„Všechny skladbičky zkrátka usilují o zvukovou obrazotvornost.“

„Šabakova interpretace určitě nezněla rutinně, šedivě nebo prozaicky.“

„Balada na první poslech působila prostě, srozumitelně, melodicky; hlavní D dur slavnostní pasáž se střídala se vzpomínkovou lyričtější epizodou.“

Autorské večery Pavla Trojana jsou formátem koncertů pořádaných v kostele sv. Vavřince, kde skladatel prezentuje publiku svá obvykle nově vzniklá komorní díla. Na pátém koncertě, který se uskutečnil 19. června, zazněly převážně klavírní skladby v podání Luďka Šabaky a jedno dílo za účasti kontrabasisty Jiřího Valenty. Celý večer provázela přátelská až rodinná atmosféra, květiny a následné občerstvení. 

Klavírista Luděk Šabaka po krátkém úvodu vstoupil na pódium bez známek trémy a nejprve zahrál dva obsahově i rozsahově příbuzné cykly Miniatury (1999) a Kontrasty (1995). Každý z nich zahrnoval osm drobných, konzervativnějších charakteristických kusů, přívětivých na poslech, ale ne vždy úplně jednoduchých po hráčské stránce. Jednotlivé skladby často představovaly jakýsi hudební „pravzor“, jejich název byl vyjádřen velmi povědomými prostředky. Například skladba Zvony se vyznačovala páry akordových souzvuků pod pedálem na širokém rozsahu klaviatury, Toccatina a Toccata typickou klavírní stylizací střídavě levé a pravé ruky, Splín zase uvedla tísnivá disonance v nízké dynamice. Všechny skladbičky zkrátka usilují o zvukovou obrazotvornost. Namátkou pár dalších názvů: Už si zase zpívám, Mžení, Rozkvetlá louka. 

Není mi známo, jak často Luděk Šabaka vystupuje na pódiích, ale jeho interpretace určitě nezněla rutinně, šedivě nebo prozaicky. Aktivně se poslouchal, jednotlivé tóny melodií vázal v přímé závislosti na akustiku prostoru. Klávesy tiskl až do dna i v nízkých dynamikách, vše měl zjevně zodpovědně docvičené, publiku dokázal uvěřitelně zprostředkovávat humorné pointy. Zajímavé mi připadalo, že některé důležité dlouhé tóny i ve vyšších polohách klaviatury bral palcem pravé ruky. Závěrečná čísla obou cyklů už v místním „halu“ vyzněla trochu zbrkle, přesto byla charakterově i vizuálně přesvědčivá. Zrovna tento týden mi dva kamarádi a velmi nadějní hudebníci nezávisle na sobě říkali, že nemůžou vystát slovo „kšeft“. Inu, Šabaka „nekšeftaří“ – koncert patrně odehrál z osobní i hudební náklonnosti ke skladateli, občas mezi skladbami zazněla i uvolněná poznámka směrem k publiku. 

Mezi světové premiéry patřily skladby Pro Adrienne (2023) a Pro Johanku (2023), menší barevné valčíky, které Pavel Trojan věnoval blízkým osobám, oběma přítomným v sále. Poté zazněla Fontána (2014) a Balada pro kontrabas a klavír (2024), další světová premiéra, pro kterou se ke klavíristovi připojil kontrabasista Jiří Valenta. Ta na první poslech působila prostě, srozumitelně, melodicky; hlavní D dur slavnostní pasáž se střídala se vzpomínkovou lyričtější epizodou, dobře nakloněnou Valentově zpěvnému tónu. Úvod a závěr rámuje stejný motiv. Tato hudba nejspíš není pro každého; osobně ji pokládám za už příliš obsahově „přístupnou“. Dovedu si však představit, že lidé, kterým připadají některé směry moderní hudby příliš agresivní, depresivní nebo nesmyslné, tady mohou najít uklidnění a vřelost.

Variace na moravskou píseň (2022) byly nejzávažnějším a současně závěrečným dílem večera. Píseň Rožnovské hodiny se v úvodu rozezněla nevinně, první variace měla klasicistní, ornamentální charakter. Hudba postupně nabídla dobrodružnější klavírní stylizaci, glissanda, hybnější virtuozitu, krajní rozsahy na klaviatuře, synkopy. Objevilo se tu také několik prostředků, kterým nebylo jednoduché „uvěřit“ – například četnost uvedení tématu v doslovném znění nebo značné množství repetic. Na druhou stranu dílu nelze upřít efekt, melodickou srozumitelnost a skutečnost, že sám interpret je hrál s chutí. Po jeho konci Luděk Šabaka společně s Pavlem Trojanem zahráli jako milé překvapení ještě přídavek, čtyřruční Burlesku.

Foto: Ladislav Rostaš