„První cena je mi potvrzením, že to, co dělám, dělám asi správně, a že v tom mám pokračovat.“

„Byl to oříšek vejít se do patnácti minut.“

„Naučil jsem se dny poctivě plánovat.“

Sedmadvacetiletý Matouš Zukal patří k nejvýraznějším představitelům naší mladé pianistické generace. Do povědomí hudební veřejnosti vstoupil v roce 2019, kdy zvítězil v soutěži Nadace Bohuslava Martinů a zároveň získal cenu pro nejlepšího účastníka. O dva roky později si odnesl druhou cenu z Mezinárodní klavírní soutěže Pražského jara (spolu s ní obdržel také Cenu Gideona Kleina a Cenu Českých center). Pravidelně koncertuje doma i v zahraničí, vystupoval mj. také na prestižních tuzemských festivalech, jako je Pražské jaro, Dvořákova Praha a Smetanova Litomyšl. 

Mezi umělci, u nichž se Matouš zúčastnil masterclassů nebo s nimiž konzultoval, nalezneme hvězdná jména jako kupř. András Schiff, Daniil Trifonov, Lukáš Vondráček, Boris Giltburg, Francesco Piemontesi či Leif Ove Andsnes. V současné době studuje Matouš na dvou významných školách: na pražské HAMU je v prvním ročníku doktorského studia u Iva Kahánka a na Universität für Musik und darstellende Kunst v rakouském Grazu uzavřel v červnu druhý ročník magisterského studia u Markuse Schirmera.

Své kvality Matouš Zukal znovu potvrdil letos v červnu, kdy zvítězil – jako vůbec první český klavírista – na francouzské Mezinárodní klavírní soutěži Ile-de-France v Maisons-Laffitte (KlasikaPlus.cz informovala zde). Na webových stránkách této soutěže se dočteme, že se jí v průběhu šestadvaceti ročníků zúčastnily téměř čtyři tisíce soutěžících sedmdesáti národností. U nás o této pozoruhodné soutěži zatím mnoho nevíme.

Matouši, prozraď mi, jak ses o té soutěži vůbec dozvěděl?

Doporučil mi ji můj pan profesor Markus Schirmer z Grazu. On tam byl v minulém ročníku v porotě. Lákal mě tam vlastně už minulý rok, ale mně se to časově moc nehodilo. Nakonec mě letos přesvědčil, abych se přihlásil, že je to opravdu dobrá soutěž a že stojí za to, abych si na ní otestoval, jak na tom jsem. Čtyři roky jsem totiž na žádné soutěži nebyl. Takže první cena mi vlastně byla potvrzením, že to, co dělám, dělám asi správně, a že v tom mám pokračovat. 

My jsme pak po soutěži měli s porotou improvizované pracovní setkání. Mohli jsme tak na své soutěžní výkony dostat zpětnou vazbu, což na soutěžích není až zas tak úplně běžné. O tom by ale vlastně měly soutěže být – člověk by na nich vždycky měl dostat zpětnou vazbu. A musím říct, že to, co mi porotci nejvíc chválili, byly věci, na kterých jsme s panem profesorem nejvíc pracovali. Pro mě bylo tohle zjištění nakonec důležitější než ta cena samotná. Soutěž je vždycky motivace, aby se člověk posunul dopředu, rozšířil si repertoár nebo nastudoval něco, co by jinak běžně nehrál. A pro mě ta Francie byla důležitá i z hlediska, že jsem zrovna v té době neměl moc koncertů; představovala možnost zahrát si před lidmi.

Kdo byl v porotě?

Nejzajímavější pro mě byl její předseda Sergej Milstein. On se totiž v roce 1988 zúčastnil Klavírní soutěže Pražského jara. A taky měl druhou cenu, stejně jako já v roce 2021. Bylo moc zajímavé slyšet, co má za sebou. Dokonce umí česky, tak jsme si mohli povídat v češtině.

Jaké jsou pro soutěž v Maisons-Laffitte stanoveny podmínky?

Soutěžil jsem v kategorii „koncertní klavírista“, kde je nejvyšší věková hranice třicet dva let. Soutěž je dvoukolová. V prvním kole je časový limit patnáct minut, do kterých bylo nutné vtěsnat skladbu z období klasicismu, nějakou etudu a dílo francouzského skladatele. Druhé kolo bylo třičtvrtěhodinové, v podstatě to byl už půlrecitál. 

