„Matouš Zukal pomocí turbulentních rozmachů dynamických i rytmických vyjádřil třepotání mnoha drobných křídel i chaotické poletování nočních tvorů.“

„Posluchačstvo bylo s to tleskat až dvacet vteřin po doznění posledního tónu…“

„V Janáčkovi během živelného oktávového vzruchu praskla struna!“

V rámci plzeňského Kruhu přátel hudby se 12. února uskutečnil první klavírní recitál za poslední tři roky. Role sólisty se ujal klavírista Matouš Zukal, který do Domu hudby zavítal z pražské HAMU, ze třídy doc. Iva Kahánka.

Matouš Zukal je již delší dobu skloňovaným jménem nastupující generace klavíristů. V roce 2019 zvítězil v soutěži Nadace Bohuslava Martinů, v roce 2021 pak obdržel druhé místo na mezinárodní klavírní soutěži Pražské Jaro. Takřka před rokem se též představil v Plzni, a to v rámci unikátního projektu Smetanománie. Jeho vystoupení 12. února tedy nebylo bez očekávání.

Byl deštivý (únorový!) večer a hned první skladba programu, Vodotrysky od Maurice Ravela, příhodně tematizovala vodu. Ne zrovna aerosolní spršku, která zastihla každého posluchače při cestě na koncert, ale spíše přelévání, bublání, víření a další hry vody, jak ostatně zní název skladby, ve francouzském originále Jeux d’eau. Klavírista Matouš Zukal předvedl hru prstů, jimž se dařilo, navzdory technické náročnosti skladby, vyloudit z klavíru tóny měkké, subtilní a hlavně nenucené. Příjemně bylo vyřešené frázování, kdy každému menšímu celku byla věnovaná zasloužená péče, kupříkladu v úvodu zasněným zvolněním závětí, aniž by klavírista ztrácel pohled „globální“. To demonstroval graduální dynamickou výstavbou vrcholu crescendo et accelerando, kde byl jeden motiv transponován stále výš a výš až k vysokému tremolu ve forte fortissimové dynamice a následnému glissandovému sjezdu – pomyslná hráz přetekla. Voda pak v následující tajemnější části zalévala doliny vyhloubené expresivními sestupy Matouše Zukala do basových poloh. Důležité tóny byly vhodně akcentovány drobným posečkáním a celkově se melodie dobře prosazovala; snad jen v části se sextolovým doprovodem v pravé ruce mohly oktávy v ruce levé zaznít více.

Následovaly Miroirs (Zrcadla) od stejného skladatele, čímž se z první části koncertu stal prakticky čtyřicetiminutový impresionistický monolit… ale jak krásný! Zrcadla sestávají z pěti skladeb, jejichž dedikanty jsou vybraní umělci a literáti ze spolku Les Apaches, kterého byl Ravel členem a jenž fungoval v prvních dvou desetiletích 20. století. První skladba Noctuelles (Noční motýli/můry) je věnována spisovateli Léon-Paulovi Fragueovi. Z programu se dočteme, že jeho báseň, respektive její fragment „Noční můry kříží stodolu nemotorným letem, tvořícím mašle ve vzduchu, přelétajíce z jednoho trámu na druhý“, posloužila Ravelovi jako semínko inspirace. Matouš Zukal pomocí turbulentních rozmachů dynamických i rytmických vyjádřil třepotání mnoha drobných křídel i chaotické poletování nočních tvorů. Skladba dýchala díky doposlouchaným pomlkám a fermatám.

Druhou skladbu otevřel tón radaru ponorky a jeho echa v hlubinách nebo také zpěv Smutných ptáků (Oiseaux Tristes), jak ostatně zní název skladby. Zde znovu vyzdvihnu frázování. Matouš Zukal hudebně logicky, byť lehce proti předpisu, pozdržel v úvodním motivu nástup „závětí“ (dvou následných not), které tak mělo šanci vstoupit na již rozprostřený „koberec harmonie“ předvětí. Klavírista svou hrou vytvářel široký hudební časoprostor, kdy bylo možné rozlišovat tóny i na souřadnicích blízko-daleko. Pianové plochy se dařilo držet dostatečně dlouho a výsledkem byla čistá výstavba se suverénním vrcholem.

Potenciálně nepříjemná situace pro interpreta nastala před třetí částí z cyklu: během několika málo drahocenných sekund pro zkoncentrování mu fotograf vstoupil přímo do zorného pole, na okraj pódia. Matouš Zukal se však nenechal nijak znervóznit a Bárka na oceánu se dala do pohybu. Doprovod levé ruky velmi pěkně pointoval jak basové tóny, tak i skupinky not v horním registru připomínajících aiolskou harfu, Chopinovu i reálnou. Ve spojení s měkkou melodií v sopránu a vynesenou latentní melodií uvnitř figurací vznikla mnohovrstevnatá hudební textura, na které bylo stále co objevovat stejně jako na reálné vodní hladině.

