„Když cítím, že má něco opravdovou výpovědní hodnotu a dotýká se člověka, nehledím na to, jestli se to vejde do škatulky klasická hudba. Právě taková dramaturgická pestrost je dnes přirozenou cestou, jak mluvit s publikem napříč generacemi.“

„Humanita pro nás není abstraktní pojem, ale velmi konkrétní postoj. Znamená ochotu dívat se na svět s empatií, vnímat křehkost člověka i jeho vnitřní sílu.“

„Vždy mě fascinovalo, když někdo dokázal propojit duchovní text s hudbou, která v kostelích běžně nezaznívá. Palmeriho Misa a Buenos Aires je právě taková.“

Hudební svět se mění, publikum taky, konstatuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz ředitel festivalu Lípa Musica Martin Prokeš, když uvažuje o dramaturgii jako o schopnosti reflektovat různorodost světa a hledat nové kontexty a způsoby, jak se ´tady a teď´ hudbou dotknout člověka. Letošní ročník se uskuteční mezi 5. zářím a 1. listopadem. V myšlenkovém přesahu je inspirován osmdesátým výročím konce druhé světové války a současnými konflikty, ale po hudební stránce hledáním symbiózy dramaturgicky vytříbených programů se zajímavými místy.

Už za sebou máte předsunutý jarní prolog v Hejnicích v Jizerských horách. Jak se koncem května podařil? Má šanci vyzařovat povědomí o festivalu až do podzimního zahájení?

Máme ho za sebou – a velmi úspěšně. Na koncertě bylo bezmála pět stovek posluchačů, tedy plná hejnická bazilika. Ten večer byl hudebním svátkem nejen pro publikum, které mohlo být s námi přímo v Hejnicích, ale díky živému přenosu Českého rozhlasu na stanici Vltava měl i mnohonásobně větší dosah. I teď je možné si ho zpětně poslechnout v archivu rozhlasu. Navíc přinesl hned několik prvenství. Poprvé jsme přivezli Symfonický orchestr Českého rozhlasu do barokní poutní baziliky v Hejnicích. Uvedli jsme dva silné umělecké debuty – dirigenta Gregora A. Mayrhofera a mezzosopranistku Bellu Adamovu, která si svým hluboce procítěným pojetím Mahlerových Rückertových písní publikum zcela podmanila. A v neposlední řadě zazněl i první projekt našeho letošního uměleckého garanta Tomáše Jamníka – v jeho nádherném podání Druhý violoncellový koncertu Bohuslava Martinů.
Věřím, že díky síle celého zážitku i dostupnosti záznamu bude tento večer rezonovat nejen směrem k podzimu, ale klidně i několik dalších let.

Splnila očekávání i volba místa, která jistě nebyla náhodná?

Lípa Musica působí v regionu, který je opravdu překrásný a má spoustu nádherných míst s geniem loci. Má ale i svá slabá místa – a jedním z nich je absence vhodných koncertních prostor pro uvádění orchestrálních projektů. Pokud nechcete přivážet klasickou symfonickou hudbu do pohrobků minulých let, tedy do „kulturáků“, zbývají vám v zásadě jen divadla, zámecké prostory, či chrámy, jako je právě ten hejnický… Mohu s jistotou říct, že na Lípě Musice není žádné místo vybráno náhodně. Naopak – výběr prostoru je úplně základní ingrediencí při tvorbě dramaturgie. Znalost prostředí a výběr co nejvhodnějšího místa pro daný projekt je pro nás zásadní… Vnitřně jsem doufal, že koncert v tomhle prostoru vynikne co nejlépe, a udělali jsme pro to maximum. V určité chvíli na sebe berete i riziko – protože když se na tom místě takové koncerty běžně nekonají, nemáte se o co opřít. Ale díky Bohu tahle volba dopadla nad očekávání dobře.

Jak přesně vnímáte a komentujete slovo humanita užívané v letošním profilu festivalu? 