Byla v druhém kole také povinná nějaká francouzská skladba?

Ne. V druhém kole byl program naprosto volný.

Jaké skladby sis pro soutěž vybral?

V prvním kole jsem hrál první větu v Beethovenovy Valdštejnské sonáty, Smutné ptáky z Ravelových Zrcadel a Chopinovu Etudu cis moll z opusu 10. Byl to docela oříšek se do těch patnácti minut vejít. A na akustickou zkoušku jsme měli v prvním kole jen tři minuty! Proto jsem chtěl hrát věci, které mám dokonale zažité. Etuda mi připadala nejožehavější. Ale ony ty dvě minuty prolítnou jako nic. Ve druhém kole jsem hrál Mozartovo Rondo a moll, Ligetiho Etudu č. 4, nazvanou Fanfáry, pak Janáčkův cyklus V mlhách a Chopinovu Baladu f moll.

To je hezky vystavěný program. I když musím přiznat, že Janáčkovy „Mlhy“ se mi nezdají být úplně soutěžní.

Ty mně doporučil pan profesor v Grazu. Ale podle mě jsme ten program vymysleli dobře. Chopinova Balada f moll je velice kontrastní a Ligetiho Etuda, to je taky úplně jiný svět. 

Stejně mě ale překvapuje, že profesor v rakouském Grazu doporučí svému studentovi, aby hrál na francouzské soutěži Janáčka.

On byl totiž můj pan profesor v roce 2022 v porotě na Janáčkově soutěži v Brně. Takže Janáčka dobře zná a má k němu hezký vztah. Na té janáčkovské soutěži se ho určitě musel hodně naposlouchat. Já jsem nikdy předtím Janáčka nedělal, ale „Mlhy“ hraju moc rád. I když musím přiznat, že mi trvalo dost dlouho, než jsem přišel na to, co chci v Janáčkovi říct. Teď bych ale v Janáčkových skladbách rád pokračoval. Vím, že nejsou prvoplánově soutěžní. Nejradši bych se pustil do cyklu Po zarostlém chodníčku. Líbí se mi, že ho můžu studovat postupně, třeba si napřed udělat výběr. 

Vraťme se k francouzské soutěži. Kolik tam bylo soutěžících?

V mé kategorii jich bylo kolem šedesáti. První kolo trvalo dva dny, porota to měla docela náročné – dva dny opravdu intenzívního poslechu. Do finále nás pustili osm. Většina soutěžících hrála efektní virtuózní štyky. To mě dost znejistilo, obával jsem se, jestli jsem přece jen neměl vybrat jiný program. Ale pak jsem si řekl, že si za tím člověk musí stát, že mám virtuózní sonátu, virtuózní etudu, tak k tomu musím vybrat něco kontrastního, a ne hrát tři prskavky, což by se nakonec mohlo míjet účinkem.

Tenhle kalkul se ti, jak vidno, vyplatil.

Navíc to byly všechno dobře uleželé repertoárové kusy. S výjimkou Ligetiho Etudy. Ta mi taky dala nejvíc zabrat. Nebýt toho, že jsem si etudu napsal na soutěžní program, tak bych se ji asi nikdy neučil. To byla tak šílená práce, cvičil jsem ji dva měsíce skoro každý den, pořád dokola. Kolikrát jsem se za těch několik hodin, co jsem ji cvičil, naučil třeba jen dva takty a z toho jsem pak druhý den jeden zapomněl. Bylo to frustrující. Já jsem se tu etudu začal učit už před pár lety na HAMU, ale vzdal jsem ji, protože mi to opravdu nešlo. A nakonec mě to i přestalo bavit. A taky teď v Grazu, když jsem se k ní vrátil, jsem si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Ale pan profesor mě přesvědčil. My jsme se o tom bavili na hodině a já jsem mu říkal: „Víte co, já asi nezvládnu se tu etudu naučit, je to na mě těžké a mám s tím jít za měsíc na soutěž. Nezahraju ji ani v pomalém tempu zpaměti.“ A on na to: „To k tomu máš špatný přístup. Pořád říkáš, já to nezvládnu, mně to nepůjde… Ne, to nejde. Já jsem se o těchto věcech bavil s jedním sportovním koučem a ono je to fakt jen v přístupu. Neber to, jako že to nepůjde nebo že to je těžké. Ber to jako výzvu, ber to jako něco, s čím ses ještě nesetkal, jako něco, co musíš překonat.“ Tak jsem si řekl, že to zkusím. A najednou jsem z toho vlastně začal mít radost – když jsem se naučil jeden takt nebo když jsem si konečně zapamatoval nějakou frázi. A hned se mi to mnohem líp učilo. Je to vlastně banalita, ale hrozně mi to pomohlo. Ony jsou to věci, které člověk vlastně slyší pořád, není to nic, o čem bych nikdy předtím neslyšel. Ale má to sílu. Zvlášť když člověk podobnou věc slyší od někoho, komu věří.

