„Větší smysl mi dává hudba, která vzniká teď pro tento den.”

„Nešel jsem do nahrávání Hábova opusu s vizí jakéhokoli profitu.”

„Bylo pro mě fascinující vidět, že stále vzniká hudba, která odráží nálady dneška.”

Cesta Miroslava Beinhauera začala tradičním způsobem studia stěžejního klavírního repertoáru na Janáčkově akademii múzických umění. Během studií v Rakousku a Belgii se však probudila jeho vášeň k soudobé hudbě, které se věnuje dodnes. Je to zároveň jediný hráč na světě, který ovládá hru na šestinotónové harmonium Aloise Háby. Své umění předvede nejprve 30. října v Atriu Žižkov po boku rakouského hudebního skladatele Klause Langa a poté na závěrečném koncertu MusicOlomouc ve světové premiéře koncertu Františka Chaloupky. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz jsme si povídali o jeho vášni k soudobé hudbě, studiích a samozřejmě i o Hábově harmoniu.

Na konci října vás čeká koncert s Klausem Langem. Co může publikum od koncertu očekávat?

S hudbou Klause Langa jsem se setkal už před lety a okamžitě si mě získala. Požádal jsem jej, zda by mi nezkomponoval skladbu pro šestinotónové harmonium. Po našem osobním setkání jsme zjistili, že si rozumíme i osobnostně a naše spolupráce se prohloubila. Klaus mi napsal i další skladby včetně skladby pro cello a klavír pro naše duo Lorenz/Beinhauer s Matthiasem Lorenzem. Zjistil jsem, že je Klaus také skvělý varhaník, a tak naše spolupráce pokračuje i na interpretační bázi. Ta vyvrcholí společnými koncerty v Praze v Atriu Žižkov a další den v Koncertní síni sv. Ducha v Krnově. Program je složený právě ze skladeb Klause Langa pro varhany a klavír a je skvělý! Posluchači na koncertě uslyší různé kombinace těchto dvou nástrojů. Je sestavený cyklicky z pohledu kombinace nástrojů – sólové varhany, sólový klavír, poté dohromady oba nástroje, pak čtyřručně varhany, čtyřručně klavír, pak opět varhany s klavírem a poté zpět na sólové skladby obou nástrojů. Moc se na to těším!

Čím vás oslovuje hudba Klause Langa?

To se těžko popisuje. Jeho hudba je veskrze tichá a klidná, vnímám, že je absolutní, nemá žádný mimohudební námět. Zároveň ale vím, že Klaus je velkým milovníkem přírody. Když zrovna neskládá nebo neučí, tak chodí po horách. Přijde mi, že jeho hudba je tím inspirovaná ve smyslu krásy a čistoty. Může se zdát neurčitá na první poslech, ale je vlastně jasná, libozvučná a melodická, což je z mého pohledu unikátní. Má osobitý styl, který je pro posluchače snadno rozpoznatelný.

Hezké… Co vás na nastudovávání nových skladeb baví? Kde vidíte ty těžkosti? Člověk nemá k dispozici žádnou nahrávku, noty vidí poprvé v životě, nemáte to s čím porovnat… jak s tím pracujete?

Baví mě na tom všechno, co jste teď popsala. Jde o to samotné objevování. Člověk dostane noty, vidí je poprvé v životě a musí se s tím srovnat, uvědomit si, jaký bude mít skladba styl a atmosféru. V něčem je to samozřejmě těžké. Nemůžete si poslechnout žádnou jinou nahrávku a získat představu o skladbě. Na druhou stranu je ve stejné pozici i posluchač, který nemá možnost porovnání. Uvědomuju si, že je to velká zodpovědnost, ale zároveň taky v některých aspektech opravdu osvobozující pocit. 

To je pravda! Člověk k tomu může přistoupit individuálně. Tím pádem má i určitou svobodu volby. Pracuje na skladbě, dokud není sám se sebou spokojený. 

Osobně bych to řekl trochu jinak. Pracuju na tom, dokud není premiéra. (smích) Většinou skladby vznikají na konkrétní koncert, termín je proto daný. Deadline je ale ten nejlepší bič. Když se datum blíží, snažíte se být na koncert co nejlépe připravený.

Předpokládám, že se tedy učíte velmi rychle?

Jsem k tomu donucen! (smích) Vlastně navazujeme na mozartovskou tradici, kdy se noty dostávaly k hudebníkům pár dní nebo i hodin dopředu. Dnes je máme samozřejmě dříve, ale musím se s tím naučit pracovat a všechno dobře rozplánovat. Samozřejmě bych je nejraději měl u sebe několik měsíců v předstihu, ale takhle to v praktickém životě jednoduše nefunguje. 