Humanita pro nás není abstraktní pojem, ale velmi konkrétní postoj. Znamená ochotu dívat se na svět s empatií, vnímat křehkost člověka i jeho vnitřní sílu. Žijeme v době, kdy je snadné uzavřít se do vlastního světa a nevnímat bolest či nejistoty kolem nás. O to důležitější je připomínat si hodnoty humanity, porozumění a empatie. Hudba má tu výjimečnou schopnost promlouvat beze slov – dokáže spojovat, léčit, povzbuzovat, ale i zrcadlit těžké skutečnosti. V letošním ročníku se téma humanity odráží v mnoha koncertech: svou niterností, spirituální silou nebo tím, jak přirozeně spojují různé světy a generace.

Měli jste v minulých letech Českou filharmonii i Filharmonii Brno, SOČR, Collegium 1704 i Akademie für alte Musik… Měli jste Joyce DiDonato, Magdalenu Koženou, Adama Plachetku… Jdete nadále i cestou největších jmen, alespoň jednou za festival? Je to letos Jordi Savall…?    

Naši cestu nedefinuje ambice předhánět se, jestli budeme, či nebudeme mít tu či onu hvězdu – alespoň v současnosti už tomu tak není. Neříkám, že při cestě budování umělecké hodnoty festivalu jsme tyto umělecké reference nepotřebovali. Byly důležité k tomu, aby se festival mohl otevřít zahraničním agenturám a umělcům a abychom byli ve světě dobře zapsaní. Troufám si říct, že dnes už je náš festival jinde. Má své renomé a může jít svou vlastní cestou. Oslovujeme umělce, u kterých cítím, že vnímají svou cestu podobně – že důvodem pro jejich pozvání není jejich jméno, ale to, co skrze hudbu zprostředkovávají a jací jsou jako lidé. Moc se mi líbil titulek u jednoho rozhovoru s Barborou Kabátkovou, kde říká, že „kult interpreta dnes převažuje nad hudbou“. A i česká klasická scéna má spoustu takových jmen.

Snažím se vést Lípu Musicu s tou největší pokorou k muzice samotné – ve smyslu služby k hodnotě, kterou nám zde zachovali naši předkové či současníci, abychom ji mohli nadále předávat jako hodnotu tady a teď, a jednou třeba i do budoucna. Myslím, že to nejdůležitější je, aby se nikdy nevytratila samotná podstata – a tou je láska a úcta k hudbě. A Jordi Savall? Přivážíme ho k nám na festival právě kvůli tomu, co jsem teď popsal. S obrovskou úctou k Maestrovu celoživotnímu dílu. Kdy, když ne teď, že?

Jsou a budou k tomu všemu do budoucna k dispozici reálně finanční prostředky?

To, že můžeme dělat a živit se tím, co děláme, je úžasný dar. Myslím, že tenhle pocit sdílí spousta lidí, které znám – ať už jsou to kulturní promotéři, nebo umělci samotní. Jsem vděčný, že se od revoluce mohu živit hudbou – jako zpěvák, jako hudební manažer i jako ředitel festivalu. Jsem tady a teď šťastný a naplněný a udělám vše pro to, aby to mohlo žít svým životem dál. Tak jako většina odvětví a oborů jsme a budeme závislí na společenském a politickém vývoji – u nás, v Evropě i ve světě. Jistoty a záruky už nejsou tím, čím bývaly. Všechno je v pohybu, všechno má svůj směr a důvod – a tak nejlepším způsobem, jak jít dál, je naučit se věci přijímat, žít je a třeba je i posouvat jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Jsem vnitřně skálopevně přesvědčený, že naše kultura je něco, co nám nikdo nemůže vzít. Je v nás. A potřebujeme ji k našim životům. Věřím, že na dobrou věc se prostředky dají vždy dohromady.

Nebudete se mimoděk spíše čím dál víc soustřeďovat na menší formáty?

Budeme vařit z toho, jaké ingredience budou k dispozici. Už jsem se v minulosti několikrát přesvědčil, že i malý komorní projekt v zapadlém kostelíčku v polích má mnohdy stejný, ne-li silnější náboj než projekt, který hostí na pódiu třeba sto umělců najednou.

Těžko vybírat a jmenovat, vím. Přesto – na co jste z letošního chystaného programu jako pořadatel opravdu hrdý?

