„Pokud některý klavírista nemá rád Chopina, člověk si říká, že je na něm něco podivného.“

„Každá hudba může pomoct a je vhodná pro nějaký konkrétní duševní stav.“

„Preferuju tvořivost; nedává mi moc smysl interpretovat nějaký prefabrikovaný produkt.“

Martin Kasík je jedním z nejuznávanějších českých klavíristů. 2. srpna vystoupí v rámci festivalu Hudební léto Kuks, kde zastoupí Jana Bartoše, který měl hrát původně. Pro Kasíka se nejedná o první koncert, o kterém se dozvěděl s nevelkým časovým předstihem, a tak jedním témat rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz byla příprava koncertu na poslední chvíli. Dále jsme si povídali o hudbě Fryderyka Chopina, Leoše Janáčka a dalších skladatelů, ale i o zpěvu, improvizaci a účinku hudby na člověka.

Martine, na jaký repertoár se mohou posluchači těšit v rámci vašeho koncertu v Kuksu? Předpokládám, že program nezůstane zcela beze změny – tak, jak ho měl připravený Jan Bartoš.

Snažil jsem se zachovat alespoň „koření“ toho programu, a to byla hudba Jana Václava Huga Voříška. Dohodli jsme se, že zařadíme jedno jeho Impromptu. Bude uprostřed programu, rámováno Bachovou Francouzskou suitou č. 6, což mi připadalo příhodné vzhledem k chrámovému prostoru. Nakonec zazní dvě Balady a jedno Scherzo od Chopina, které jsem nedávno natáčel.

Kdy jste se vlastně dozvěděl o možnosti zahrát si na festivalu Kuks?

Bylo to asi před týdnem. Já si tato vystoupení docela užívám, tyto záskoky na poslední chvíli člověku dodají nějakou zvláštní energii; asi jsem i povahově typ „záchranář“.

Vlastně jste už něco podobného zažil. Například v roce 2016 jste vystupoval místo Borise Berezovského na festivalu Dvořákova Praha, což jste se dozvěděl v den vystoupení.

Člověk se cítí do jisté míry svobodněji, než když se připravuje třeba rok. Spadne ze mě určitý tlak – kdyby se to nepovedlo, je tu jakési „alibi“, že mi to bylo řečeno na poslední chvíli. A pak je tam druhá rovina – lidé už si koupili vstupenku na koncert a nakonec uslyší něco jiného. Musíte je přesvědčit, mělo smysl přijít, což je pro mě extra motivace.

Pojďme se obrátit k uplynulé sezóně: Můžete si vzpomenout na nějaké projekty, které pro vás měly velký význam nebo kterým jste věnoval hodně energie?

Bylo to především natáčení CD, které proběhlo už v květnu minulého roku, pak byla nějaká postprodukce. Ten projekt jsem měl v hlavě už od období covidu, chtěl jsem využít času a udělat něco hodnotného, na co není obvykle čas. Chopinovy Balady a Scherza jsou jedny z nejobsažnějších a nejnáročnějších skladeb, takže to byla výzva. Vydařilo se to skvěle, měl jsem k tomu ideální podmínky, točilo se v Dvořákově síni Rudolfina s výborným týmem a měli jsme na to dostatek času. Chopina jsem potom hrál na mnoha dalších koncertech, naposledy to bylo ve Francii na Chopinově festivalu v Nohant v místě, kde Chopin přebýval. Hrát v tomto místě bylo úžasné – byl tam onen genius loci, mimořádně inspirativní. 

Některé Chopinovy skladby hrajete už delší dobu. Máte pocit, že jste výrazně změnil názor na skladby, které hrajete mnoho let?

První Chopinovu Baladu a druhé Scherzo jsem natáčel asi před dvaceti lety a když jsem si porovnal ty dvě nahrávky, tak to byl velký rozdíl. Přišlo mi, že jsem tenkrát témat obsáhl o dost méně. Neřekl bych ale, že nastal nějaký významnější obrat v mém vnímání Chopinovy hudby, je to spíš evoluční. Ale když se člověk ohlédne, rozdíl vidí docela ostře.

Jste také uměleckým ředitelem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. Zajímalo by mě, co je pro vás nejpodstatnější z produkčního hlediska, na co dbáte, když sestavujete program, když zvete umělce a celý festival zařizujete.

