„Na rozdíl od jiných faustovských oper je Mefistofeles literární předloze maximálně věrný, což může právě poučené německé publikum náležitě ocenit.“

„Koncepci Evy-Marii Höckmayr bych označil zejména jako sled živých obrazů, které ve zvoleném provedení velmi rychle zevšední.“

„Pavol Breslik dává vyniknout svému charakteristicky zabarvenému hlasu i pochopení pro operní styl, který se už v podstatě blíží verismu.“

Boitův Mefistofeles v drážďanské Semperoper je coby inaugurační inscenace intendantky Nory Schmid stále vděčným tématem operní veřejnosti. Nabízí se otázka, proč vlastně domácí publikum i média hodnotí novou inscenaci většinově vstřícně, zatímco zahraniční ohlasy jsou k ní o poznání rezervovanější.

Je to skoro k nevíře. V divadle, jehož hlavní vchod hlídá socha Johanna Wolfganga Goetha, jeden z vestibulů zdobí plastiky Fausta a Mefista a v jehož hledišti nalezneme na pravé straně portálu zdobný nápis FAUST, dosud nebylo nastudováno jedno z nejvýznamnějších operních zpracování… ano, Goethova Fausta. O jaké se jedná? Přece o Mefistofela italského skladatele a libretisty Arriga Boita. Tedy o dílo, které máme v živé paměti i u nás z nedávných uvedení v pražské Státní opeře a v budějovickém Jihočeském divadle.

V Semperově opeře v Drážďanech se toto historické nedopatření pokusila napravit nová intendantka Nora Schmid, a tak se 28. září 2024 stalo památným okamžikem divadla hned z několika důvodů. Jako inaugurační představení nové „domácí paní“ a jako datum premiéry Boitova Mefistofela v režii Evy-Marii Höckmayr a hudebním nastudování Andrey Battistoniho. Osobně jsem zhlédl až reprízu dne 13. října, takže čistě premiérové pocity z nové produkce zprostředkovat nemohu. Z vyprávění účastníků i mediálních ohlasů lze však úvodní inscenační počin nové sezóny označit za nesporně úspěšný. Spontánních závěrečných standing ovations, určených protagonistům večera, jsem byl konec konců svědkem i já. Dovolte mi tedy uvést jen několik postřehů, z mého subjektivního pohledu snad o něco zdrženlivějších.

Nejprve se asi sluší nové vedení ocenit za samotný dramaturgický záměr. V německé literatuře patrně nenalezneme myšlenkové závažnější a co do dalšího dopadu na (zdaleka nejen) německou kulturu vlivnější dílo, než je právě Goethův Faust. Dvoudílná veršovaná tragédie, na níž autor pracoval s přestávkami po většinu života, je už od první třetiny devatenáctého století jedním ze základů německé národní identity jako takové. Volba „faustovské“ opery pro zahájení zamýšlené nové éry první drážďanské scény se proto zdála být logická.

Ještě logičtější je pak podle mého názoru rozhodnutí inscenovat právě Mefistofela. Na rozdíl od hudebně dramatických děl podle téže předlohy od Charlese Gounoda, Hectora Berlioze, a dokonce i Ferruccia Busoniho zde totiž (s výjimkou hostování produkce Velkého divadla v Lodži roku 1987) Boitova jediná dokončená opera skutečně dosud nezazněla. Přitom právě osobnost Arriga Boita funguje jako příklad umělce, tvořícího jakýsi ojedinělý svorník mezi Wagnerovým a Verdiho hudebním odkazem. Pro propagaci díla prvního z nich učinil Boito v Itálii mnoho záslužného především jako překladatel jeho operních libret, toho druhého později přiměl zásadně přepracovat Simona Boccanegru a zkomponovat Otella a Falstaffa. A v jeho vlastním Mefistofelovi slyšíme co do zvuku a atmosféry snahu vyrovnat se wagnerovskému hudebnímu vesmíru, co do zpěvnosti a melodiky zase poctu staré dobré italské operní tradici… Na rozdíl od jiných faustovských oper je také Mefistofeles Goethově literární předloze maximálně věrný a zachovává ji v zjevné úctě, což může právě poučené německé publikum náležitě ocenit.