Čtvrtou skladbu z cyklu Alborada del gracioso (Šaškovo dostaveníčko) vzal Matouš Zukal pěkně od podlahy, vtipně a s elánem. Jako u jiných skladeb byla vybroušená technika ve službách hudby, mj. zaujaly repetované šestnáctinové trioly v úctyhodné rychlosti na samé hranici možností dvojrepetičního mechanismu Steinwaye a v neposlední řadě „dvojhmatová“ glissanda! Na několika místech se dalo více vytěžit z předepsaných slabých dynamik, zvláště těch subito, na příklad v části trés sec et bien rhythmé před zmíněnými glissandy. Oddíl espressif en recitative se pak dá takřka přesně přirovnat k obrazu smutného klauna od polského malíře Jana Matejka. Melancholické rozpoložení bylo vyjádřeno zatěžkanou recitativní melodií. Kontrovalo jí rytmické téma připomínající vzdálený tanec či slavnost.

Cyklus se uzavřel ve snovém Údolí zvonů, kde jako by se zastavil čas v okamžiku jejich odbíjení. Matouš Zukal klavír rozezníval s grácií a vnitřním klidem, nezávisle prolínal témbry, ozvěny a rozmanité rytmy zvonů a zvonečků rozesetých po hudební krajině. Hypnotizované posluchačstvo bylo s to tleskat až dvacet vteřin po doznění posledního tónu! Já byl však vytržený z transu o dost dříve, neb nepříjemné statické bzučení jednoho z reflektorů překáželo a překrývalo pianový, ale hlavně pianissimový tón klavíru; tento technický nedostatek Sálu Antonína Dvořáka pozoruji již měsíců a bohužel ještě nebyl adresován…

Po pauze se Sál Antonína Dvořáka znovu naplnil a čekal nás cyklus V mlhách od Leoše Janáčka. Došlo tak k dramaturgickému sepětí s první částí koncertu, neboť zmíněný cyklus je impresionismem ovlivněn. Matouš Zukal působil při interpretaci jako ryba ve vodě: konečně mohl úplně popustit uzdu výrazu, agogice, emocím… Jeho Janáček vyzněl naprosto suverénně a autenticky. V první části/větě Andante se nejprve exponovalo lyrické téma, kterým jako by skladatel říkal: „Co se mnou teď bude?“ Ve střední části klavírista přesvědčivě a s dávkou vervy vyjádřil hrubou zlobu nad svévolí a tragédií osudu. Molto Adagio jakožto druhá část cyklu zpracovávala relativně odlehčený motiv, který se ale postupně groteskně a disonantě deformoval jakožto hudební paralela pocitu frustrace. Tento pocit se stupňoval až z toho v jednom z oktávových vzruchů praskla struna! Smířlivé téma Andantina (třetí věty z cyklu) poskytlo Matouši Zukalovi prostor pro přednes romanticky něžný a procítěný. Cyklus vyvrcholil přerývanou čtvrtou větou Presto, jejíž pohnutý charakter dokázal interpret solidně vystihnout, včetně impresionistických kaněk, které na rozdíl od mírumilovného Debussyho či Ravela navozovaly mrazení po zádech.

Po nadšeném potlesku se pokračovalo Beethovenovou Sonátou č. 21 „Valdštejnskou“. Jako pomyslný zlatý hřeb večera ale bohužel nevyzněla. Nutno hned říci, že to nebylo vinou interpretace, ale spíše sestavením programu. Je vskutku škoda, že původně avizovaná Sonáta č. 6 A dur od Sergeje Prokofjeva nakonec nezazněla, neboť by klavíristovi dovolila dále rozvinout to, co přislíbil svou interpretací Janáčka. Namísto toho Valdštejnská sonáta mířila trochu vedle, bylo obtížné se správně „naladit“. Matouš Zukal každopádně potvrdil svou výjimečnou technickou výbavu a jednu z nejobtížnějších Beethovenových sonát zahrál s přehledem na všech frontách, čímž si zajistil čtverné klanění s přídavkem.

Na závěr večera zazněla La puerta del Vino od Clauda Debussyho, kde došlo k propojení výrazových pólů, které jsou Matouši Zukalovi, zdá se, sympatické. Na jedné straně impresionistická rafinovanost, na straně druhé vášnivější a expresivnější vyjadřování, v tomto případě zastoupeno tajemně podmanivým rytmem habanery, prudkými akcenty a pestrými disonancemi.

Uplynulý koncert stvrdil postavení Matouše Zukala jakožto prominentního klavíristy nastupující generace a bude zajímavé pozorovat jeho další kroky a úspěchy ve světě klasické hudby.

Foto: Dominik Beránek / Plzeňská filharmonie