„V lisztovsky pojaté Fantazii na operu Rusalka nabídl Matyáš Novák nejen nádherné Dvořákovy melodie, ale také spoustu neotřelých kompozičních nápadů.“

„Janáčkova Sonáta 1. X. 1905 byla plná emocí, často značně vypjatých.“

„Suitu mignonne Rudolfa Frimla zařadil Matyáš Novák do svého programu na přání pořadatele festivalu Věčná naděje.“

Ve čtvrtek 27. listopadu nabídl festival Věčná naděje v malostranském kostele sv. Vavřince svému publiku recitál sedmadvacetiletého Matyáše Nováka, jednoho z našich nejzajímavějších mladých pianistů. Matyáš, aktuálně doktorand na HAMU, vystoupil na mnoha významných světových koncertních pódiích a hrál s řadou našich i zahraničních orchestrů. Už jako devatenáctiletý debutoval v proslulé newyorské Carnegie Hall a znovu se do této koncertní síně vrátí v dubnu příštího roku, kdy v rámci projektu Smetana Reborn provede skladatelovu Mou vlast v klavírní transkripci Jindřicha Kàana z Albestů. Do první části svého čtvrtečního recitálu vybral umělec skladby židovských autorů, po přestávce pak uvedl díla, v jejichž pozadí stojí – v nejrůznějších podobách – lidská či společenská tragédie.

V úvodu svého vystoupení zahrál Matyáš Novák Písně beze slov, op. 38 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Všech šest skladeb tohoto cyklu má výrazně písňový charakter, s elegantně vykreslenou melodickou linkou a s hybným doprovodem. Jedinou výjimkou je poněkud staticky působící čtvrté číslo, jež má homofonní akordickou sazbu. Pianista hrál tento cyklus s viditelným nadhledem, pravá ruka mu hezky zpívala, doprovod plynul lehce a hladce. Zvlášť efektní bylo v jeho podání virtuózní třetí číslo Presto e molto vivace. V závěrečném čísle, které nese název Duetto a je pojaté jako rozhovor pravé a levé ruky, jsem ocenil plasticitu vedení hlasů.

Tři preludia George Gershwina přinesla hudbu jazzového ražení. Do prvního preludia se Matyáš vrhl s ohromným nasazením a hrál ho s takovou vervou, že se ve zvuku dostal za hranici toho, co utáhne svatovavřinecká akustika. Druhé preludium je ve své podstatě blues. Jeho střední část s ležérně plynoucí melodií v levé ruce přímo sváděla k lenošení. A ve třetím preludiu, jež sám Gershwin nazval „španělské“, jsme mohli naplno ocenit Matyášův cit pro pevně tepající rytmus i skvělou pianistovu techniku. 

Cyklus Suite mignonne (Malá suita), op. 35 Rudolfa Frimla zařadil Matyáš do svého programu na přání pořadatele festivalu. Frimlovo jméno máme spojené spíš s lehčí múzou a ani jeho Malá suita (vydaná v roce 1908) není nijak zvlášť hlubokomyslná. Jejích šest vět nese romantizující názvy: 1. Samota, 2. Ranní píseň, 3. Romantický valčík, 4. Drobný příběh, 5. Český tanec a 6. Chvíle snění. Skladbičky jsou víceméně salonního charakteru, tu a tam s lehkým francouzským nádechem. Výjimkou je Český tanec, jenž je volnou stylizací polky. Od interpreta ani od posluchače toho tyto skladby mnoho nevyžadují a všechny bez výjimky se příjemně poslouchají. Pro Matyáše jsou tyto nenáročné drobnosti „oddechovými kousky“. Nastudoval je poctivě a není vyloučené, že tuhle kuriozitu v budoucnosti uplatní na některém ze svých koncertních vystoupení.

