„Ludmila Pavlová je výtečná, špičková houslistka. Dostatečně zkušená a zralá umělkyně, přesto neztrácející jakýsi dětský šarm.“

„Po přestávce v koncertním sále Pražské konzervatoře nastala téměř revoluční změna.“

„Piazzolla je pro některé umělce nekomfortně svázané úzy snad trochu rigidních standardů artificiální hudby vítaným odskokem k něčemu živelnějšímu.“

Kontinuálně už více než sedmdesát let fungující těleso zvané Pražský komorní orchestr pozvalo na Pražskou konzervatoř, kde zahrálo kompozice známých tvůrců Griega, Čajkovského a Piazzolly. S koncertní mistryní Ludmilou Pavlovou oscilující mezi rolí komorní hráčky, sólistky a dirigentky 30. září nabídlo atraktivní repertoár, který svůj jednoznačný vrchol spatřil v díle argentinského tvůrce. To skutečně stálo za to.

Pražský komorní orchestr patří mezi čtyři nejstarší komorní orchestry v Evropě; vznikl v roce 1951. Profiloval se jako orchestr mozartovského obsazení (34 hudebníků), který byl schopný hry bez dirigenta. V začátcích své existence se soustředil především na interpretaci starší české hudby, hudby klasicismu a raného romantismu. Později do svého repertoáru zařadil také skladby 20. století a posléze začal uvádět i zcela nová díla soudobých skladatelů… toto je doslovná citace z webových stránek tělesa. Koncertní mistryní je od konce roku 2023 Ludmila Pavlová, tuzemskému publiku známá i v jiných souvislostech, která od pultu houslí plní také funkci dirigentky, jelikož orchestr hraje bez dirigenta. Podotknout je nutné, že v poslední zářijový den Pražský komorní orchestr hrál nikoli ve čtyřiatřiceti, nýbrž v kompletním obsazení jedenácti hráčů výhradně na smyčcové nástroje.

Koncertní pořad sestával z dvou radikálně odlišných polovin velmi vhodně přepůlených poměrně delší přestávkou. Nejprve zazněly Dvě elegické melodie, op. 34 norského národního umělce Edvarda Griega (1843–1907) a ještě do pauzy Serenáda pro smyčce C dur, op. 48 rovněž Dvořákova současníka Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893), druhá půle pak nabídla jediný opus, Piazzollovu adaptaci slavného Vivaldiho cyklu, totiž Čtvero ročních dob v Buenos Aires. Tedy možná podotkněme, že „Pražský komorní orchestr“ hrál na „Pražské konzervatoři“ díla Nora, Rusa a Argentince, což… vlastně proč ne?

Ludmila Pavlová je výtečná, špičková houslistka. Dostatečně zkušená a zralá umělkyně, přesto neztrácející jakýsi dětský šarm (byť rošťácky vystupovat naboso dnes už není až tak výjimečné). Její výsostné umění sálalo bohatstvím výrazových atributů, bylo lyrické i „epické“, ztišené i čilé emoce neskrývající, věcné i emotivní, strnulé i prostor využívající… zkrátka den i noc v jednom. Výborné! Jediná věc mě drobně rušila, a to místy určitá rytmická nedočkavost tlačící ansámbl k asynchronu. Jinak ale umělkyně své těleso vedla s jistotou dirigujíc jak rukama, tak smyčcem, hrála bokem i čelem – místy se otočila i zády –, přesvědčila, že veškerý part má bezpečně v rukou, a to i v jeho technických úskalích flažoletů či tremolovaných glissand. Nabídla nádherný tón i opravdové umění profesionála.

Hodnotit výkon orchestru je složité. Praha je do značné míry přesycena kvalitním uměním, konkurence je obrovská a v horních patrech je „obsazeno“. Pražský komorní orchestr je možná tělesem tradičním, avšak to samo o sobě nezaručuje momentální formu. Klasické repertoárové kusy jsou možná osvědčené posluchačsky, to ale vůbec neznamená, že jsou snadné interpretačně, a jsem drtivě přesvědčený, že lépe by vyzněly v jiné než pouštně vysušené akustice jinak krásné síně pražského učiliště. Vysoce konkrétní poslech tam odhaluje veškeré, daného večera zejména intonační nepřesnosti, které by ve vstřícnějším prostoru vyzněly milosrdněji. Provedení Griegova a Čajkovského díla tak nelze považovat za vzorové.

Po přestávce však v koncertním sále Pražské konzervatoře nastala téměř revoluční změna. Pavlová, už pedagožka pražské AMU, nakráčela v jiných šatech a znělo dílo charakterem hluboce odlišné od těch, co byla interpretována v první půli. Ástor Piazzolla (1921–1992), argentinský skladatel a hráč na bandoneon, je patrně nejznámějším tvůrcem své země ve světovém kontextu klasické hudby. I když, ono zařazení je nejspíše trochu problematické. Autor žijící čistě jen v minulém století se místy a ne úplně zřídka objevuje na klasickohudebních programech, zároveň však platí hláška z programového bulletinu večera, že „Piazzolla znamená pro tango totéž, co Johann Strauss mladší pro valčík“. Tango se s klasikou patrně nevylučuje. Argentinec je tak pro některé umělce nekomfortně svázané úzy snad trochu rigidních standardů artificiální hudby vítaným odskokem k něčemu živelnějšímu. Jinak řečeno, Ástor zdá se leží přesně na atraktivním a trochu provokativním rozhraní stylů. Konvence koncertních síní jsou díky Piazzollovi místem, kde frak nesvírá a hudební zápis je spíše nabídkou než pokynem. A tak mám za to, že vášnivé rytmy temperamentního národa by zasloužily převlek nejen v případě koncertní mistryně, ale i dalších deseti vystupujících, jejichž vzezření v kontrastu s podávanou emotivní hudební smrští působilo do určité míry nepatřičně.

Přesvědčivost hudebního ztvárnění oproti klasičtější první části večera s Piazzollou stoupla o několik tříd. Najednou nebylo nutné zaměřovat pozornost na čistotu hry, protože daleko více v daném stylu jde o výraz a ten hudebníci v čele se svou nadále bosou kolegyní nyní více sólově se projevující přinášeli. A nakonec i ta intonace jako by spolu s hráčskou vervou stoupla na ceně. Barevnost Piazzollovy hudby je úplně jiná, než na co jsme zvyklí ve středoevropském kontextu, a tato příchuť exotična jistě také sehrála svou kladnou úlohu. Diváci se bavili a jen horkotěžko se s konci vět káznili k netleskání. Ansámbl byl k nepoznání a všichni účinkující provedení před pěkně zaplněným sálem vetkli přidanou hodnotu, přičemž na tomto místě zmiňme také výborně zahranou sólovou kadenci v programu nejmenované violoncellistky… Neoddiskutovatelný úspěch posledního čísla večera mě až přivedl k myšlence, zda by tato hudební kategorie neměla být doménou orchestru v dnešní době; zda by nebylo životné soustředit se prioritně na osvědčená, nikoli třeskutě „soudobkovitá“ díla nedávné minulosti (Bernstein, Bartók, Korngold, Gershwin…). Věřím, že tady by orchestr a koncertní mistryně spolu s ním zářili stejně jako s Piazzollou.

Foto/zdroj: fotografie poskytnuty publikem