„Mezinárodní soutěž musí vygenerovat osobnost s potenciálem, ne pouze dokonalého hráče.“

„Já si myslím, že v Asiatech chápání evropské hudby je, akorát ho dřív neuměli tak prezentovat.“

„Kladu si za úspěch, že jsme před dvěma roky nově zařadili do pražskojarních soutěží violu.“

První prosincový den končí uzávěrka přihlášek do 77. ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro pro mladé hudebníky do třiceti let. Uskuteční se od 6. do 14. května 2026, a to v oborech příčná flétna a klavír. Violoncellista Michal Kaňka, pedagog AMU, sólista a kvartetní hráč, má za sebou už čtrnáctý rok ve funkci předsedy stálé soutěžní komise Pražského jara. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se ještě vrací k té letošní, která se počátkem května  v oborech hry na hoboj a na violoncello konala za opětovně většího zájmu mladých interpretů z celého světa, hojně z asijských zemí.

Byla letošní soutěž zásadně jiná, nebo sledovala setrvalý trend posledních let?

Byla zajímavá tím, že tak vysoký počet zájemců jsme ve violoncellech a hobojích ještě neměli. Přihlášeno bylo 203 violoncellistů a 254 hobojistů. Pokud si dobře vzpomínám, tak úplně největší účast byla před pár lety v oboru flétna, kde bylo na tři sta přihlášek. To jsou takové až neuvěřitelné rekordy… Ale obecně platí, že počet skvělých hráčů každoročně narůstá.

Takže i vybírání účastníků v předkole podle nahrávek je čím dál náročnější?

Ano. Speciální porota posuzuje došlé nahrávky, videa na DVD. Myslím, že volba kandidátů, vybraných pro soutěžení v Praze, byla opět o něco objektivnější. Letošní novinkou totiž bylo, že i předsedové porot poslouchali nahrávky a mohli se zapojit do výběrového procesu. Ale porota má k dispozici a slyší jenom audio nahrávky, aby nebyla ovlivněna opticky.

Kdysi bývalo první kolo soutěže za plentou…

Na to si vzpomínám, to jsem sám zažil jako soutěžící v roce 1980. Nesměli jsme tehdy ani zakašlat nebo ladit, aby nás někdo z poroty za tou plentou nepoznal. Ale později se ukázalo, že to není až tak nutné.

Poslouchání pouhého audia je trochu dvojsečné. Vždyť přece muzikant hudbu opravdu tvoří – a může být zajímavé ho při tom pozorovat, jak hudbu prožívá…

Ano, poslouchání bez vizuálního dojmu je dvojsečné, protože součástí výkonu vždycky je i to, jak člověk výkon prožívá a prezentuje. To je samozřejmě pravda. Na druhou stranu jsem ale slyšel, že běžný člověk na koncertě vnímá až pětasedmdesát procent výkonu vizuálně. Ušima jen ten zbytek. Takže by porotci mohli být ovlivněni tím, že někdo se zajímavě pohybuje a někdo naopak ne…

A přesto hudba, jak ji hraje ten druhý, může být lepší než od toho, který vypadá dobře, že…

Přesně. A tak zatím máme taková pravidla, že se poslouchá audio. Později se samozřejmě dozvíme, kdo byl kdo. Ono vůbec posuzovat hudební soutěž je složité… Jde do určité míry o subjektivní názor, každý posuzující je na něco alergický, každý má představy a není tak úplně spokojen, když je neslyší… I proto není porota jednočlenná. Myslím, že sedm porotců je dobré číslo, kdyby jich bylo devět, možná by to bylo ještě lepší. A dobré je, že je porota mezinárodní. Každá národní interpretační škola má svá specifika: francouzská, německá, americká…Takže zástupci různých škol v porotě činí posuzování zase o něco objektivnější. Ve výsledku se vše protne.

Byla letošní soutěž jiná v tom, že bylo ještě víc účastníků z Asie než v minulých letech?

Jde o trend, ať už jsou to ti, kteří studují v Evropě, nebo ti, kdo dokonce přijíždějící přímo z Japonska nebo z Koreje. Těch je čím dál větší počet. Procento asijských účastníků opravdu narostlo. Z pětačtyřiceti soutěžících violoncellistů bylo jedenadvacet Korejců a dále ještě Číňani a Japonci, takže celkové číslo bylo impozantní. Skoro jsem byl přesvědčen, že budeme mít tři finalisty z Jižní Koreje. Nakonec to dopadlo jinak, vyhrál Japonec. A vyhrál přesvědčivě. U nás se každé kolo hodnotí odděleně, samostatně, body se nesčítají. Takže jsme opravdu ve třetím kole posuzovali tři účastníky mezi sebou. A on z nich podle mého názoru byl opravdu nejpřesvědčivější.

