„Obecně mám divadelní svět hodně rád a tím, že jsem řadou divadel prošel, tak mě to samozřejmě silně ovlivnilo a já začal rozlišovat, zda píšu operu, scénickou hudbu, hudební divadlo, nebo kabaret.“

„Když člověk hodně čte, tak časem dokáže vlastní texty také vytvářet a postupně se v tom zlepšovat.“

„K napsání mě inspirovaly historické hrací skříňky, třeba takové ty šperkovnice, které když se otevřou, tak začne hrát hudba a otáčet se baletka…“

V rámci závěrečného koncertu 20. ročníku hudebního festivalu Za poklady Broumovska zazní 30. srpna v podání Filharmonie Hradec Králové za řízení dirigenta Kaspara Zehndera světová premiéra skladby Miloše Orsona Štědroně nazvané Hrací skříňka. Právě s rezidenčním skladatelem letošního ročníku jsme si povídali nejen o jeho nejnovější kompozici, ale také o uměleckých projektech a oceněních let minulých.

Miloši, známe se od konce devadesátých let, kdy jsme se potkávali v Praze v rámci skladatelského sboru Pěsdum. Svou hudební cestu jsi ale zahájil v Brně. U koho jsi tam studoval?

V devadesátých letech jsem studoval na Konzervatoři Brno klavír u Václava Šeffla a kompozici u Jiřího Bárty, později na JAMU skladbu u Arnošta Parsche. V Praze jsem pak po několikaleté pauze absolvoval postgraduální studium na HAMU u Václava Riedelbaucha. Na HAMU jsem končil někdy roku 2008 a potkal se tam s řadou generačních kolegů, třeba Martinem Hyblerem, Lubošem Mrkvičkou nebo Slavomírem Hořínkou.

Ve své tvorbně disponuješ velkou všestranností. Pojďme začít od klasiky. Jaký je vlastně tvůj vztah k artificiální tvorbě?

Děkuju za ta slova o všestrannosti! Myslím, že by to měl být základ pro každého skladatele – dobrý autor by měl umět napsat všechno a je vlastně jedno, zda je pop skladatel, nebo takzvaně klasický skladatel.  V mé tvorbě se to hodně prolíná. Když píšu scénickou hudbu nebo muzikál, tak musím být schopen napsat dobře zapamatovatelnou, chytlavou písničku, ale neřekl bych, že ji budu psát jinak, než kdybych psal klasickou skladbu. Snažím se prostě, aby můj styl byl stále tentýž. Vezmi si z historie třeba tvorbu Svatopluka Havelky, na jednu stranu napsal Pane, vy jste vdova, na stranu druhou třeba symfonickou fantazii Hommage à Hieronymus Bosch. To je takový můj ideál…

Dokonce jsem se dočetl, že se věnuješ žánru kabaretu…

Kabaretů jsem napsal deset… Takhle, dá se tomu říkat kabaret nebo také hudební divadlo. Obecně mám divadelní svět hodně rád a tím, že jsem řadou divadel prošel, tak mě to samozřejmě silně ovlivnilo a já začal rozlišovat, zda píšu operu, scénickou hudbu, hudební divadlo, nebo kabaret. A kabaret jsme říkali něčemu, co bylo vtipné, takže bych zmínil třeba Kabaret Hašek, ten to má přímo v názvu, nebo western o Antonínu Dvořákovi Tony D. Spíše hudební divadlo bylo Velvet Havel, které se hrálo Na zábradlí sedm let. Na té artificiální rovině jsem také dělal velké opery pro Národní divadlo. Roku 2003 byla uvedena Lidská tragikomedie a roku 2017 pak měla premiéru opera Don Hrabal. Kromě toho jsem vytvořil spoustu menších oper, operek a různých mezitvarů… Čili, když se obloukem vrátím k označení kabaret, tak jde o takový průnik hudebního divadla, muzikálu a dalších divadelních věcí, které si člověk může jako kabaret představit. Hodně se tam mluví a hodně se tam zpívá, tak půl na půl, kdežto opera je celá zpívaná. Uvažuju o tom takto, protože jsem si většinou psal sám libreta a ta mají na výsledný scénický i hudební tvar velký vliv. Dodám k tomu, že pro mě bylo snadnější si je vytvořit sám než spolupracovat s libretistou, kde to může přínášet různé problémy. 

