„Druhá a třetí věta Janáčkovy skladby exponovala v Praženicově provedení jak básnivě zasmušilé, tak bouřlivě úderné pasáže.“

„Horlivý temperament Jan Novák podtrhl nervózním vibratem, aniž by tím jakkoli potlačil motivickou stavbu skladby.“

„Z Novákova svérázného přístupu bylo zřejmé, že je v Janáčkově prudkosti a nepředvídatelnosti jako doma.“

Laureáti prestižních světových soutěží Pavol Praženica, Jan Novák a Silvie Ježková během úterního rudolfinského večera vlili svěží krev do žil pražskému koncertnímu provozu. Navzdory roztříštěné dramaturgii, kterou však bylo nutné omluvit s ohledem na specifickou povahu události, se instrumentalisté vztáhli k prováděným číslům s perfektním porozuměním hudební látce a s uspokojivou dávkou citlivosti a vnímavosti. A i když se někdy zdálo, že stylová nakynutost repertoáru čítající jména jako Leoš Janáček, Franz Liszt či Johannes Brahms vyzrála nad schopnostmi instrumentalistů, byl koncert 21. ledna mimořádným oživením tuzemské tradice komorní interpretace. 

S Brahmsem, Wagnerem, Janáčkem a Martinů v jedné řadě se dá jen těžko „uplácat“ koherentně promyšlený program. Vezmeme-li v úvahu, že Brahms, Liszt a Wagner se svou přiznanou náklonností k tradici německé a rakouské hudby představují naprosté antipody k Janáčkovi a Martinů, je obtížné vymyslet takovou kombinaci interpretační a dramaturgickou, jež by oba umělecké proudy dokázala alespoň na povrchní úrovni propojit do jednoho celku. A jestliže na koncertě chyběla jakákoli programová spojnice, která by alespoň „pracovně“ zacementovala ty největší dramaturgické pukliny, zůstalo na individuálních výkonech interpretů, jak se s touto repertoárovou heterogenitou popasují. Nutno uznat, že konečný výsledek byl velice pozitivní. 

V první půli večera prokázal svůj um klavírista Pavol Praženica (čerstvý rozhovor čtěte ZDE), který má již na svém kontě hezkou řádku zahraničních úspěchů. Student pražské HAMU a žák zářící hvězdy klavírní oblohy Iva Kahánka se úspěšně umístil v řadě významných soutěží – namátkou vyberme mezinárodní klání Young Pianist of the North nebo Piano Talents for Europe – a v současnosti vystupuje s předními tuzemskými symfonickými tělesy jako Janáčkova filharmonie Ostrava či Orchestr Národního divadla v Praze. V Sukově síni Rudolfina si Praženica nachystal reprezentativní výběr skladeb od Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Richarda Wagnera a Franze Liszta. 

Při celkovém zhodnocení se autor těchto řádků nemohl ubránit myšlence, že dramaturgická roztříštěnost první půlky koncertu v jisté míře kopírovala určitou rozporuplnost v interpretačním výkonu klavíristy. Hra Pavola Praženici totiž na jedné straně posluchače ohromila interpretační způsobilostí a vysokou technickou dovedností, na straně druhé jej upozornila i na určité limity v klavíristově schopnosti uspokojivě pokrýt stylovou různost ambiciózně zvoleného repertoáru. Zatímco kompozice Janáčka a Martinů klavírista uvedl s nevídanou mírou vyzrálosti a virtuózním nadhledem, v případě Wagnerových a Lisztových skladeb se objevovaly jisté nedostatky v technické a výrazové práci. Jestliže Praženica dokázal janáčkovskou impulzivnost a martinůovskou příkrost vpravit do strukturně dobře sledovatelné a řemeslně excelentně vykované konstrukce, pak u wagnerovské dramatičnosti, a ještě více u lisztovské efektnosti, se jeho nepochybně osobitý interpretační vhled zredukoval mnohdy na zápasení s vysoko postavenými technickými nároky. 