Nesmírně se těším na projekt Nikol Bókové a provedení její Her Country. Ten večer navíc zazní dvě její skladby ve světové premiéře: Fantazie pro hlas a smyčce v podání mezzosopranistky Belly Adamové a Koncert pro klavír a komorní orchestr pod vedením Radka Baboráka. Tento večer bude opět živě přenášet Český rozhlas Vltava.

Těším se také na provedení Brahmsových Čtyř vážných zpěvů a Hanušova Dřevěného Krista. Tento projekt jsme zařadili do naturalistického prostředí vybydleného a zpustošeného kostela sv. Mikuláše v Drchlavě, který si budeme muset nejprve brigádnicky uklidit a vůbec ho uzpůsobit tak, abychom tam mohli koncert provést. Je to náš záměr – uvést takto silné dílo a jít společně až na dřeň humanity. Zde bude možné a potřebné přemýšlet o tom, co s lidskou společností udělaly války, nucené migrace, přemýšlet o krajině, ze které byli vyhnáni nejen její původní obyvatelé, ale i víra samotná. V rámci tohoto večera se představí sólista Opery Národního divadla Pavel Švingr a klavírista Zdeněk Klauda.

Rozpovídal jste se… Dodáte ještě další projekty?

Myslím, že úplně ideálním protagonistou do festivalového ročníku, který je zasvěcený lidskosti, se stane kanadský zpěvák Jeremy Dutcher – skladatel a nositel dvou cen Polaris Music Prize. Bude to jeho premiérové vystoupení. Jeremy, který je zároveň etnomuzikologem, aktivistou a členem kmene Wolastoqiyik z New Brunswicku, ve své tvorbě propojuje tradiční zpěvy svého lidu s prvky klasické hudby, jazzu a minimalismu. Příběh a životní story Jeremyho Dutchera je skutečně mimořádná a jeho umění to skvěle zrcadlí. I když ho u nás zatím moc lidí nezná, každý, komu jej představíme, je okamžitě nadšený. Jeho příběh i tvorba s lidmi z nejrůznějších důvodů rezonuje.

A velmi se těším i na premiérový program, který pro nás připravila Barbora Kabátková se svou Tiburtinou. Uslyšíme jednohlasé zpěvy, středověkou polyfonii i moderní varhanní díla. Projekt věnujeme třicátému výročí svatořečení svaté Zdislavy. I když toho o jejím životě mnoho nevím a svatořečena byla teprve před třiceti lety, víme, že jí byla úcta jako světici prokazována již záhy po smrti. Dnes je svatá Zdislava označována za patronku Libereckého kraje – a i to je důvod, proč připomeneme její odkaz v nově zrekonstruované bazilice svatého Vavřince a svaté Zdislavy v Jablonném v Podještědí.

Jste hezky společně naladěn s Tomášem Jamníkem, který je tváří a jistě do určité míry i dramaturgem letošního ročníku? 

To je krásná otázka, děkuji, Petře, za ni. Jsem s Tomášem skutečně hezky společně naladěn. Jsem nesmírně rád, že přijal mou nabídku a stal se součástí letošního ročníku. Práce s ním je opravdu mimořádná. Baví mě jeho přesahy, umělecké nápady, schopnost věci posouvat a o věcech přemýšlet. Vážím si ho za jeho vlastní pokoru k hudbě – za to, jakým způsobem se věnuje mladým muzikantům, jak jim dokáže dát prostor, jak se dokáže na svůj vlastní úkor upozadit ve smyslu služby hudbě a ostatním hudebníkům… Tomáš Jamník je výjimečná osobnost na evropské scéně – nejen svým nadhledem a porozuměním, ale i vzácnou empatií k hudbě a lidem samotným. Jsem hrdý na to, že právě Tomáš reprezentuje hlavní myšlenku letošního ročníku: Hudba / Humanita. Dostal samozřejmě možnost vložit do dramaturgie své podněty, stejně jako další členové umělecké rady festivalu, takže si troufám říct, že dramaturgie vzniká jako kolektivní dílo a hodnota.

Jak jste přišli na hudební dvojici, která chystá koncert Návrat domů?