Jaký je ideální profil laureáta?

Považuju za důležité, aby mezinárodní soutěž vygenerovala osobnost, sólistu, zajímavého interpreta – ne jenom perfektního a dokonalého hráče, ale osobnost, která má potenciál. A ten byl u japonského kandidáta opravdu přítomen. Myslím, že jsme v tom i s ostatními porotci byli docela ve shodě.

Když se zeptám podrobněji, je nějak znát u hudebníků z Asie, že jsou z jiného prostředí? Nebo je globalizace dnes už tak plošná a totální, že původ a zázemí vlastně nehrají roli?

Myslím, že už roli moc nehrají. Před dvaceti lety jsme si mohli říkat, že jsou Asiaté neomylní, že všecko sázejí na technickou stránku. Že nemůžou evropskou hudební kvalitu nebo tradici úplně procítit a prožít… Už to tak ale není. Lidé z Asie mají dnes většinou ve svém školení nějaké evropské zázemí. Ale i v případě těch, kteří do zahraničí zatím naopak nevyjeli, zejména Korejců, je přesto jejich hra procítěná. Nemohou toho dosáhnout jenom z poslechu nahrávek mistrů, z poučení na YouTube. Ne. Já si myslím, že v nich chápání evropské hudby je, akorát ho dřív neuměli tak prezentovat.

Dva vybraní čeští účastníci se nedostali z prvního kola dál. Snad to není špatná otázka – je to u nás momentálně jakoby slabší…?

Shodou okolností oba dva kandidáti ve violoncellech byli moji studenti na pražské AMU, oba odvádějí skvělé výkony a mají potenciál na vysoké úrovni. Já jsem je samozřejmě jako své studenty nemohl bodovat. Úroveň a kvalita a hodnocení ostatních porotců prostě dopadlo, jak dopadlo. Že se ani jeden mezi tu dvanáctku, která postoupila do druhého kola, bohužel nedostal, mě pochopitelně mrzí, ale i tak šlo o úspěch, pokud budeme hovořit o mezinárodní konfrontaci.

Dá se čekat, že by ti dva získali třeba větší mezinárodní zkušenosti tím, že budou třeba ještě v brzké době studovat v zahraničí? A dá se čekat, že se třeba ještě jednou budou snažit ještě lépe uspět v soutěži Pražského jara, až bude za několik let zase violoncellová?

Všechno je samozřejmě možné. Vývoj mladého hráče se může ubírat všelijakými směry. Já mám radost, že Adam Klánský už je stálým členem orchestru, zástupcem koncertního mistra České filharmonie. Na studenta úžasný úspěch. A Petr Hamerský ho velice úspěšně dohání. Vidím i u svých studentů, kteří mají možnost třeba na půl roku vyjet do Paříže nebo do Londýna k renomovaným učitelům, že zkušenosti, jazyk i kulturní prostředí umožní mladému člověku mnohé načerpat – a je to bezesporu pak přínosem i v hudbě.

Hovořili jsme o roce 1980, o tvé dávné zkušenosti se soutěží Pražského jara. Zúčastnit se a snad i vyhrát – byla to jenom nějaká trofejí do sbírky?

Stoprocentně ne. Dosažený úspěch byl motivující. Já jsem v té době jezdil docela často, třeba dvakrát třikrát za rok, po mezinárodních soutěžích, byl jsem na soutěži vyhlašované Japonským národním orchestrem, na Čajkovského soutěži v Moskvě nebo na soutěži ARD v Mnichově… I jako komorní hráč: se smyčcovým kvartetem jsme byli v Anglii, ve Francii, Itálii… Soutěžení pro mě bylo adrenalinem té doby. Ale jakýkoliv úspěch na soutěži člověka nejen potěší, ale prostě posune dál.

Jako předseda soutěžní komise Pražského jara jsi určitě sledoval i letošní soutěž hobojovou. Jaký názor máš na ni?

Nemohl jsem se úplně účastnit, byl jsem zaměstnán prací v porotě violoncellové soutěže, ale pár kandidátů jsem také slyšel. Myslím, že porota byla vybraná velmi kvalitně a že tam probíhalo taky všecko víceméně ve shodě. Bohužel se ale stalo, což – musím se přiznat – nemám úplně rád, že se neudělila první cena, ale až druhá. Myslím, že je to škoda, že prostě ať je úroveň jakákoliv, tak ten nejlepší by měl dostat první cenu To je můj názor.