Výtečnou schopnost Praženici zaujmout jasný postoj ke kompozici a náležitě vystihnout její specifický charakter se naplno projevil v prvním čísle koncertu, v Janáčkově Sonátě pro klavír 1. X. 1905 „Z ulice“. Klavírista rozezněl Janáčkovo kontrastní dílo v citlivě lyrickém a jiskřivě živelném duchu, v němž neabstentovaly ani úzce spletené akordické souzvuky, ani nervózně těkavé, expresivně vyostřené rytmické výpady, jež přiznaně rezonovaly s autorovou zálibou v lidové přímočarosti a bezprostřednosti. Praženica za pomoci přitažlivého zpracovávání výrazově konfliktních poloh vyvážil efektnost a přímost Janáčkovy kompoziční montáže, čímž zaobalil celou kompozici do muzikálně skvostně vybaveného útvaru. Na Janáčka navázala Sonáta pro klavír, H 30 od Bohuslava Martinů, pro kterou si sólista připravil košatě rozvětvenou pedalizaci, již ještě podpořil bujarou agogikou. První věta započala tematicky nevýrazně s příznačně ostrou rytmickou profilací, již Pavol Praženica vetknul do mlhavého zvukového obrazce vymalovaného vkusně tvořenými legatovými spoji. Druhá a třetí věta exponovala v Praženicově provedení jak básnivě zasmušilé, tak bouřlivě úderné pasáže, s nimiž si klavírista poradil technicky na úrovni a bez větších známek váhavosti nebo ostychu.

Poté přišel na řadu německý romantismus, se kterým klavírista na určitých místech poněkud zápasil. Lisztova klavírní transkripce Wagnerova hudebně-dramatického čísla Isoldina smrt z lásky, S 447 nepatří mezi mistrovy nejvyvedenější kusy. Živost a pestrost Wagnerovy původní orchestrace, která, jak upozornil ve své wagnerovské monografii již T. W. Adorno, sama utváří jeden ze základních hybných prvků hudebního dění, se zde vytrácí pod tíhou efektních arpeggiových průtahů, naléhavost chromatických modulací se tu utápí ve změti virtuózních ozdob. Pavol Praženica se ujal náročného úkolu se ctí, třebaže z jeho hry byla občas cítit jistá zdrženlivost projevující se zejména v nerozhodném poměru mezi hudebností Wagnerovy skladby a efektností Lisztova přepisu. Interpret se zkrátka nebyl s to rozhodnout, zda dá volný průchod lisztovské virtuozitě, či wagnerovskému hudebnímu napětí zabudovanému do nekonečně plynoucí a věčnou nejistotu vyvolávající melodické linie. 

Pokud ve Wagnerově případě Praženica stále ještě dokázal nalézat svou osobitost a interpretační nápaditost, u Franze Liszta se nechal jaksi převálcovat přílišnými virtuózními požadavky. Lisztův Mefistův valčík č. 1, S 514 je přesycený rytmickými zlomy, charakterovými proměnami a hráčsky obtížně zpracovatelnými místy. Nejpřesvědčivěji v Praženicově podání vyzněly části, v nichž Liszt vysílal svou kompozici do zasněných a romanticky váhavých hájemství hudebního výrazu. Zde klavírista citlivě vynášel jednotlivé akordické soustavy a usazoval je do agogicky zpružnělého, patosem neinfikovaného hudebního pohybu. Větší problémy se však vyskytly v ostřejších a rychlejších částech skladby, při kterých se sólista musel soustředit převážně na technicky problematická místa. Praženica zde působil trochu nejistě a nevyhnul se ani občasným překlepům. Celá skladba tím ztrácela na muzikální výmluvnosti; její tematická stavba byla překryta klavíristovou usilovnou snahou vyhrát všechna řemeslně těžká místa, její celková melodicko-harmonická výztuž zmizela pod nánosem technické rafinovanosti. I přes tyto možné výtky Pavol Praženica zajisté obhájil svou pěkně se rýsující pověst schopného sólového klavíristy. 