Režisérka Eva-Maria Höckmayr vytvořila moderní a na první pohled opulentní inscenaci, která se znalostí literární předlohy a jejích konotací všeho druhu cíleně počítá. Svět současný, minulý i fantazijní tu prezentuje v otevřené hloubce celého jeviště jako mlžné nekonečno, v jehož středu je výsuvná šikmá plocha s točnou (scéna a video Momme Hinrichs). Zejména monumentální sborové scény na ní působí vizuálně opravdu efektně a neztrácejí se tu ani sólisté v ústředních rolích. Mefistofeles se vyjímá ve svém obleku a béžovém balonovém plášti tak trochu jako ministerský úředník (kostýmy Julia Rösler), Faust v kabátě téhož střihu je jak jeho protějškem, tak alter egem. Není totiž zcela jasné, do jaké míry je to ďábel, kdo je režisérem Faustových osudů, a do jaké se Faust už od počátku jeho cynickým záměrům vymyká a směřuje ke zcela jinému druhu závěrečného poznání, než jaké pro něj Mefistofeles přichystal…

Aby byl vztah mezi pokušitelem a pokoušeným ještě komplikovanější, vložila mezi ně režisérka další postavu, nazvanou prostě Žena. Osoba v šedém kalhotovém kostýmu nejprve němě prochází dějem a vyčítavě sleduje Mefistofelovo činění, aby pak před třetím, čtvrtým a pátým dějstvím recitovala obsáhlé pasáže z Goethovy předlohy. Faustovská látka tak získává na autenticitě a – opět zejména pro domácí publikum – i na atraktivitě. Představitelkou Ženy je totiž slavná herečka Martina Gedeck, známá například z oscarového snímku Životy těch druhých. Zmíněná „nesvatá trojice“ tedy provází diváky vysoce výtvarně i myšlenkově stylizovaným příběhem o vědění i nevědomosti, hodnotě víry a lásky, nebo o ceně, kterou platíme za pýchu a nestřídmou touhu. Když na konci Faust odolá ďábelským svodům a obrátí se k Bohu jako k nejvyššímu poznání a spravedlnosti, je to Žena, která – snad jako Boží posel či anděl, který byl po celou dobu v utajení – předává Mefistofelovi jablko coby symbol hříchu, jenž zůstal tentokrát nenaplněn. Je pak jen na temném titulním hrdinovi, přijme-li novou výzvu a bude-li ve svém věčném snažení příště úspěšnější…

Takto pojatá inscenace by jistě mohla po všech stránkách hodnotná a vzrušující, kdyby jí v tom – alespoň podle mého názoru – nebránila jedna podstatná okolnost. Tedy fakt, že se odehrává ve značně statickém a nedramatickém duchu. Svůj podíl na tom jistě nese už Boitova partitura, která příběh podává spíše v oratorní podobě a jeho hrdiny vykresluje především jako nositele myšlenek a proklamací. Koncepci Evy-Marii Höckmayr bych tak označil zejména jako sled živých obrazů, které sice poměrně vkusně pracují s výraznými symboly (motiv kapesníku v rukou Mefistofela a Fausta, důraz na symboliku ženské plodnosti a odpovědnost mateřství i otcovství, práce s kruhovými a kulatými objekty jako symbolem dokonalosti apod.), ale které také ve zvoleném provedení velmi rychle zevšední a dále nepřinášejí nic nového. O pohyb na scéně se tak stará především postava Mefistofela – někdy znuděného cynika, jindy hyperaktivního komedianta, v závěru poněkud zmateného divadelníka, podle jehož režijní knihy už nic nefunguje.

