„Respekt k autorovi zůstal přirozeně i tentokrát na prvním místě. Pro Barocco sempre giovane jde o typický jev.“

„Milan Al-Ashhab působí navenek zdánlivě velmi introvertně, ve skutečnosti však jako hráč udivuje technickou vyspělostí i schopností hluboce se vnořit do každého prováděného kusu a intenzívně si ho před posluchači odžít.“

„Sledovat většinu pasáží činilo návštěvníkům viditelnou radost. Kde jinde si tak nádherně povídají housle s cellem nebo s theorbou než ve volných větách cyklu.“

Festival Pardubické hudební jaro se neodehrává toliko v krajském městě na východě Čech. V pondělí 26. května zamířil do Vysokého Mýta, kde jsou nejkrásnějším místem pro provozování hudby prostory gotického kostela svatého Vavřince. Právě v nich se představili houslista Milan Al-Ashhab a komorní soubor Barocco sempre giovane s precizně nastudovaným cyklem Antonia Vivaldiho Čtvero ročních dob.

Jsou lidé, kteří by se mohli nad zařazením Čtvera ročních dob, čtyř koncertů pro housle a smyčcový orchestr Antonia Vivaldiho do programu regionálního festivalu přezíravě pousmát, či snad dokonce vyslovit názor, že tenhle cyklus, pomineme-li pražské koncerty pro turisty, patří dnes opravdu snad už jen na maloměsto, v němž žijí posluchači, kteří jsou vděčni za každou nabídku. Vždyť tuhle hudbu zná každý, proč ji hrát znovu a znovu. Pokud si někdo něco takového myslel, a přesto se ocitl v lavicích pod působivou klenbou vysokomýtského chrámu, určitě musel být příjemně překvapen. Jistě, ta hudba je sama o sobě překrásná, působivá a důvěrně známá téměř každému. Klíč, nebo, chcete-li, vtip, je však v tom, jak se provede. A že se tak neučiní pořád stejně a bez špetky invence, jak tomu bývá v případě většiny agenturních akcí v metropoli, kde se obsazení řeší neblaze známým způsobem „kdo má čas“, ale promyšleným a neotřelým způsobem, hledajícím pokaždé něčím odlišné uchopení.

Respekt k autorovi zůstal přirozeně i tentokrát na prvním místě. Pro Barocco sempre giovane, orchestr s pardubickým domicilem, jde o typický jev, umělecký šéf souboru Josef Krečmer k tomu nekompromisně vede jeho členy již přes dvacet let. Autoři barokního období tvoří nejpodstatnější část repertoáru tělesa, jež se, složeno převážně z absolventů východočeské konzervatoře, ze skromných začátků vypracovalo do české profesionální extraligy. Jednotlivá díla jsou studována na základě historických souvislostí a každé rozšíření repertoáru probíhá s hlubokou znalostí patřičného kontextu. Zejména proto je zvuk orchestru tak proměnlivý a zároveň konstantně přesvědčivý, každý člen kolektivu velmi dobře ví, co, proč a jak hrát a jak se sladit s ostatními. Krečmerova důslednost je dána i jeho pedagogickými schopnostmi a zkušenostmi, o neúnavném zkoušení nemluvě.

Se Čtverem ročních dob se „Baroko stále mladé“ setkává poměrně často. Nejen proto, že je pořadateli pravidelně vyžadováno (ať už si o tom kdokoli myslí, jak naznačeno výše, cokoli), ale i pro lákavé příležitosti zahrát si s řadou osobností ujímajících se sólového partu. Nejen v Pardubicích se dlouho vzpomínalo na provedení s Václavem Hudečkem, v němž došlo k totálnímu setření rozdílu mezi dvěma generacemi muzikantů. Úplně jiný byl před časem večer, jenž ovládl Josef Špaček se svým pojetím Vivaldiho ve stylu Moravských dvojzpěvů a lehce přesvědčil o zajímavosti takové polohy i ostatní. Ale pozor, Barocco sempre giovane má svých řadách Ivu Kramperovou, která se rovněž dokáže prezentovat jako bravurní sólistka mísící pozoruhodným způsobem virtuózní hru s elegantní, ale současně důraznou jemností, jak již mnohokrát (nejen) ve Vivaldiho veledíle suverénně prokázala.