Druhou půlku koncertu opanovali houslista Jan Novák a klavíristka Silvie Ježková, jejichž kariéra je také olemována nejedním soutěžním úspěchem. Jan Novák se nedávno umístil na druhém místě Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, obdržel Cenu Českých center pro nejúspěšnějšího účastníka a zahrál si již na festivalu Dvořákova Praha. Silvie Ježková se účastnila Pražského jara a vystřídala už velké množství koncertních pódií v Rakousku, Německu či Japonsku. Duo se na úterním koncertě předvedlo ve velice dobré kondici, jejich dialogicky bezproblémová a celkově skvěle fungující souhra rozezněla Sukovu síň dobře secvičenými čísly z pera Leoše Janáčka a Johannesa Brahmse. 

Duo odstartovalo svůj výstup Sonátou pro housle a klavír Leoše Janáčka. Skladatel oděl skladbu do dravého a drsného hávu, v němž se vzájemně prostupovaly všechny expresivní a výbušné prvky janáčkovské tvůrčí estetiky. První větu uvedl houslista rázným a rytmicky trhaným způsobem za pomoci pregnantního frázování a ostrých smyků. Její horlivý temperament Jan Novák ještě podtrhl nervózním vibratem, aniž by tím ovšem jakkoli potlačil motivickou a frázovou stavbu skladby. Silvie Ježková tento aspekt dále prohloubila precizní akcentací a hbitou rytmizací harmonických změn. Druhá věta započala jednoduchým a táhlým tématem v houslích, přičemž klavír zde sehrál úlohu dynamického, rytmicky nijak výrazně strukturovaného doprovodu. Baladický rozvoj tohoto materiálu duo interpretačně podrobně a s jednoznačnou názorností rozpracovávalo, a to na podkladě kopírování hlavních expresivních předělů a frázových proměn Janáčkovy kompozice. Ve třetí a čtvrté větě se Janáček navrátil k folklorem inspirovanému hudebnímu naturalismu, přičemž se zaměřil na budování dialogu mezi melodickou hrou klavíru a okamžitými vpády dramatických houslí. Z Novákova svérázného přístupu, jenž byl umocněn špinavým, přitom nikoli nevýrazným zvukem houslí, bylo zřejmé, že je v Janáčkově prudkosti a nepředvídatelnosti jako doma. Jeho schopnost vcítit se do náhlých povahových proměn skladby byla toho jasným důkazem.  

Po Janáčkově impulzivním a nekompromisně přetržitém stylu se dostal na řadu umírněný, melodicky nevýrazný, ale o to tektonicky promyšlenější Johannes Brahms. Jeho Sonáta č. 2 A dur, op. 100 pro housle a klavír znamenala radikální proměnu celého koncertního večera, který od této chvíle uplýval ve zpomaleném čase zaplněném promyšleným budováním a rozvíjením rozpínavých hudebních forem. Tematicky progresivní a variačně vypracovanou podobu Brahmsovy kompozice provedli Jan Novák se Silvií Ježkovou stylově, poučeně a s velkým pochopením její vnitřní architektury. Zatímco první věta posluchači zprostředkovala nezaměnitelný rukopis svého autora, jemuž oba instrumentalisté věnovali důkladnou péči v podobě přesné artikulace drobných modulačních a variačních odchylek, přičemž nezapomněli ani na potřebu klasicky odměřeného emočního interesu, druhá věta díky promyšlené práci s agogikou a dynamikou představila ukázkové provedení brahmsovského kompozičního umění. Na to plynule navázala třetí věta, v níž Novák s Ježkovou významně posílili dramatickou složku, kterou však udržovali v intencích přísné konstrukční práce. Díky oběma interpretům tak koncert skončil posluchačsky hodnotným ponorem do Brahmsova světa formálně čistých tónových abstrakcí. 

Český spolek pro komorní hudbu opět předložil důkaz, že komorní koncerty mají pražskému publiku z personálního hlediska stále co nabídnout. Úterní koncert jednoznačně prokázal vysokou úroveň všech sólistů, čímž jim zajistil další zářez na jejich slibném kariérním vzestupu. Pavolu Praženicovi, Janu Novákovi a Silvii Ježkové tím můžeme popřát další podobné úspěchy. 

Foto: Ivan Malý