Je tam mnoho věcí a jedna z nejtěžších je vyvážit programové složení festivalu, aby tam bylo dostatek Chopina, ale aby se ten autor úplně nepřehrál a nepřejedl. Členové společnosti Fryderyka Chopina v České republice by si Chopinovu hudbu přáli na každém koncertě, mně ale připadá, že se skladateli dělá medvědí služba, když je „přeprogramovaný“. Snažím se ho vyvažovat komorní hudbou a orchestrálními koncerty. Chopinův koncert f moll a e moll hrajeme tradičně na zahajovacím a závěrečném koncertě. V průběhu se snažím o co největší pestrost v rámci Chopinova díla.

Nejste tedy zastáncem myšlenky, že Chopinův festival by měl být sestaven výhradně ze skladeb Fryderyka Chopina?

To by ani nešlo vzhledem k orchestrálním koncertům, které tam máme, a myslím si, že by to ani nebylo pro Chopinovu hudbu dobré. Chopin nesnášel veřejná vystoupení, zejména pokud šlo o koncerty ve velkých sálech. Považoval svoji hudbu za intimní výpověď a nepotřeboval, aby jeho dílo znělo pořád všude a za všech okolností. Myslím, že by ani nesouhlasil s tím, aby byly nějaké soutěže v jeho jménu, měl rád individualitu a nechtěl se s nikým srovnávat.

Při přípravě na tento rozhovor jsem zachytila, že máte Chopinovu hudbu mimořádně v oblibě.

No, ale když to řekne klavírista, tak to zní, jako by nějaký dramatik řekl, že má rád Shakespeara. To je prostě automatické. Pokud některý klavírista nemá rád Chopina, tak si člověk říká, že je na něm něco podivného, že je možná nemocný.

V nedávné době jsem se na klavírním masterclassu v Portugalsku setkala s několika mladými lidmi, kteří Chopinovu hudbu rádi nemají. Jeden z nich, studující v Paříži na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse, dokonce tvrdil, že Chopinova hudba podle něj nemá žádnou strukturu a je oblíbená jenom proto, že je snadno poslouchatelná a líbivá. Jak byste takovým lidem přiblížil kouzlo Chopinovy hudby?

Napadá mě k tomu, že lidé dnes málo zpívají, a romantismus je založený na písňové formě, která není strukturálně tak pevná jako sonátová forma nebo rondo. Píseň je prostě svobodná. To může hrát svoji roli. S nechutí zpívat se setkávám i u svých studentů nebo u jiných lidí v rámci různých masterclassů. Když po nich chci v rámci výuky, aby přezpívali nějakou frázi, často se stydí nebo to skutečně neumí. Přijde mi to ale zcela zásadní – jak chce člověk takzvaně „zpívat na klavíru“, když to doopravdy neumí?

A vy zpíváte?

Pocházím z rodiny, kde to bylo běžné. Ne, že bych se zpěvem nějak chlubil, ale zpívali jsme třeba u táboráku, doma jsme provozovali hudbu. Bylo to součástí zábavy, po večerech jsme hráli karty, povídali jsme si a zpívali jsme rádi. Nebylo člověka, který by v rodině nezpíval. A to ani nemluvím o improvizaci. Málo lidí dnes umí improvizovat, málo lidí zná harmonické postupy. Nechci tvrdit, že to je zrovna případ těch lidí, o kterých jste mluvila, ale napadá mě to v té souvislosti. Když nemáte vztah ke krásné melodii a k písňové formě, tak najednou můžete říct, že dílo nemá strukturu. Ale podle mého názoru je to až hloupé. Navíc, když posloucháte ty Balady, tak je fascinující, jak dokonalé a prokomponované to dílo je co se týče materiálu, z jakého je skladba vystavěna. Ten materiál je skrytý v druhých a třetích hlasech, v pletivu v doprovodných šestnáctinách. Neuvědomíte si to, pokud si to nezanalyzujete. Podvědomě člověk cítí, že je skladba něčím stmelená, ale není to patrné na první poslech ani na první pohled. A když se tím začnete zabývat, tak zjistíte, jak fantasticky je to udělané.

Určitě život a osobnost Fryderyka Chopina velmi dobře znáte. Našel jste u Chopina nějakou podobnost jeho povahy s vaší povahou; něco, co máte společného?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, nenapadlo mě srovnávat se s génii. Já jsem sice člověk, který jeho hudbu reprodukuje, uvádí v život, ale neumím něco tak dokonalého stvořit. Vždycky si připadám, že jsem minimálně o jeden řád pod tím stvořitelem. Jestli je něco, co nás pojí, tak je to touha po něčem mimořádném, bohatém a přitom noblesním. Chopin má mimo jiné ve své hudbě také hodně krutosti. Ale vždycky je to tak estetizovaná záležitost, že nikdy neurazí. Fascinuje mě, jak obrovský dokáže udělat emocionální efekt a vytvořit i něco drastického, ale zjemnit to estetikou a podat to tak krásným způsobem, který člověka dojme.