Mimochodem, ten nejlepší hobojista byl z Ruska, ze země vnímané kvůli agresi vůči Ukrajině jako kontroverzní. Řešili jste tohle nějak jako pořadatelé?

Se stálou soutěžní komisí se setkáváme pravidelně a probíráme všechny možné otázky. I tahle přišla do diskuze, ale víceméně jsme to vyřešili velice rychle. Shodli jsme se, že na současnou politickou situaci v souvislosti s hudbou nebudeme brát zřetel. Ten, který vyhrál, a byl to ruský muzikant, byl skutečně nejlepší.

Byl i kontext hobojové soutěže podobný té violoncellové? S mezinárodním přesahem hodně na východ?

Myslím, že počet účastníků z Asie tak vysoký nebyl, ale nehraje to až tak velkou roli… Spíš bych chtěl zmínit, že finalisté hráli s orchestrem skladbu od Jiřího Gemrota. Prestižní, těžkou, ale hlavně krásnou. S radostí jsem mu k ní gratuloval.

Když hovoříme o mezinárodním kontextu soutěže a úrovni všech, kteří se přihlásí, hovoříme o celkovém pocitu z mladé generace? Nezáleží na nástroji? Nebo jsou violoncello a hoboj natolik rozdílné, že je zajímavé o každém oboru uvažovat úplně jinak?

My jsme multioborová soutěž, takže každý rok jsou spolu dva odlišné nástroje. Na každý obor je zvána odborná porota, která samozřejmě ví, co který nástroj obnáší, kdo nejlépe by měl třeba napsat soudobou skladbu, jaký repertoár bude vhodné vybrat do předkola pro DVD nahrávky… Speciální tým lidí rozhoduje i o tom, jaké porotce bude nejlepší pozvat.

Ale má každý z těch nástrojů zásadní specifika?

Dnes je úroveň vysoká a nemusíme rozlišovat zrovna na specifika, co se týče úrovně v každém oboru. Jde o špičkové výkony, to je bez diskuze. Úroveň je v každé kategorii ta nejvyšší možná. Vezměme loňskou laureátku houslové soutěže, která letos v Praze účinkovala na festivalu s orchestrem, i to je součást ceny – pozvání vítěze na následující ročník festivalu. Takže to byl také hornista z Číny, který loni předvedl úžasný výkon; ten se dokonce objevil na dvou koncertech letošního festivalu.

V hobojové soutěži měla Česká republika nakonec po předvýběru jediného účastníka, jediné želízko v ohni. Přes první kolo se nedostal, ale přesto nevěřím, že by byl špatný?

Já si myslím, že už velkým úspěchem je projít tím předkolem, poslechy nahrávek. Protože z tak obrovského množství vybrat opravdu jenom pár desítek… Tohle platí samozřejmě i pro hobojovou soutěž. Nás kandidát je skvělý hráč.

Studenti, budoucí profesionálové, i lidé, kteří budou tvořit publikum, se pro rok 2026 mohou tedy těšit na které dva obory?

V plánu je klavír a flétna.

Tedy dva nejběžnější a proto asi i nejvíc obsazené nástroje?

Flétna určitě, to už jsem zmiňoval, že jsme měli rekord v počtu přihlášených. Ale klavírních soutěží je po světě takové množství, snad na tři sta, že kandidátů, kteří se budou hlásit do Prahy, nemusí být paradoxně až tolik… Sledovali jsme to už v minulých ročnících soutěže. Ale uvidíme!

Mimochodem, v oborech, které Pražské jaro pokrývá v poslední době, nejsou už zpěv, varhany, dirigování…

Bývaly, ano. Máme to teď trochu jinak nastavené. Já si kladu za úspěch, že jsme před dvěma roky nově zařadili do pražskojarních soutěží violu; soutěž měla úžasnou úroveň, měli jsme tady skvělé porotce… Zpěv jako soutěžní kategorie už ale asi opravdu nebude, hlavně z toho důvodu, že máme skvělou mezinárodní pěveckou soutěž v Karlových Varech, nese Dvořákovo jméno. Také obory jako dirigování nebo skladba, i když párkrát v minulosti byly, už asi nezařadíme. Co se týče varhan, tam se naráží trošku na problém s nástroji – kde mají kandidáti cvičit, kde se mají rozehrávat? Nicméně mám dobrou zprávu: varhanní soutěž je přesto v plánu, možná už v roce 2028 nebo 2029.

foto: archiv umělce, Petr Veber