Odpověď je jednoduchá. Kristina Henckel a Milan Řeřicha jsou mí spolužáci z Konzervatoře v Teplicích. Měl jsem obrovskou kliku, protože můj ročník byl neuvěřitelně silný – vzešla z něj spousta úžasných muzikantů. V našem ročníku studoval například violoncellista Marek Štryncl, který právě v Teplicích založil Musicu Floreu. Lásku k baroku a k dobové interpretaci tehdy přenesl i na řadu dalších našich kamarádů, kteří Musicu Floreu tvoří dodnes. Náš ročník posílil všechny významné české orchestry, včetně České filharmonie. Ale možná nejdůležitější bylo, že v nás všech vzbudil opravdovou a celoživotní lásku k hudbě. Ne všichni se jí dnes profesně věnují, ale procento těch, kdo u ní zůstali, je opravdu obrovské.

Kristina, za svobodna Pelechová, nám díky svému talentu z konzervatoře trochu utekla – odešla dřív, pokračovala na AMU a později zamířila do světa. Milan Řeřicha, vynikající klarinetista, světoběžník a ambasador své vlastní hudební manufaktury RZ Clarinets, kde vznikají prvotřídní české klarinety a fagoty, je dalším důkazem výjimečné koncentrace muzikality v našem bývalém ročníku. Kristina Henckel vyrostla v České Lípě, chodila do stejné ZUŠ jako já, a tak její recitál vnímám i jako určité symbolické splacení našeho dluhu vůči ní. V Americe získala doktorát, je uznávanou interpretkou i pedagožkou – a já jsem šťastný, že ji mohu pozvat k návratu domů a umožnit jí zazářit právě tam, kde je doma.
Milan se k ní ve druhé části večera připojí a festivalovému publiku předvede krásu svého uměleckého přednesu i brilantní techniku. Bude to vůbec první české společné vystoupení těchto mých dvou přátel.

Obraťme list. – Sklářská huť jako dějiště koncertu…?

To je bomba, že? (smích) Ano – představte si tu úžasnou atmosféru. Dostat koncert do místa, kde se obvykle nekoná! Kde se pod rukama sklářských mistrů rodí křehká krása. A my společně s majitelkou sklárny Preciosa propojíme tyto dva světy. Svět skla se světem hudby – a navíc budeme pomáhat. Lípa Musica je totiž hrdým a dlouholetým ambasadorem Nadačního fondu Ozvěna, který pomáhá dětem se sluchovým postižením. Aby byl zážitek skutečně pro všechny smysly, vzniknou o přestávce přímo před očima návštěvníků originální skleněná díla, jejichž pořízením bude možné nadační fond podpořit… Ale zpátky k hudbě. Pro tento jedinečný večer jsme vybrali slovenskou herečku a zpěvačku Szidi Tobias, která mi se svým nezaměnitelným, syrovým a autentickým témbrem připomíná Toma Waitse v ženském provedení. Szidi vystoupí v huti se svou kapelou a nabídne nám možnost prožít její osobitý, silně herecký i hudební projev.

Jak oblíbené jsou koncerty se žáky „zušek“?

Jsou velmi oblíbené. A po deseti letech pro nás nazrál čas, aby se projekt Má to smysl! posunul dál – otevřel se nejlepším žákům všech krajských základních uměleckých škol a rozšířil své pole působnosti. V letošním roce se organizace chopila ZUŠ Liberec v čele se skvělým ředitelem Tomášem Kolafou. Umělecký garant Tomáš Jamník k tomuto úkolu přizval svého kolegu violistu Jiřího Kabáta a svou ženu, houslistku a vynikající pedagožku Evu Jamníkovou.

Má to smysl! se tak stává širší platformou, která může mladým umělcům opravdu hodně dát. A veřejnost se o tom, co se dá během dvoudenního láskyplného „drilu“ od opravdových mistrů v mladých lidech probudit, může přesvědčit na vlastní oči i uši – na závěrečném společném koncertě. Je to večer, ve kterém se probouzejí emoce spojené s vlastními zážitky ze ZUŠ, které má neuvěřitelné množství lidí, takže je to vždy hrozně silné a dojemné.

Šíře repertoáru, daná letos rozpětím od  Pergolesiho k Janu Hanušovi, od zámeckého nokturna po Stinga, od Tiburtiny po robotické perkuse… – ta už není nová. Přetrvá na Lípě Musice jako princip? 