Komponuješ i filmovou hudbu?

Přiznám se, že filmové hudbě se příliš nevěnuju. Sice jsem vytvořil hudbu pro několik pohádek a animovaných filmů, nicméně se v tom světě nepohybuju, takže se jako filmový skladatel necítím. Mě jako autora zajímá hlavně komponovaná akustická hudba, kdežto ta filmová hudba je dnes hlavně o výrobě zvuku a studiové práci. Samozřejmě, jsem schopen pracovat s některými počítačovými programy a účelově vytvořit a použít elektronicky generované zvuky, ale není to moje priorita. Svět filmové hudby se v posledních letech hodně proměnil, tvůrci už často nejsou ani tak skladatelé, jako spíš zvukaři, odborníci na studiovou práci. Je to prostě hodně jiné, než když psali filmovou hudbu Zdeněk Liška nebo Luboš Fišer.

Předestřel jsi, že si vytváříš vlastní texty. Můžeš trochu pohovořit o této své tvůrčí stránce?

Rozlišuju dvojí text. Jeden je operní libreto, druhý text, který slouží pro účely divadla. Libreta v operách se nedají příliš číst, jde vlastně o účelový text, který je ve službách hudby. Taková libreta jsem schopen si napsat, ale není to snadné, protože jde o velmi sofistikovanou záležitost. Jako textař písní se sice necítím, ale také si takové texty, například do muzikálů, dokážu napsat. Myslím, že když člověk hodně čte, tak časem dokáže vlastní texty také vytvářet a postupně se v tom zlepšovat.

Máš i mimohudební literární ambice?

Ne, to ne. Vytváření textů mě hodně baví, ale dělám to hlavně pro účely divadla. Doplním, že mi to také dává mnohem víc práce než samotné komponování hudby, v němž jsem tak nějak doma.

V posledních letech jsi získal několik ocenění. Zaujala mě například prestižní Cena Alfreda Radoka. Za co jsi ji obdržel?

V souvislosti s tím, co jsem říkal před chvilkou, je docela vtipné, že dvakrát jsem tuto cenu dostal za hudbu a jednou za text. Za muzikál Divadlo Gočár to bylo za hudbu a za hudební divadlo Velvet Havel za hudbu i za text. Měl jsem při vytváření textů pro Velvet Havel docela obavu, aby to nesklouzlo ke stavbě pomyslného pomníku. My jsme tenkrát naštěstí pojali inscenaci takovou svého druhu vtipnou cestou, takže zřejmě proto se to líbilo. Divadlo Gočár bych nazval „architektonickým muzikálem“, protože v něm byly zpracovány tři významné pražské kostely. Plečnikův na náměstí Jiřího z Poděbrad, v Dykově ulici slavný Janákův kostel a Gočárův kostel sv. Václava na Čechově náměstí. Mě v určitý moment napadlo, že by to mohl být námět na nějaký divadelní tvar. Všichni tito tři architekti byli velikáni, Gočár byl dokonce vyhlášen jako nejvýznamější architekt Československa ve 20. století. Všichni tři se osobně znali a přátelili, navíc zmíněné kostely byly vystavěny v průběhu asi dvou let… Tak jsem dal dohromady příběh tří staveb a tří osobností na historickém půdorysu první republiky. Instrumentačně je to velmi úsporné, použil jsem pouze quasi jazzové trio – saxofon, klavír a bicí.

Posuňme se k aktuální premiéře a k festivalu Za poklady Broumovska. Měl jsi s tímto festivalem vazby už z dřívějška, nebo ti letos uvádí skladby poprvé?