Nakonec jsem se etudu naučil. Napřed jsem si ji dvakrát zahrál na našich třídních koncertech. Na soutěži to byl můj třetí pokus a byl jsem s ním nejvíc spokojený. S překvapením jsem si uvědomil, že jsem nikdy ani nebyl moc nervózní. Vždycky, když jsem ji začínal hrát, tak jsem si říkal: „Uvidíme.“ Může se stát cokoli, je to nepředvídatelná skladba. V tom ale vidím i úlevu, protože člověk má pocit, že vlastně nemůže nic ovlivnit.

Jak vypadá Maisons-Laffitte, kde se soutěž konala?

Maisons-Laffitte je město blízko Paříže, skoro by se dalo říct, že je už součástí Paříže. Soutěž se odehrávala v bývalém kostele, který je přetvořený na koncertní sál. Čekal jsem, že bude velký dozvuk, a tak mě hodně překvapilo, že akustika byla poměrně suchá. Bylo to zvláštní, ale nakonec se mi tam hrálo hezky. Celá soutěž měla moc příjemnou atmosféru. Do organizování soutěže se hodně zapojili místní lidé a všichni byli strašně přátelští. Druhé kolo jsem už vnímal spíš jako koncert než jako soutěž. Hrál jsem v sobotu odpoledne, přišlo tam hodně lidí z města, sál byl skoro plný. 

Jak organizátoři soutěže takovou spoustu účastníků ubytovali?

Bydleli jsme v rodinách. Já jsem bydlel v domě u jednoho neuvěřitelně vlídného pána, který se o mě ohromně staral. Připravoval mi obědy, večeře, vždycky udělal nějaký salát a pak jsme jedli francouzské sýry z různých částí Francie – z jihu i ze severu. Jejich názvy si nepamatuju, ale bylo to super. Do koncertní síně jsem to měl deset minut. Chodil jsem samozřejmě pěšky, což bylo taky příjemné. Navíc se pán vždycky na soutěž přišel podívat, přišel mě tam podpořit. 

Byl to hudebník?

Ne, vůbec. Už ani nevím, co měl za profesi, i když mi to říkal. Každopádně ale rád poslouchá muziku.

Měl jsi možnost u něho cvičit?

Ano, má doma piano. A říkal mi: „Můžeš hrát ve dne v noci, tady nemáš koho rušit, cvič, kdy chceš.“ Já jsem se samozřejmě snažil hrát nejvýš do devíti, do desíti. Teprve když vyhlásili výsledky a následující den bylo druhé kolo, tak jsem cvičil do jedenácti. 

Plynou ti z vítězství v soutěži nějaké zajímavé možnosti koncertování?

Dostal jsem kontakty na všechny organizátory a mám rozjednáno šest sedm recitálů po různých francouzských městech. Příští rok budu taky hrát na zahajovacím koncertě téhle soutěže. A pak mám ještě slíbený několikatýdenní pobyt v umělecké rezidenci na renesančním zámku Lourmarin v Provence. Zatím teprve zjišťuju podrobnosti, ale mimo jiné tam prý budu mít k dispozici tři klavíry.

Momentálně studuješ souběžně na dvou školách – na pražské HAMU a na Universität für Musik und darstellende Kunst v rakouském Grazu. Jací jsou tvoji profesoři?

Na HAMU je mým školitelem Ivo Kahánek. S ním se znám strašně dlouho: studoval jsem u něho dva roky na konzervatoři, pak pět let na HAMU, to je sedm let. Je to pedagog, se kterým jsem dohromady spolupracoval nejdéle. Teď jsem u něho osmý rok, v prvním ročníku doktorského studia. On mě už na konzervatoři ohromně posunul dopředu, především co se týče práce se zvukem. Mám pocit, že na tom jsme pracovali nejvíc. Pro něho je důležitý doslova každý tón, hlídal konečky prstů, řešil nejjemnější detaily. Bez něho bych nebyl tam, kde jsem. Je to jeden z nejdůležitějších lidí, které kolem sebe mám. 

