„Zhudebnit Havlovy texty byl Reinhardův nápad. Skladbu mi navrhl pro náš společný recitál v Praze a já s tím rád souhlasil.“

„Jsem zvědavý, jak písně na Havlovy texty zapůsobí na publikum.“

„Opery jsou přenositelné do jiného období, než do kterého byly autory zasazeny. Není to ovšem nic snadného, naopak, je to velmi náročné.“

Do sezony České filharmonie zavítá renomovaný německý barytonista Michael Volle. Na březnovém večeru konaném pod hlavičkou Českého spolku pro komorní hudbu zazpívá za klavírního doprovodu Reinharda Seehafera mimo jiné i světovou premiéru Čtyř písní na básně Václava Havla, které zkomponoval právě tento pianista, skladatel a dirigent. Letos 65letý Volle má za sebou bohatou divadelní kariéru, v Česku ovšem není moc známý. Diváci kinopřenosů z Metropolitní opery si ho nicméně mohou pamatovat z projekce Wagnerových Mistrů pěvců norimberských roku 2014, v níž ztvárnil Hanse Sachse, a z titulní role Verdiho Falstaffa, kterého Metropolitní odvysílala roku 2023.

Zpíval jste už někdy v Praze?

Bohužel jen jednou – a to už je tak dávno, že si ani nepamatuji, kde to bylo.

Teď uvedete světovou premiéru písní, které na texty básní Václava Havla složil klavírista Reinhard Seehafer. Znáte se už dlouho? A co vás na tomto projektu zaujalo?

Společný „debut“ jsme měli před časem, kdy jsem pod jeho vedením provedl světovou premiéru jeho skladby, kterou zkomponoval pro violu, baryton a symfonický orchestr. Zhudebnit Havlovy texty byl Reinhardův nápad. Pak mi skladbu navrhnul pro náš společný recitál v Praze a já s tím rád souhlasil. Být otevřený novým myšlenkám je v naší profesi důležité, a navíc Václava Havla si pamatuji jako bojovníka za svobodu v osmdesátých a devadesátých letech. Jsem zvědavý, jak písně zapůsobí na publikum.

Dále zazní Biblické písně Antonína Dvořáka. Jaký je váš vztah k tomuto dílu? A provedete jej v českém znění, nebo v německé verzi?

Některé z Dvořákových písní jsem již zpíval v němčině s varhanním doprovodem a už tehdy mě velmi zaujala jejich hloubka. Tentokrát je zazpívám poprvé v původní české verzi s klavírem.

Večer zakončíte písněmi Franze Liszta, to je zase jiná nálada. Můžete říct něco o svém výběru?

S Lisztovými grandiózními písňovými kompozicemi jsem se setkal až v pozdější fázi své kariéry a nyní bych chtěl představit malý průřez. Bude sahat od velkých obrazů, jako jsou Petrarcovy sonety, až po menší, někdy jednodušší, jindy zase vysoce virtuózní písně. 

Jaký je váš vztah k písním obecně? Pořádáte často recitály?

Mám je velmi rád a cením si jich, bohužel se k nim nedostávám dost často, protože většinu mé kariéry zabírá operní zpěv.

Jedním z vašich učitelů byl slavný barytonista Josef Metternich, který byl ceněn mimo jiné pro srozumitelnost slova. Probírali jste také interpretaci písní? Je možné (nebo dokonce nutné?) zpívat operní roli jako píseň?

S Josefem Metternichem jsme se zaměřovali především na to, abych se naučil správně zpívat v obecném slova smyslu, bez ohledu na jednotlivé „disciplíny“. Aby se hlas správně usadil a „přežil“ velké výzvy v praxi. Za sebe mohu říct, že interpretace písní měla na můj operní zpěv velmi pozitivní vliv – například i z hlediska hlasové hygieny, protože při zpěvu písní je zpěvák „nahý“ a musí ukázat, že jeho hlas stále perfektně funguje.

Co dalšího jste se od něj naučil kromě důrazu na slova? Když Josefa Metternicha poslouchám z nahrávek, mám dojem, že všechno zpívá „cantabile“. Neboli že Wagner by se také měl „zpívat“, ne jen „mluvit“ (a samozřejmě naopak). A myslím, že vy v tomto umění pokračujete.

Josef Metternich mi usadil hlas do těla, já k tomu pak přidal své zkušenosti. Ale je pravda, že také vždy zdůrazňoval prvek belcanta. To je podle mého názoru v kombinaci s jasnou dikcí jeden z důležitých základů krásného a citově naplňujícího zpěvu.

Na světových scénách zpíváte Wotana, Mandryku, Amfortase, Baraka, Holländera, Jochanaana… Lze to označit za vrchol kariéry německého barytonisty? Existují ještě další výzvy? Třeba v italském repertoáru? 