Nejzajímavějším číslem první poloviny večera byl cyklus ruského skladatele Alfreda Schnittkeho nazvaný Pět preludií a fuga. Schnittke jej vytvořil ve svých dvaceti letech, v době studií na Moskevské konzervatoři. První preludium má sice také salonní ráz, ale je mnohem rafinovanější než nenáročné kousky Frimlovy. Matyáš to určitě vnímal stejně, protože ho hrál s viditelně větším zaujetím než Frimla. Zpěvné krajní části druhého preludia jsou po harmonické stránce poměrně konzervativní, ve střední části však už Schnittke odvážně vstoupil do 20. století. A Matyáš si tu s barevnými harmoniemi opravdu vyhrál. Třetí číslo je z celého cyklu nejdivočejší a klavírista jeho technická i rytmická úskalí překonával víc než obdivuhodně. Ve skrjabinovsky rozplývavém čtvrtém preludiu pianista krásně pracoval s jemnými barevnými odstíny. Rachmaninovovsky hutné a temné páté preludium má zajímavě pojatý střední díl. V jeho drobnokresbě tušíme Prokofjeva, ale zároveň nás překvapí (a rozesmějí) aluze na Lisztovu II. uherskou rapsodii. Matyáš tu ony dva (či vlastně tři) kontrastní světy odlišil naprosto přesvědčivě. Závěrečnou fugu vystavěl klavírista s jistotou a suverenitou – její architektura byla dokonale přehledná a bezpečně gradovaná.

Druhou polovinu večera otevřel umělec Mozartovou Sonátou a moll, KV 310. V první větě značně šetřil tichou dynamikou, takže jako celek vyzněla hodně dramaticky, možná až beethovenovsky. Ve druhé větě otevřel pianista před posluchači zcela jiný svět – něžně rozezpívaný, tichý a vlídný. Finální větu hrál v živém tempu a udržel v ní po celou dobu potřebný „tah“. Velice hezky mu ve zvuku vyšla zpěvná durová terciová epizoda uprostřed věty.

Janáčkovu Sonátu 1. X. 1905, jež následovala po Mozartovi, přednesl Matyáš skutečně „janáčkovsky“. Hudba byla plná emocí, často značně vypjatých. Její tok byl bohatě plasticky propracovaný, a to jak v agogice, tak v dynamice. Značnou roli hrála v Matyášově Janáčkovi pedalizace – byla víc než hojná, ale po celou skladbu naprosto funkční.

Svůj recitál uzavřel Matyáš vlastní klavírní Fantazií na Dvořákovu operu ‚Rusalka‘. V lisztovsky pojaté skladbě nabídl nejen nádherné Dvořákovy melodie, ale také spoustu neotřelých kompozičních nápadů. Prokázal také svůj neobyčejný cit pro kantilénu (dojemná árie Vodníka) a především předvedl svou techniku, která je opravdu oslňující. 

Nadšení posluchači by si bývali rádi vytleskali přídavek, ale pořadatel pro ně připravil místo přídavku překvapivý bonus: „aftertalk“ s umělcem. Role moderátora se ujal Petr Kadlec. Matyáš působil po celý rozhovor uvolněně a sympaticky a dozvěděli jsme se od něho spoustu zajímavých věcí – mimo jiné také to, že právě vydal u americké společnosti Nu Ave Art nové CD, nazvané Czech Dream (Český sen), jež natočil vloni v New Yorku. Jsou na něm čtyři skladby: virtuózní Matyášova klavírní úprava Smetanovy Vltavy a tři Matyášovy vlastní Fantazie: na Prodanou nevěstu, na Rusalku a na české a moravské lidové písně.

Měl jsem možnost si Matyášovo nové CD hned druhý den přehrát. Matyáš má skutečně úžasnou lisztovskou techniku. Při poslechu jsem měl mnohokrát dojem, že si přizval ku pomoci ještě další dvě ruce navíc (nebo aspoň jednu). A jako skladatel má obdivuhodnou invenci: se známými melodiemi – ať už „vážnohudebními“ nebo lidovými – pracuje nápaditě a s vtipem. Tohle Matyášovou CD určitě nadchne jak „sváteční“ milovníky hudby, tak i nejvybíravější fajnšmekry. 

foto: David Peltan