„Pro chrámového varhaníka je improvizace denní chleba.“

„Skladatelé českého baroka poskytují interpretovi zcela legálně možnost skladbu dokončit, respektive doimprovizovat.“

„Mentálně jsem doma v jižních Čechách.“ 

Varhanní festival Audite organum v pražské bazilice sv. Jakuba pokračuje ve čtvrtek 14. srpna koncertem českého varhaníka Martina Kubáta. Na programu je vedle improvizací Bachova hudba, Fantazie a fuga na B-A-C-H od Maxe Regera a Partita na melodii Adorote devote od Jiřího Ropka, dlouholetého varhaníka v tomto kostele. Martin Kubát v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o improvizaci, o svatojakubských varhanách, o Ropkovi i o sobě. 

Považujete svatojakubské varhany za výjimečné?

Ano, považuji –  skrze svoji historii i dispoziční vybavení nesporně výjimečné jsou a těším se na ně.

A za inspirativní?

Inspirativní je již na papíře psaná rejstříková dispozice. Tolik různorodých názvů s různými stopovými výškami musí být při reálné hře inspirativní ještě mnohokrát víc. Možná ani není možné si tolik inspirace vychutnat během jednoho koncertu úplně na maximum a něco bude muset zůstat ležet i ladem. Proto je důležité navštěvovat těch koncertů víc. 

Jaké místo zaujímá ve Vašem koncertování improvizace? Nebo jde snad spíše o vybavení chrámového varhaníka?

V mém koncertování má improvizace funkci příjemného doplňku. Bývá to zajímavý kontrast, zejména pokud hraji na barokní nástroj, třeba i s krátkou či lomenou oktávou, kde je výběr repertoáru dost zúžený na barokní a klasicistní literaturu, a improvizací docílím toho, že zazní hudba, mluvící i novějším jazykem. Improvizace v rámci koncertního programu může šetřit čas i síly, protože je třeba připravit o něco méně skladeb do programu a délku trvání také mohu dle potřeby přizpůsobit. A pro chrámového varhaníka je improvizace denní chleba.

Je zvýrazněná schopnost improvizace u konkrétního varhaníka prospěšným vkladem pro osobitost a lehkost interpretace? 

Myslím, že ano, pokud na sobě daný jedinec pracuje a systematicky cvičí i literaturu. Je ale všeobecně známé, že improvizátoři vnitřní kázeň a disciplínu zpravidla postrádají. Sám jsem toho dokladem. Stojí mě velmi mnoho úsilí pracovat soustředěně, spořádaně a systematicky.  I když se připravím v maximální možné míře, tak mě při výkonu atakuje příliš mnoho myšlenek a často na něco zapomenu, nebo něco přehlédnu. Vedle toho se občas stává, že určitou skladbu vidím jinak než její autor a jsem v pokušení si to zcela přirozeně přizpůsobit po svém. Tomu v drtivé většině naštěstí odolávám. Toto by byly spíš nevýhody či rizika.  Vedle toho skladatelé českého baroka, kteří často sami byli varhaníky, poskytují interpretovi zcela legálně možnost skladbu dokončit, respektive doimprovizovat, což není úplně každému vhod, ale jako improvizátor se tím cítím potěšen a poskytuje mi to vyžití. Pro liturgickou praxi je to i výhodné – jednu skladbu lze hrát pokaždé jiným způsobem. A koneckonců jako improvizátor mám také výhodu vědomí, že není nezbytně nutné mít všechno nacvičené a připravené. 

Osobitost a lehkost interpretace je v mém případě stejná, ať se jedná o improvizaci, či o skladbu. Představuji si to jako železniční výhybku, do které z jedné strany ústí koleje ze dvou různých směrů – jedním je improvizace a druhým hra zkomponované a nastudované skladby. Uprostřed výhybky se koleje spojují v jednu (říká se tomu srdce) a na druhé straně již vidíme kolej jednu. To je ona interpretační rovina, která je společná. Snažím se tedy hrát improvizaci jako skladbu a skladbu hrát živě, jako kdyby to byla improvizace.

Znal jste Jiřího Ropka, jemuž je koncert připsán?

Osobně jsem ho neznal, možná jsem ho jednou naživo zahlédl při návštěvě nějakého koncertu v Praze. Jeho jméno mi ale neznámé nebylo. Ještě jako žák základní školy jsem si pořídil gramofonovou desku s jeho varhanním recitálem. Zaujalo mě, že hraje i vlastní skladbu (Variace Victimae paschali laudes). Později jsem se v Českých Budějovicích seznámil s varhanicí Ivou Slancovou, která studovala v jeho třídě na Pražské konzervatoři. 

Máte od Bacha raději chorálové předehry, nebo velké skladby typu toccat, preludií, fug…?

Spíš velké skladby. Naučil jsem se všechny jeho varhanní toccaty a fugy i většinu velkých Preludií a fug. Chorálové předehry jsou ale hned za nimi. Úplně nejraději mám od Bacha jeho Velkou mši h moll. A mám také hypotézu, že kdyby se Bach dožil sto padesáti let, psal by stejně jako Max Reger. Fantasie g moll to napovídá. 

Hudbu Maxe Regera vnímáte víc z emotivnějšího romantického, nebo abstraktnějšího „bachovského“ úhlu pohledu?

Max Reger mě fascinuje komplexně, celou svojí osobností a životním příběhem, ale jeho hudbu prvoplánově vnímám z toho úhlu emotivního. Souzní to s mojí povahou, které vnitřně víc vyhovuje život „ode zdi ke zdi“ než klidná zlatá střední cesta. V kontrastu k tomu mám rád věci promyšlené a rafinované, takže třeba polyfonní propracovanost Regerových skladeb se k tomu přidává jako bonus. Nebo třeba při poslechu Fantasie a fugy B-A-C-H z gramofonové desky se mi líbilo, že se na konci fugy vrací začátek fantasie. Bylo to asi v sedmé třídě základní školy… Noty jsem do ruky dostal až mnohem později a k mému úžasu jsem zjistil, že ten zvukový vjem, který jsem vyhodnotil jako totožný, je zapsaný diametrálně rozdílně, takže se vlastně vrací i nevrací. O svých dojmech z Maxe Regera bych mohl jednou v penzi napsat knihu…

Dlouho Opava, teď České Budějovice, k tomu Český Krumlov, Horní Planá, Nová Bystřice… Kde jste vlastně doma? 

To je složitá otázka… Mentálně jsem doma v jižních Čechách. Fyzicky jsme si nový domov pořídili u Nové Bystřice, ale z důvodu rekonstrukce chvíli potrvá, než bude možné tam žít. 

Do té doby jsme doma ve vlastním provizoriu na Dobré Vodě u Českých Budějovic, odkud jezdím do Českého Krumlova na dvě hodiny v pondělí, do Horní Plané na dvě hodiny v úterý, do východních Čech, na Moravu či kam je potřeba ve čtvrtek či pátek, do Znojma a Plzně jednou za měsíc na půl dne, do Nové Bystřice na hodinu v neděli…. a všude tam jsem taky doma, protože tam jsou buď moji rodinní příslušníci (rodiče, děti, vnuk), práce, která mě baví, a také dobří lidé, kteří si mé práce váží a něco jim přináší. Žiji v souladu s naší českou státní hymnou: Kde je můj domov, když je v naší české zemi tak krásně všude….?