„Tóny se kukským chrámem nesou s obdivuhodnou intenzitou a zároveň s příjemným utlumením, bez jakéhokoliv rušivého dozvuku.“

„Moderní piano propůjčuje Bachovi lahodnost, dávající ještě více vyniknout geniální harmonii a všem kontrastům.“

„Na Voříška Martin Kasík rád přistoupil, i když ho ve svém běžném repertoáru nemá. ‚Více Voříška!‘ chtělo se pak zvolat možná nejen mně. “

Čtvrtý koncert letošního ročníku mezinárodního festivalu Hudební léto Kuks byl koncipován jako klavírní recitál. Původně avizovaného Jana Bartoše, který musel ze zdravotních důvodů svou účast odříci, nahradil v sobotu 2. srpna v kostele Nejsvětější Trojice jiný špičkový český sólista Martin Kasík. A tak si posluchači pod vznosnou barokní klenbou užili namísto klasicistního programu vedle Bacha také příjemnou dávku romantismu. 

Dnes už zřejmě nevypátráme, jak moc se Giovanni Battista Alliprandi, jenž kukský kostel jako součást rozsáhlého areálu hospitálu na počátku 18. století vyprojektoval, řídil zákony akustiky. Každopádně odvedl i s dalšími svými italskými kolegy, kteří svatostánek stavěli, pozoruhodnou práci, jejímž výsledkem je prostor určený nejen k liturgickým obřadům, ale i velmi vhodný k provozování hudby. Tóny se chrámem nesou s obdivuhodnou intenzitou a zároveň s příjemným utlumením, bez jakéhokoliv rušivého dozvuku. Není proto divu, že pořadatelé zdejšího letního festivalu neváhají rozšířit programovou nabídku rovněž o setkání s klavírními sólisty. Po velkém úspěchu, který se svým recitálem sklidil v roce 2023 Ivan Klánský, se bylo i letos nač těšit. Klavír před oltářem v Kuksu je vskutku něco výjimečného, vždyť do hry vstupují i náklady a další požadavky na přepravu a přípravu nástroje. Firma Bechstein si však na kvalitě křídla, dopraveného z hlavního města, dala opravdu záležet a na vše osobně dohlížel i šéf jejího pražského zastoupení.

Martin Kasík (rozhovor s ním čtěte ZDE) zvolil pro své vystoupení skladby Johanna Sebastiana Bacha a Fryderyka Chopina a na přání dramaturga a ředitele festivalu Víta Havlíčka doplnil program večera ještě o ukázku z tvorby Jana Václava Huga Voříška. Organizátoři Hudebního léta Kuks si totiž zakládají na připomínkách výročí spojených s významnými autory, nota bene s rodáky z východních Čech. A jelikož od Voříškova úmrtí je tomu letos rovných dvě stě let, považovali za prospěšné tuto skutečnost zařazením některého z jeho děl zdůraznit. 

Začalo se ovšem Bachem. Ze šesti Francouzských suit, napsaných v letech 1722 až 1725 pro cembalo nebo klavichord, přednesl Martin Kasík poslední – č. 6 E dur, BWV 817. Ačkoli muzikologové odvozují vznik názvu cyklu od francouzských pojmenování, pro většinu posluchačů představují zároveň, byť historicky tomu nic neodpovídá, příklad toho, jak i velký Bach podlehl pověstnému francouzskému espritu. Jde o hudbu lehkou až jiskřivou a jako vždy autorem dokonale promyšlenou. Moderní piano jí samozřejmě propůjčuje lahodnost, dávající ještě více vyniknout geniální harmonii a všem kontrastům. Martin Kasík si při jejím provedení pohrává s každičkým detailem, všech osm částí plyne s minimálními předěly. A jestliže kupříkladu v Sarabande upoutá pověstnou jemností, přesnými a ráznými úhozy v následujícím Gavotte přesvědčuje o své nespoutané vnitřní energii. Úvodní čtvrthodinka se tak nese ve znamení propracované interpretace a spěje k vrcholům v podobě hráčem úžasně procítěných částí Bourré, Menuet a Gigue, během nichž posluchači fascinovaně sledují sólistovu ekvilibristiku, jež jim nedá vydechnout. Takový způsob podání barokní skladby si rádi nechají líbit.

Na Voříška Martin Kasík podle slov Víta Havlíčka rád přistoupil, i když ho ve svém běžném repertoáru nemá. Pouhé dva týdny, jež mu musely stačit na přípravu jeho kukského „zástupu“, by při jiných závazcích rozhodně nestačily na důkladné studium nejvýznamnější klavírní skladby vamberského rodáka, Sonaty quasi una fantasia b moll, op. 20. Místo ní proto došlo na Voříškovo Impromtu C dur, op. 7: č. 1 a interpret v tomto případě použil notový záznam. Že si na provedení pětiminutové skladbičky dal záležet, bylo více než patrné. Ujme-li se Voříška Martin Kasík, jiný výsledek ani nelze čekat. Ačkoli jde o rané skladatelovo dílko, obsahuje i ono známky tvůrčí geniality, která v současném koncertním provozu pohříchu stále bývá nezaslouženě opomíjena, přestože snese srovnání s největšími osobnostmi hudebního klasicismu. „Více Voříška!“ chtělo se zvolat možná nejen mně. 

Vrcholem Kasíkova kukského recitálu se ovšem staly tři skladby Chopinovy. Bez nadsázky lze konstatovat, že romantismus si naprosto podmanil barokní prostor. V Baladě g moll, op. 23, Baladě As dur, op. 47 a Scherzu b moll, op. 31 prokázal interpret svou mistrovskou virtuozitu v celém jejím rozsahu. Kasík sází na poetičnost a proměnlivost nálad, nebojí se autorova sentimentu ani tvůrčího zobrazení a rozvinutí myšlenky. Nad klávesami se proměňuje v romanticky se vznášejícího i trpícího jedince, z celé jeho bytosti je zřejmé, jak hluboce se s autorem ztotožňuje a předává prostřednictvím jedinečné hudby jeho obraz člověka a světa. Z takto strávené půlhodinky se jen obtížně procitá a vrací do reality. Bylo to vskutku strhující.

Samozřejmě následoval potlesk vestoje a během něj i četné obdivné akustické gratulace publika. Martin Kasík znovu usedl ke svému nástroji a přidal poprvé a pak ještě jednou, protože i pro úplný závěr zvolené maličkosti, samozřejmě obě napsané Chopinem, posluchače zcela uchvátily. Kukský kostel se v sobotu stal koncertní síní, na zážitek z níž se bude ještě dlouho vzpomínat.

Foto: Miloš Šálek