Ano, ten princip určitě přetrvá. Je to pro mě přirozený vývoj. Vnímám, že žijeme v době, kdy je pestrost a schopnost reflektovat různorodost světa kolem nás důležitější než kdy dřív. Nejde o to, že bychom chtěli být za každou cenu „pestří“ – ale spíš o upřímnou snahu hledat podstatu hudby v jejích nejrůznějších podobách a kontextech. Pergolesi, Hanuš, Sting, Tiburtina nebo robotické perkuse – to všechno jsou různé cesty, jak říkat věci, které mají smysl. A pokud mezi nimi najdeme mosty, které fungují, má cenu po nich vést posluchače. Jsem přesvědčený, že hudba je jen jedna.

Co si slibujete od závěrečného koncertu, kde v rytmu a duchu tanga nuevo zazní Misa a Buenos Aires od Martína Palmeriho?

Když jsem Palmeriho mši slyšel poprvé, připomněla mi studentská léta a Bernsteinovu Mass. Vždy mě fascinovalo, když někdo dokázal propojit duchovní text s hudbou, která v kostelích běžně nezaznívá. Palmeriho Misa a Buenos Aires je právě taková – spojení liturgie s temperamentem latinskoamerického tanga. Před samotnou mší zazní Libertango Ástora Piazzolly, který dostal bandoneon na pódia vážné hudby, a Orawa Wojciecha Kilara – kompozice plná energie a napětí, která krásně předznamenává hlavní část večera. Na pódiu se sejdou mimořádní interpreti: Komorní orchestr Drážďanské filharmonie pod vedením Wolfganga Hentricha, Filharmonický sbor Drážďany pod vedením Iris Geißler, klavíristka Kateřina Ochmanová, bandoneonista Jakub Jedlinský a výjimečná Gabriela Vermelho jako mezzosopranistka. Závěrečný koncert festivalu pro mě není jen finále – je to hudební událost, která v sobě nese napětí, hloubku i radost. Věřím, že si z něj každý odnese silný zážitek.

Opouštíte tedy nenápadně svět výhradní klasiky ve prospěch většího procenta přesahových, ne tak snadno zařaditelných či dokonce alternativnějších programů?

Neřekl bych, že ho opouštíme, spíš ho přirozeně rozšiřujeme. Lípa Musica pro mě nikdy nebyla jen o stylu hudby, ale o hloubce, obsahu a sdělení. A to může přijít jak skrze barokní mši, tak skrze autorský večer nebo propojení s jinými žánry. Zásadní je pro mě autenticita. Když cítím, že má něco opravdovou výpovědní hodnotu a dotýká se člověka, nehledím na to, jestli se to vejde do škatulky „klasická hudba“. Myslím, že právě taková dramaturgická pestrost je dnes přirozenou cestou, jak mluvit s publikem napříč generacemi.

Řekl byste, že je to současný trend pro nabídku festivalů obecně?

Možná ano, ale spíš bych řekl, že je to nutnost. Hudební svět se mění, publikum taky. Dnes už nestačí jen držet tradici, je potřeba ji neustále oživovat, hledat nové kontexty a způsoby, jak se hudbou dotknout člověka tady a teď. Určitě nejde o trend ve smyslu módy. Spíš o vnímání reality. Pokud má hudba zůstat živá, musí být otevřená různým podobám, přesahům i výzvám. A to podle mě platí pro každý festival, který to myslí vážně.

Aby se dařilo oslovovat širší publikum? To tradiční se zmenšuje?

To je realita, kterou nemůžeme přehlížet. Publikum, které chodí na klasiku dlouhodobě, je spíše ve věkové kategorii 40+, přičemž nejpočetnější skupinou jsou posluchači 55+. A víte co? V kontextu stárnutí populace je to vlastně dobrá zpráva – tahle skupina se bude spíš rozrůstat. (úsměv) Zároveň si ale uvědomujeme, že pokud chceme, aby klasická hudba zůstala živou součástí kulturního života, musíme ji umět představit i jinak – tak, aby byla srozumitelná a přitažlivá i pro lidi, kteří s ní nemají hlubší zkušenost. Nejde o zjednodušování, ale o hledání cesty, jak je oslovit bez bariér. Myslím, že když člověk zažije něco silného, lidského a pravdivého – ať, už je mu dvacet nebo sedmdesát – na škatulky se neptá.