Na předchozím magisterském studiu byl společně s Ivem Kahánkem mým druhým školitelem Jan Bartoš. Už jím sice není, ale jsme spolu pořád v kontaktu. Teď za ním třeba pojedu do Písku na Jihočeské klavírní kurzy. Mně se na něm líbí, že má svůj pohled na věc. Že to, co říká, jsou jeho myšlenky. Pro mě je úžasnou inspirací způsob, jakým on přemýšlí. A hlavně jak přemýšlí o tom, co mi řekne, a jak své myšlenky formuluje. 

U Markuse Schirmera v Grazu studuju druhým rokem. V předešlém školním roce jsem u něj studoval dva semestry v rámci programu Erasmus a na konci druhého semestru jsem k němu udělal zkoušky do prvního ročníku magisterského studia. Ale absolvoval jsem tam přijímačky s tím, že napřed potřebuju dodělat magistra na HAMU. Takže na ten letní „neerasmový“ semestr jsem v Grazu moc nebyl. Až teprve od zimního semestru, když jsem dodělal magistra na HAMU, mám v Grazu všechny předměty, které musím zvládnout, abych studium absolvoval. 

Které to jsou?

Z velké míry je to podobné jako na AMU – co by si ostatně člověk u hudby nového vymyslel. (úsměv) Musím mít samozřejmě klavír, mám tam „komořinu“. Líbí se mi, že v Grazu může student-klavírista nahradit komořinu doprovodem zpěvu. Tak jsem si zapsal zpěváky, protože jsem chtěl zkusit něco nového. Doprovod zpěváků učí v Grazu profesionální klavíristi, kteří doprovázejí výhradně jen zpěváky a zároveň s nimi pracují na písních. Zpěváci s nimi mají také lekce o interpretaci písní, takže jsou to opravdu odborníci.

Co teoretické předměty?

Samozřejmě jich v magisterském studiu taky pár máme, ale je jich málo. Jak jsem pochopil, tak víc teorie mají v bakalářském studiu. Předměty, které mám v magisterském studiu, jsou většinou opravdu praktické. Ale každý student si pak ještě musí zvolit nějaký „schwerpunkt“ – obor, kterému se bude věnovat zvlášť intenzívně. Ten „schwerpunkt“ může být různý, já jsem si vybral moderní hudbu. Zároveň se mi to i hodí k doktorské práci na HAMU. Moc se mi líbí, že obor „moderní hudba“ vede Klangforum Wien, takže se ve škole potkávám s lidmi, kteří dělají soudobou hudbu na nejvyšší úrovni.  

Jak ses ocitl u pana profesora Schirmera?

Doporučila mě k němu paní profesorka Markéta Cibulková. Před pěti šesti lety jsem u něho byl na kurzech, pak jsem za ním ještě přijel do Grazu, ale potom se naše cesty na nějakou dobu rozešly. Před dvěma lety si mě pak pan profesor vzal sám od sebe do Grazu na Erasma a tam na mě udělal velký dojem. Přišlo mi to u něho docela jiné než na kurzech, kde má člověk jen pár hodin a pedagog se snaží do studenta za krátký čas nalít, co může. Ale na Erasmu jsem měl hodinu každý týden, takže jsem měl na studium nepoměrně větší prostor. Byl jsem s panem profesorem v delším kontaktu, byla to úplně jiná práce a mě to strašně oslovilo. I po lidské stránce je pan profesor moc fajn. O své studenty se ohromně stará, zařizuje nám různé koncerty v Grazu i v okolí a záleží mu dokonce třeba i na tom, jaké máme profilové fotky na svých webových stránkách. Snaží se nám zkrátka dát co nejvíc. Ale co musím říct, co je pro mě zásadní, je jeho přístup. On nikdy netlačí, nenaléhá, nikdy jsem ho neviděl naštvaného, pro všechno má ohromné pochopení. Snaží se nás nějakým způsobem usměrnit, ale přitom nám nechává obrovský prostor. 

