Středeční bouřlivý večer patřil na Smetanově Litomyšli neoposlouchanému spojení barokní hudby s antickou tragédií v pořadu nazvaném prostě – Medea. 

Starořecká mytologie budila můj zájem prakticky od raného dětství, Medeu jako ženu jsem však nikdy nechápala – a to ani po hodinách literatury mého zvolna končícího prvního ročníku na vyšším stupni gymnázia. Můj odsuzující přístup k ní a jejímu příběhu ovšem obrátil naruby dechberoucí melodram Jiřího Antonína Bendy a Friedricha Wilhelma Gottera. 

Jako houslistka bych zřejmě měla ze všeho nejdříve vyzdvihnout poučenou interpretaci Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta Tomáše Netopila. Ačkoli jsem zvyklá ho vídat řídit větší tělesa, komorní sestavu zvládl vést bravurně. Jediný pohled stačil i laikovi, aby viděl energii, která z něho čišela, a přímo skvěle ji dokázal přenést na hráče v ansámblu. Vzhledem k faktu, že jsem již sama v pár orchestrech hrála, bylo pro mne potěšením sledovat skvělou nonverbální komunikaci mezi hráči a dirigentem. 

O barokních houslích (a nejen o houslích) se s nadsázkou říká, že půlku koncertu ladíte a půlku hrajete na rozladěný nástroj. A třebaže tato nadsázka nebyla v horkém a vlhkém mikroklimatu sálu daleko od reality, výkon všech hudebníků na pódiu byl precizní, v podstatě bezchybný, ale co je nejdůležitější, plný života a emocí – a to už v úvodní Symfonii g moll s fugou op. 29 Františka Xavera Richtera. Účinkující nevyvedl z míry ani necitlivý potlesk po první větě, a dokonce ani prasklá struna na nástroji jednoho z hráčů sekce prvních houslí, kterému hlavní protagonistka večera za potlesku publika otírala orosené čelo. Tomu okamžiku se nedá upřít nádech čehosi dramatického, epického a zapadajícího do rámce začínajícího melodramu.

A zatímco barokní hudba, k mému vlastnímu překvapení dokonale korespondující s dějem antického dramatu, vytvářela atmosféru a téměř sama o sobě vyprávěla o Medeině vnitřním boji, sálem se nesl hlas Zuzany Stivínové. Její výkon byl neuvěřitelný a pestrou paletou barev a tónů svého hlasu dokázala posluchače v sále doslova uhranout. Chvílemi se zdálo, že by bez mrknutí oka opravdu dovedla svolat síly bájného řeckého podsvětí. 

Třebaže měl pouze pár replik, z nešťastného Iásóna ztvárněného Radúzem Máchou vyzařovalo opravdové zoufalství, třebaže na mne působil mírně strnule a občas klesal hlasem na místech, kde to nebylo úplně vhodné. Oproti tomu výkon obou mladičkých protagonistů Médeiných synů byl přímo srdcervoucně uvěřitelný.  

A jestli se na středečním večeru našlo něco, co mne mrzelo? Snad jenom to, že si na něj nenašlo cestu více lidí a potom také to, že skončil tak brzy…

Miriam Kašparová

Foto: Smetanova Litomyšl / Matěj Krejza