Já jsem tam letos jako rezidenční skladatel poprvé. Festival probíhá po dvacáté a je to úžasná práce Terezie Kramplové a jejího týmu, kteří dělají fantastickou službu v propagaci regionu a kultury. Skladatelská rezidence spočívá v tom, že jsem pro letošní festivalový ročník zkomponoval několik skladeb. Jednak je to tedy orchestrální skladba Hrací skříňka, která bude mít premiéru na závěrečném koncertě. Pak to je Smyčcový kvartet, který už v podání Pavel Bořkovec Quartet premiéru měl 27. července. Tento koncert byl pro mě mimochodem krásný zážitek. Konal se v kostele sv. Jiří a Martina v malé vesničce Martínkovice a já se tam z Broumova vydal pěšky. Když jsem tam dorazil, tak jsem byl ohromen, protože kostel byl naprosto plný festivalových návštěvníků a koncert samotný pak měl silnou atmosféru. No, a třetí záležitostí, kterou jsem pro festival komponoval jsou hornová halali. Jejich vznik iniciovala vynikajicí hornistka Zuzana Rzounková, která v rámci festivalu vede mistrovské kurzy. Letos se kurzů účastnilo přes sto hornistů a téměř takový počet také má halali provedl. Už jsem viděl videozáznam a je to pro skladatele úžasný pocit, když vidí, že se intrepretům i posluchačům jeho skladba líbí. Moc také oceňuju dramaturgii koncertů, kdy jsou moje a obecně soudobé skladby integrovány do společnosti skladeb mistrů minulých staletí, v případě závěrečného koncertu Johanna Sebastiana Bacha a Wolfganga Amadaea Mozarta. Osobně totiž nejsem zastánce specializovaných festivalů a koncertů zaměřených na současnou tvorbu. Nikdy v historii to tak nebylo a pouze to vytváří pocit jakéhosi „ghetta“ nebo nepřístupnosti. A to je škoda.

Popsal bys prosím trochu zevrubněji skladbu pro smyčcové kvarteto?

Původní požadavek zněl, aby skladba měla osm minut. Tak jsem to vzal jako výzvu a vytvořil tři věty, které jsou dohromady pojmenovány 481 seconds of emotions. Což je vlastně osm minut plus jedna vteřina. Jde o takovou svého druhu parafrázi na 451 stupňů Fahrenheita, tedy teploty, při níž se vznítí papír. V mojí skladbě by se v rámci těch 481 vteřin měly vznítit emoce. (úsměv)

A co orchestrální Hrací skříňka?

Je to zhruba desetiminutová skladba, kterou jsem zkomponoval jako jednu rozsáhlejší plochu. Název odkazuje k tomu, že orchestr má v rámci skladby funkci hrací skříně, vyluzující různorodé hudební styly. Vždy některý z nástrojů vydá impuls, kterým hudební styl promění. K napsání mě inspirovaly historické hrací skříňky, třeba takové ty šperkovnice, které když se otevřou, tak začne hrát hudba a otáčet se baletka… V instrumentaci skladby jsem vycházel právě z toho, že na programu bude Bachova a Mozartova hudba. Jde o takové barokně-klasicistní obsazení, ve kterém chybí třeba klarinety a trombony. Prosadil jsem si však vedle tympánisty ještě jednoho hráče bicích navíc, takže jsem mohl využít zvonkohru, činely a perkuse. Ty jsou velmi důležité, protože mají evokovat právě specifický zvuk hrací skříňky. Práce na skladbě byla velice kreativní a hodně mě bavila!

S dirigentem Kasparem Zehnderem, který premiéru nastuduje, jsi už spolupracoval? 

Ne, bude to poprvé. Jeho práci nicméně znám a na premiéru se moc těším!

Závěrečný koncert proběhne v kostele sv. Vojtěcha v areálu Kláštera Broumov. Znáš tamní akustiku?

Popravdě nemám s prostorem muzikantskou zkušenost, ale byli jsme s manželkou a dvěma dcerami před časem na prohlídce kláštera, v jejímž rámci jsme si mohli prohlédnout i kostel sv. Vojtěcha. Z toho, co si z prostoru pamatuju, předpokládám, že akustika by měla být příjemná, žádný desetivteřinový dozvuk… Navíc na zmiňovaném koncertě v Martínkovicích se mi potvrdilo, že pokud je kostel plný lidí, tak se akustické podmínky mění ještě k lepšímu.

Zlom vaz s premiérou!

Čert tě vem!