Ty jsi před chvílí naznačil, že tvůj „schwerpunkt“ – soudobá hudba – bude mít něco společného s tvou doktorskou prací na HAMU. Čemu se v ní chceš věnovat?

Za téma jsem si zvolil české klavírní koncerty druhé poloviny 20. století. 

Zpracoval už tohle téma někdo před tebou? A jak sháníš materiály?

O tom, že by tohle téma zpracoval někdo přede mnou, nic nevím. A s tím sháněním materiálů je to opravdu potíž. Člověk hledá, hledá, a netuší, jestli něco najde. Těch klavírních koncertů je hrozně moc, ale informace jsou často jen kusé. Existují sice různé databáze, ale žádná není kompletní. Protože to jsou třeba skladby, které nebyly vydané, nebo se ví o jejich existenci, ale nejsou k dohledání. 

Budeš něco z toho, co jsi objevil, hrát?

Chtěl bych.

A máš už nějaký konkrétní tip?

Ještě ne. Ale narazil jsem na věci, které mě zaujaly, a pro příští rok bych se chtěl aspoň jeden neznámý koncert naučit. Rád bych si později takové dva tři koncerty zařadil do svého repertoáru. Ale taky řeším, že bych si chtěl udělat nějaký doktorandský „koncertík“, líbilo by se mi najít nějaký menší klavírní koncert s komorním orchestrem, do kterého bych mohl zkusit sehnat spoluhráče. Ale zatím ještě pořád hledám. 

Kolik těch koncertů v tuto chvíli ve své databázi máš?

Kolem padesáti. Ale detailně se budu moci zaměřit jen na pár z nich, protože nemůžu v dizertaci analyzovat padesát klavírních koncertů. 

Studuješ na dvou školách, učíš klavír na ZUŠ a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jak to všechno stíháš?

No je to náročné. Vůbec nejhorší je sestavit rozvrh. Ale při pohledu zvenčí to všechno nakonec vypadá horší, než to ve skutečnosti je. Časově hodně náročné je přejíždění mezi Prahou a Grazem. Jezdím vlakem, jedna cesta trvá sedm hodin. Ty přejezdy tam a zpátky absolvuju každý týden. Myslím, že jsem nikdy nepřečetl tolik knížek, jako v poslední době ve vlaku. Ale jinak to mám zatím šikovně nastavené: od pondělí zhruba do středy jsem v Grazu, čtvrtek jsem měl vyhrazený pro peďák a pátek pro zušku. A do toho ještě doktorské studium. Ale všude, zejména na zušce a peďáku, mi vycházejí ohromně vstříc. Moc si toho vážím. 

Máš při tomhle obrovském vytížení čas na relax?

Docela jo. Nebo spíš jak kdy. Nějakou dobu jsem chodil pravidelně plavat, jenže s tím kolotočem kolem jsem zase trochu polevil. Ale hrozně rád bych nějakou fyzickou aktivitu provozoval. Uvědomuju si, že to takhle není v pořádku, ale na druhé straně si říkám, jsem jenom člověk, dělám to nejlepší, co můžu, a jakmile se naskytne nějaká možnost, tak určitě do svého časového plánu zase něco zařadím. 

Ale co mně tohle všechno dalo, to je větší disciplína v organizaci času. S ní jsem měl vždycky problémy. Teď si čas doopravdy musím pečlivě uspořádat. Protože když toho času někdy mám až příliš, tak mám tendenci s ním mrhat. Teď mě to všechno naučilo ráno vstát a jít cvičit na klavír, protože vím, že odpoledne nebo přes den ten čas už mít nebudu. Třeba v Grazu, kde nemám svůj nástroj a chodím cvičit jenom do školy, mě to zas naučilo, že ráno jdu na osmou cvičit. A pak znovu cvičím ještě večer. Naučil jsem se dny poctivě plánovat. To pro mě teď bylo hodně důležité. Ale už se těším na léto. 

Co chystáš na prázdniny?

Kromě Jihočeských klavírních kurzů se ještě chystám na kurzy v německé Fuldě. Nějaký čas bych chtěl strávit i v Grazu, přes léto by tam mohl být klid na cvičení. Navíc jsem zatím neměl moc času poznat okolí města a Štýrsko celkově, tak bych rád podnikl několik výletů. Rád bych si taky naplánoval nějakou kratší dovolenou bez klavíru, pro změnu. Mám v hlavě nějaké nápady a plány, ale zatím nic konkrétního.