Dosáhl jsem vlastně všeho, o čem jsem se nikdy ani neodvážil snít. Zpíval jsem největší role a opery na velkých scénách s úžasnými kolegy. Je pravda, že italský repertoár je v mé kariéře zastoupen málo. Jsem trochu zaškatulkován, ale to je dáno charakterem současného operního provozu. Už dávno nezpívám všechno, co bych mohl, ale zpěv není v životě všechno. Je tu ještě skutečný život, především rodina. Ten potřebuje stále více prostoru. A je to tak správně.

Co musí zpěvák během své kariéry udělat, aby byl schopen zpívat takovéto role na vysoké úrovni i po šedesátce?

Především mít zdravou techniku, jak už jsem zmínil. Ale také zdravého ducha, rozum a cit. Jinými slovy: musí být zapálený pro svou profesi, ale současně zůstat nohama na zemi a žít v realitě.

Jak důležitá je pro zpěváka schopnost vybalancovat sebevědomí s nezbytnou sebekritikou? A nepodléhat falešným iluzím o vlastním hlase a zpěvu? Kdo byl v tomto ohledu vaším nejdůležitějším učitelem? Samozřejmě kromě Josefa Metternicha…

Jde hlavně o rovnováhu mezi zdravým sebevědomím (ne arogancí) a zdravou pokorou. V mém případě to byli rodiče, kteří mi šli příkladem a hodně mi dali. A pak také skvělí kolegové a kolegyně, kteří k sobě dokázali přitáhnout pozornost pouze svým uměním a osobností, nikdy vnějškovými výstřelky.

Jak byste charakterizoval dnešní operní život? Jak se změnil od doby, kdy jste začínal?

Bohužel dnes už nikdo nemá tolik klidu jako dříve, aby mohl dozrávat a růst bez velkého, negativně působícího stresu. Příliš brzy se začínají vyžadovat špičkové výkony, často navíc ve velmi těžkých rolích. Tlak zejména na začínající pěvce je nesmírný, protože mezinárodní konkurence je obrovská. K tomu přispívají svou povrchností i sociální sítě.

Dnes už se skoro žádná opera neodehrává na jevišti v době, do které ji skladatel zasadil. Co si o tom myslíte? Jsou to ještě umělecké nápady, nebo už jen klišé?

Klíčovým pojmem dneška je umělecká svoboda a v současném inscenování oper se najdou světlé i stinné stránky. Opery, které přežily až do dneška, se zabývají silnými, na době vzniku nezávislými tématy a jsou tedy přenositelné do jiného období, než do kterého byly autory zasazeny. Není to ovšem nic snadného, naopak, je to velmi náročné.

Odmítl jste někdy nabídku kvůli režisérovi? Co je pro vás rozhodující, když pracujete s tím či oním režisérem?

Můj „blacklist“ je naštěstí velmi krátký. Režisér může prosazovat nové přístupy, posouvat děj do jiných časů, abstrahovat, redukovat, ale nikdy PROTI hudbě nebo proti jasně popsaným emočním stavům. Spolupráce s režiséry může být složitá, ale vždy by měla být konstruktivní.

Je otázkou, zda režiséři rozumí zpěvu… A co dnešní dirigenti? Rozumějí zpěvu? Dokážou reagovat na zpěváky?

Dirigent má spoustu úkolů, včetně zvládání zpěváků se všemi jejich „vrtochy“, aniž by se jim ve všem všudy podřídil. Ne všechno se člověk může naučit, to se týká i nás, zpěváků. Hodně záleží na talentu a intuici.

Kdy a jak jste začínal se zpěvem?

Jsem spíš takový pozdní začátečník, profesionálně jsem totiž začal zpívat až v pětadvaceti letech, i když předtím jsem hodně zpíval v několika velmi dobrých sborech. Po studiu zpěvu jsem roku 1990 nastoupil do svého prvního angažmá jako člen operního souboru v Mannheimu.

Četla jsem, že pocházíte z rodiny pastora. Předpokládám tedy, že součástí vašeho života byl odjakživa kostelní sbor a Johann Sebastian Bach. Je to tak? A je tomu stále?

Hudba byla v mém životě vždy přítomná, dokonce i v každodenní rutině pastorské rodiny: kostelní sbor, ansámbl dechových nástrojů, studium hudebních nástrojů, zpěv a muzicírování. Neocenitelný základ pro pozdější život. A – jakožto otcova záliba – hlavně barokní hudba a především Johann Sebastian Bach. Naštěstí. Ten pro mě stojí nade vším. Dodnes.

Mluvili jsme o Josefu Metternichovi, který působil i jako pedagog. Vy také učíte?

Jak už jsem zmínil výše, čas je velmi vzácná komodita. A pokud se mi ho daří skloubit se vším ostatním, tak učím, ale velmi zřídka. I když je to vzrušující a velmi obohacující.

Foto: Carsten Sander, Wiener Staatsoper / Michael Pöhn