Máte nějakého autora, jehož hudba je pro vás tak bohatá, že vás pokaždé nově inspiruje, když ji hrajete? Je to právě Chopin?

Chopin je to určitě, je nesmírně bohatý, tudíž i komplikovaný. Třeba jen spodní linka levé ruky sama o sobě by vydala na skladbu. Je tam nesmírná propracovanost a nesmírné bohatství. Ale v podstatě to tak mám u každé skladby, která je nějakým způsobem vynikající. Taková skladba nemá jenom jedno patro a vždycky, když se k ní člověk vrací nebo ji cvičí, tak si všimne spousty věcí, které dříve nezaregistroval. Když toto chybí, tak nejspíš dílo za tolik nestojí.

V čem vy sám vidíte znak dobrého díla?

Asi bych to shrnul tak, že ta hudba působí; že je nějakým způsobem schopna vyvolat v posluchači hnutí citů a mysli. Nezávisí ani na tom, jak je ta skladba dlouhá nebo komplikovaná. Například je spousta hudby, která si významově protiřečí, přitom všechny mají platnost. Já si třeba představuju, že každá hudba mluví ideálně k někomu jinému. Četl jsem knihu od Davida R. Hawkinse, člověka, který se zabýval lidskou psychikou. Vytvořil něco, čemu říká mapa vědomí. Je to takový žebříček od nuly do deseti, nula je pocit na sebevraždu a deset je osvícení. Na tomto spektru se člověk nějak pohybuje, na různých příčkách. Nejnižší příčkou je stud, kdy člověk nechce být na tomto světě, připadá mu, že jen překáží, že je jen na obtíž. Pak je nějaká letargie, naštvání, odvaha, postupuje to dál a končí to láskou, mírem, osvícením. Já si představuju, že každá hudba leží v nějaké vrstvě – například Beethovenova hudba leží na příčce odvahy. Je to předěl mezi negativním pocitem a těmi pozitivnějšími – neutralitou, harmonií, radostí. Odvaha stojí jaksi na pomezí, proto si myslím, že je tak všeobecně dobře vnímána. Většina lidí nejspíš potřebuje dodat odvahu a bojovnost v momentě, kdy je člověk „down“. Beethoven bojoval se vším – se svou hluchotou, svou náladovostí, se společností, se ženami, s hudbou – trápil se, než něco vyplodil. To dokládá spousta poškrtaných stran v jeho rukopisech. Výsledkem je ale geniální vyvřelina, která člověku dává úžasnou energii a burcuje. Mahler je oproti tomu někde ve sférách míru, téměř se dotýká toho osvícení, něčeho nadosobního. Jeho hudba mluví k vesmíru, k lidstvu, současně k člověku i k Bohu, je někde zoufale vysoko, stejně tak, jako Bachova hudba. Když jste v melancholii a zahrajete si Chopinovo Nokturno, tak se vám uleví. Něco ve vás zarezonuje a vy alespoň víte, že v tom nejste sama. Každá hudba vlastně může pomoci a je vhodná pro nějaký konkrétní duševní stav, který člověk prožívá.

To je velmi zajímavý koncept, nikdy jsem se s tím nesetkala. Napadá vás ještě něco dalšího, v čem jste našel inspiraci, co by bylo možné sdílet se čtenáři?

Zabýval jsem se trochu Jungovou psychologií a našel jsem spoustu styčných bodů s uměním a s hudbou. Zejména mě zaujal jeho koncept čtyř mužských archetypů, kde on mužské psychice přisuzuje čtyři hlavní ohniska: král, kouzelník, bojovník a milovník. Všichni muži mají od každého něco, pokud se nejedná o psychopatické osobnosti. Beethoven je podle mě téměř ryzí bojovník. Ale každý skladatel potřebuje i ostatní archetypy – potřebuje být král, protože král vládne nad formou, strukturuje, vidí věci shora. Kouzelník ví víc než ostatní, jde za hranici běžného poznání, je to člověk geniální. Mozart je pro mě dobrým příkladem, vládl řemeslem tak, že vůbec neškrtal. Viděl tu skladbu nejdříve vcelku, slyšel ji v jednom okamžiku. Když pak vzal pero a začal ji psát, už to byl pouze mechanický proces, nic dalšího nevymýšlel. To je podle mě kombinace krále a kouzelníka. V archetypu milovníka je podstatný vztah ke krásnu, tudíž k ženě, ten je také pro umělce nepostradatelný, možná klíčový. Tam bych opět zařadil Chopina.