Mladý polský basista Krzysztof Bączyk zjevně vychází režisérčiným nápadům maximálně vstříc, ve výsledku však jeho charakter slouží v inscenaci jako značně iritující prvek, jehož působení není vždy čitelné a pochopitelné. Pěvec navíc po vokální a technické stránce odevzdává výkon, který je po celou dobu představení spolehlivý a vyrovnaný, ale také výrazově poněkud jednotvárný. O mohutném basu profondo, jakým roli Mefistofela proslavili Nikolaj Gjaurov, Samuel Ramey nebo Ferrucio Furlanetto, u něj opravdu nemůže být řeč. To slovenský tenorista Pavol Breslik (který do inscenace vstoupil jen krátce před premiérou) se představitelsky potkává s postavou rozháraného a hledajícího Fausta mnohem lépe, a pokud jeviště v průběhu tříhodinového představení ožije výrazným hereckým výkonem, je to hlavně jeho zásluhou. V roli dává vyniknout i svému charakteristicky zabarvenému hlasu a pochopení pro operní styl, který se už v podstatě blíží verismu. Jenže mám za to, že ani tento stále spíše lyrický tenor nedisponuje volumenem, vhodným pro zmíněný typ role.

Což je i případ finské sopranistky Marjukky Tepponen, nové členky ansámblu Semperoper. Svůj poměrně nevýrazný vklad do role do značné míry napravila až ve třetím dějství, kdy se rozezpívala k úctyhodnému výkonu (přičemž její a Breslikovo pojetí duetu Lontano, lontano hodnotím jako jeden z nejpodařenějších okamžiků představení), ale přesto bych v ní zatím nehledal jednu z předpokládaných hlavních pěveckých posil divadla. Summa summarum, skutečně znělý a velký hlas, jaký bychom v Boitově díle očekávali, předvedla až německá sopranistka Clara Nedeshin v roli Heleny Trojské ve čtvrtém dějství. Opera jí bohužel dopřává jen poměrně krátký pobyt na scéně, a ještě méně ho dostali další pozoruhodní pěvci v menších rolích: Nicole Chirka (Marta), Omar Mancini (Wagner), Dominika Škrabalová (Pantalis) a Jongwoo Hong (Néreo). Zato jsme si však do sytosti užili goethovské recitace Martiny Gedeck, zmíněné už dříve. Jak už jsem poznamenal, účinkování známé herečky možná domácí diváky potěšilo, inscenaci však na spádu ani dramatickém účinku nepřidalo.

Boitův Mefistofeles je jednou z největších repertoárových příležitostí pro operní sbor. Semperova opera disponuje tělesem s mimořádně skvělou pověstí: Sächsische Semperchor Dresden, doplněný zde ještě o dětské členy svého Kinderchoru, si ji rozhodně zaslouží (sbormistři Jan Hoffmann a Claudia Sebastian-Bertsch). A zasloužil by si ji i tetokrát, kdyby se mu režisérka nepostarala o neustálé přesuny a mnohdy nepřehledné aranže, podstatně bránící soustředění jeho členů a dojmu jejich sezpívanosti. Příliš motivovaně bohužel nepůsobila během reprízy ani Staatskapelle Dresden pod taktovkou Andrey Battistoniho. Dirigent se zaměřil zejména na čistotu zvuku a přesnost souhry mohutně obsazeného orchestru, ale k vytvoření pocitu jedinečné atmosféry, kterou Boito vykresluje svůj svět mezi „nebem, zemí a peklem“, tentokrát bohužel nedošlo.

Nerad bych byl k nové drážďanské inscenaci nespravedlivě příkrý, ostatně už jsem uvedl, že publikum (které v průběhu představení na jednotlivá hudební čísla prakticky nereagovalo) projevilo po konci představení značné nadšení. Že by v tom hrála roli i jeho první osobní zkušenost s Boitovým opusem? Pokud je tomu opravdu tak, pak můj problém zřejmě spočívá v možnosti srovnání. Kdo na konci devadesátých let ve Vídeňské státní opeře zažil inscenaci Piera Aliho, hudebně nastudovanou Riccardem Mutim a se Samuelem Rameyem v titulní roli, jistě mi potvrdí, že s tak formující zkušeností se srovnatelné produkce Boitova Mefistofela hledají jen těžko… Tím více se ale těším na další premiérovou inscenaci Semperovy opery. Bude jí 1. listopadu zřídka uváděné Intermezzo Richarda Strausse, tedy dílo, které tam mělo téměř přesně před sto lety svou světovou premiéru.

Foto: Semperoper Dresden / Monika Rittershaus a David Baltzer