A teď tedy do Vysokého Mýta přijel Milan Al-Ashhab, třiatřicetiletý houslista s česko-palestinskými kořeny, působící navenek zdánlivě velmi introvertně, ve skutečnosti však hráč udivující technickou vyspělostí i schopností hluboce se vnořit do každého prováděného kusu a intenzívně si ho před posluchači odžít tak, jak to umí z české špičky kupříkladu Ivan Ženatý.

Mimochodem, v případě Milana Al-Ashhaba šlo shodou okolností v Pardubickém kraji o jeho druhé vystoupení během několika dnů, třetí květnovou neděli doslova uzemnil publikum v Trhové Kamenici na Chrudimsku BachovouPartitou č. 2 d moll (BWV 1004) a následným provedením skladeb Paganiniho a Ernsta. Zcela sám tehdy zvládl podvečerní koncert, pořádaný v rámci Dvořákova festivalu, tak odzbrojujícím způsobem, že lidé v kostelních lavicích naprosto zapomněli na vtíravý panující chlad, z něhož měli na začátku velké obavy a dávali to nepokrytě najevo.

Pondělní vysokomýtský večer byl druhým setkáním Milana Al-Ashhaba se souborem Barocco sempre giovane nad Vivaldiho Čtverem ročních dob. To předchozí se odehrálo v loňském roce ve Vrchlabí a jistě není bez zajímavosti, že pro sólistu šlo o vůbec první kompletní koncertní provedení tohoto díla. A že mu tenkrát předcházela jediná zkouška… Hrál z listu, stejně jako teď, ale tónů se podle svědků zmocňoval tak úchvatně, že obracení stránek nikdo neregistroval. I tak se pozná, co v kom vězí. I proto členové orchestru nyní uvítali sólistu jako svého milého hosta.

Milan Al-Ashhab hraje na vzácný nástroj vyrobený v dílně Nicoly Amatiho v italské Cremoně roku 1662. Jeho housle zní až neskutečně příjemně, hovoří-li se o medovém zvuku, pak je to trefná charakteristika. Josef Krečmer zvolil obsazení doprovodného tělesa v dobovém duchu, smyčcový kvintet doplněný o basso continuo (theorba, respektive barokní kytara a cembalo). Mezi všemi interprety došlo od samého počátku k lahodné shodě a souhře, zdůrazňující fakt, že ačkoli v tomhle kousku hraje každý sám za sebe, výsledný dojem musí vycházet z plnohodnotného výkonu celého ansámblu.

Sledovat většinu pasáží činilo návštěvníkům viditelnou radost. Kde jinde si tak nádherně povídají housle s cellem nebo s theorbou než ve volných větách cyklu. Čímž nesnižuji precizní práci ostatních, ty dva krásné okamžiky volím jen jako příklad. A mám-li nakonec uvést, čím bylo toto provedení jedinečné, volím hned dva pocity, které ve mně převážily. Milan Al-Ashhab hrál noblesně a v příslušných pasážích i hravě. Orchestr na to s chutí přistoupil a proměnil prostředí svatostánku v podmanivě barevné a proměnlivé plátno zobrazující život na italském venkově na počátku 18. století.

Dlužno ještě dodat, že před jednotlivými částmi každého ze čtyř koncertů cyklu zazněly historické sonety, popisující program díla. Jejich autorství je připisováno samotnému skladateli a vždy je otázkou, zda číst text souhrnně před příslušným ročním obdobím, nebo tak, jak bylo zvoleno zde a jak to údajně autor požadoval. Josef Krečmer jako přísný umělecký vedoucí, zakládající si na věrnosti originálu, se rozhodl i v tomhle jít ve Vivaldiho stopách. Sympatický herec Tomáš Lněnička, v regionu známý svým působením na oblastních scénách v Hradci Králové i v Pardubicích, založil svůj projev na civilnosti, oproštěné od recitátorských manýr a přepjatosti. I když stál jakoby v pozadí, také on dobře „odsloužil“ svoji důležitou roli. Vědom si, že hlavní slovo tady má hudba, kterou přece každý tak dobře zná a jež se vskutku hrála zase trošinku jinak. O tom, že návštěvníky oslovila, svědčil předlouhý aplaus. A následné opakování letní bouřky a zimního večera u krbu.                                        

foto: Pardubické hudební jaro / František Renza