Jak silně prožíváte téma česko-německých vztahů, německojazyčné minulosti vašeho regionu?

Je to jeden ze základních kamenů našeho festivalu. Když jsme v roce 2000 s mým přítelem Matoušem Vlčinským, dnes šéfproducentem klasické hudby v Supraphonu, zakládali spolek ARBOR – spolek pro duchovní kulturu, dali jsme si za cíl přispívat k budování česko-německých vztahů s vědomím společných kořenů, které nás s Němci historicky spojují.
Stačí se u nás jen rozhlédnout po krajině – dodnes v ní čteme stopy společné kultury, hluboké zbožnosti a vztahu k půdě, který tu naši předkové sdíleli. Tuto myšlenku jsme vetkli do stanov spolku, i když se zpočátku projevovala spíše symbolicky – třeba pozváním německých interpretů. Zásadní změna přišla v letech 2012 až 2013, kdy jsme překročili pomyslnou hranici a začali se aktivně zasazovat o kulturní dialog a výměnu. Od té doby jsme realizovali přes šest desítek koncertů v Německu a vytvořili řadu přátelských i profesních vazeb na obou stranách. Dnes už nejde jen o vizi – Lípa Musica je skutečně festivalem přeshraničním. Materiály, web i komunikace fungují plnohodnotně dvojjazyčně. Je to cesta, která není vždy jednoduchá, ale přináší smíření, radost i nové vztahy. A za to všechno to stojí.

Příznačně je druhý a hlavní prolog festivalu koncem června v Oybinu, lázních ve skalním městě v Žitavských horách. Budete počet koncertů za hranicemi výhledově rozšiřovat?

Koncert v Hejnicích nebyl prologem festivalu, ale mimořádným večerem, který jsme připravili ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava. Naším tradičním místem prologu je Oybin – nebo chcete-li Ojvín – a doufáme, že nám letos počasí dovolí znovu se sejít pod hvězdami v tomhle nádherném prostředí. Co přinese budoucnost, pokud jde o další místa v Německu, se teprve ukáže. Každopádně mohu říct, že bychom rádi udrželi rozsah tří až čtyř přeshraničních koncertů ročně.

A budete hledat i na severu Čech k těm dosavadním tradičním i další nová místa? 

To je další z pilířů Lípy Musicy, objevovat nová místa a nabídnout našim posluchačům alespoň jeden či dva kulturní počiny na nových místech.

Co máte na mysli a co máte za cíl, když říkáte, že hudba není jen zábavou, ale také prostředkem k reflexi těžkých témat, k pochopení bolesti i naděje?

Hudbu nevnímám jen jako prostředek ke zkrášlení dne, jako „kulisu“ nebo zábavu. Pro mě je to jazyk, který má schopnost pojmenovat i to, co slovy často vyjádřit nelze. V hudbě se odráží krása i bolest, světlo i stín. A právě proto má sílu dotýkat se hlubších vrstev lidského bytí. Někdy může léčit, jindy zrcadlit naši dobu, jindy zas vyvolat otázky, které nechceme jen tak přejít. Festival se snaží nabízet i takové koncerty, které nesou duchovní nebo společenský přesah. Třeba program s Hanušovým Dřevěným Kristem v opuštěném a poničeném kostele v Drchlavě, kde se budeme muset, jak už jsem řekl, nejdřív chopit košťat, než vůbec zazní první tón. I to je součást příběhu – příběhu o ztrátách, naději a možnosti znovu budovat.

Příští rok bude mít Lípa Musica čtvrtstoletí. Plánujete něco mimořádného, nebo půjde v případě věku „jen o číslo“?

Rozhodně to není jen číslo. Je to polovina mého života, mé cesty, cesty mé rodiny, mých kolegů a přátel, kteří jsou součástí Lípy Musicy. Z mého pohledu je každý ročník mimořádný a jedinečný. Mohu ovšem prozradit, že si Lípa Musica zvolila nejen krásné téma, ale i úžasného uměleckého garanta. Když Pánbůh dá, bude to překrásný ročník.

Foto: Lípa Musica