Kam bychom zařadili Janáčka?

Milovník non plus ultra. To je zhmotněný eros.

A co podle Hawkinsovy teorie?

To je nějaká spalující touha, která bude blízko tomu Beethovenovi. Je to něco jako aspirace, k něčemu se upínáme a vztahujeme. Oni si v podstatě byli podobní tou prudkostí, vášnivostí.

Jak je to se vztahem češtiny a Janáčkovy hudby? Myslíte si, že je hodně založená na českém jazyku, nebo je tam spíš univerzální lidská zkušenost, které může porozumět i člověk, který češtinu neumí?

Je tam určitě obojí, ale je pravda, že návaznost na jazyk a folklór je velká. Mnoho klavíristů, kteří se zabývali Janáčkovou hudbou, si sami uvědomovali, že jí nerozumějí, a posléze jeho hudbu přestali hrát. Patrně je jeho hudební jazyk složitější a daleko více spjatý s naším kulturním prostředím. Mnohem víc než Dvořákův hudební jazyk, který je univerzálnější, přestože v sobě taky má lidovou píseň a folklór.

Zpátky k vám. Co váš výhled do budoucna? Co vás čeká? Na co se připravujete?

Teď mám takové pestré období, kdy připravujeme nový repertoár s Ivanem Ženatým. Budeme hrát Sonátu od Richarda Strausse a jedno z posledních děl Roberta Schumanna – Sonátu d moll, což jsou dva zcela odlišné, obrovské monolity. Pak mě čeká zajímavý program se SOČRem příští sezónu – budeme hrát Mozartův A dur klavírní koncert a Chopinovy Variace na téma z Mozartova Dona Giovanniho. Líbí se mi spojení Mozart–Chopin; Chopin byl obrovský obdivovatel Mozarta. Dále s mým triem The Trio vystoupíme se zlínskou filharmonií s trojkoncertem Beethovena v září a chtěl bych se obecně více věnovat hudbě Vítězslava Nováka, která mě upoutává melodičností, polyfonickou propracovaností a mladistvým elánem. Rád bych nastudoval jeho ústřední skladbu Pan, což je více než hodinová impresionisticky laděná skladba. Takže mě čeká taková kombinace orchestrálních koncertů, recitálů a komorní hudby.

Je něco z toho pro vás větší hudební svátek, nebo vás všechno baví stejně?

Největší hudební svátek pro mě je hrát s orchestrem, ale je to současně největší stres. Člověk má pocit, že zodpovídá za větší skupinu lidí. Jinak jsou to ale různé činnosti a skvěle se doplňují. Při recitálu mám největší svobodu se projevit zrovna tak, jak to cítím, a můžu zajít na hranu možností v této oblasti. Komořina je skvělá v tom, že hrajete s lidmi, které máte rádi a kteří vás velmi inspirují – posloucháte a necháte se inspirovat v tom, co slyšíte. Líbí se mi ta pestrost celku, každý element mi přináší něco jiného.

Jste obecně zastánce toho tvořivě riskovat, nebo preferujete precizní přípravu a hraní na jistotu?

Určitě to tvořivé. Umělci jsou dvojího druhu, někteří chtějí přednést to, co si představili, vymysleli, procítili a nacvičili, pak je to jakoby hotový produkt. A pak jsou tu ti, kteří počítají více s kouzlem okamžiku – to je i můj případ. Nedává mi moc smysl interpretovat nějaký prefabrikovaný produkt. Je příliš mnoho okolností, které se mění: sál, nálada v publiku, doba vystoupení. Vždy mě zajímá, jaký je kontext toho koncertu. Když například hrajete někomu na pohřbu, cítíte tu situaci, inspiruje vás to hrát specifickým způsobem, jako by to byl váš poslední dárek pro tu osobu. Může to být interpretace trochu pomalejší, trochu procítěnější, citlivější… a takový kontext je možné hledat u každého koncertu, recitálu, i když nebude ve všech případech stejně zřejmý. Nasajete nějak atmosféru a do ní vpouštíte hudbu, speciálně pro danou příležitost.