V polovině listopadu vystoupíte na závěrečném koncertu festivalu MusicOlomouc, kde budete premiérovat další skladbu, a to Koncert pro klavír a cello od Františka Chaloupky. Kde vnímáte rozdíly v interpretaci soudobého hudby jako sólista a pak jako komorní hráč? 

Nevnímám úplně rozdíl mezi komorní hrou a sólovým hraním na poli soudobé hudby. Tradice se starou hudbou a tou novou je stejná. Snažím se vždycky vycházet z notového materiálu, který mám k dispozici, ať už hraju starou nebo novou skladbu. V rámci festivalu Ostravské dny, které se konaly na konci srpna, jsem například provedl premiéru klavírního koncertu amerického skladatele Iana Davise, kde klavírní part byl napsán spíše nesólovým způsobem. Spolu s orchestrem jsem se snažil dotvořit potřebnou atmosféru, kterou ta samotná skladba potřebuje. Pokaždé se snažím vycházet z individuální podoby každé skladby. Výhodou spolupráce s žijícími skladateli je ta, že se s nimi člověk může spojit a prokonzultovat jejich skladbu. To je pro mě klíčové a velmi důležité. Někteří skladatelé jsou benevolentnější v interpretaci dané skladby a nechávají interpretům větší volnost. Mezi ně patří právě i František Chaloupka. Zato jiní skladatelé mají velmi konkrétní představu o znění své skladby, často to v partituře i podrobně určí. To je pro mě vlastně jednodušší, protože postupuju podle daných instrukcí. Většinou ale se skladateli spolupracuju dlouhodobě, a tedy si pak už později zvyknu na jejich styl psaní, a vím, co můžu očekávat. Na koncert v Olomouci se moc těším. Cellový part bude hrát můj dlouholetý komorní partner Matthias Lorenz a dirigovat bude Peter Vrábel, se kterým už jsem taky několikrát vystupoval. První zkouška je vždycky ta nejdůležitější. Věřím, že všichni přijdeme připravení, takže to bude opravdu příjemná spolupráce.

Kdybychom se vrátili na úplný začátek, kde se ve vás probudil zájem o soudobou hudbu?

To je naprosto úžasný příběh! Když jsem odcházel na Erasmus do Vídně, vybral jsem si profesora Jana Jiracka von Arnima, který je expertem na hudbu Ludwiga van Beethovena a Ference Liszta. Nastudoval jsem si proto Beethovenovu Sonátu Appassionata a několik skladeb od Liszta, abych z toho během mého půlročního pobytu ve Vídni vytěžil co nejvíce. Nastoupil jsem tehdy do třetího ročníku, ve němž bylo pro klavíristy povinné se přihlásit na předmět zvaný Soudobá klavírní literatura. Na první hodině jsme dostali na výběr ze dvou hromádek skladeb, jedna obsahovala skladby druhé vídeňské školy Schönberga, Berga a Weberna a druhá byla s evropskými skladateli zhruba z druhé poloviny dvacátého století. Během celého semestru jsme si je pak navzájem hráli a učili se, jak interpretovat novější hudbu. To byl pro mě důležitý aspekt, do té doby jsem toho totiž moc neznal. Druhý aspekt byl, že jsem se zapojil do jednoho projektu na MDW. Skladatelé totiž měli svůj koncert, na který sháněli hráče do orchestru. Tam jsem poznal, jak je příjemné spolupracovat se soudobými skladateli, kteří jsou na zkouškách a koncertě přítomní. Bylo pro mě fascinující vidět, že stále vzniká hudba, která vlastním způsobem odráží nálady dneška; vychází z přítomnosti. To je velmi důležité. Pro některé lidi, ať je klasická hudba sebekrásnější, je jednoduše odrazem minulosti; je to něco vzdáleného. Osobně mi dává větší smysl hudba, která vzniká dnes pro tento den pro dnešní nástroje a celkově využívá veškeré možnosti, které máme. Původně jsem přišel do Vídně, abych se zdokonalil v interpretaci hudby Liszta a Beethovena, ale odešel jsem hlavně s tím, že se mi otevřel dosud nepoznaný svět moderní hudby. Od té doby jsem se tomu začal věnovat intenzivněji a setrvávám v tom dodnes. Neznamená to ale, že bych odsuzoval skladatele, na kterých jsem vyrostl, jako například Chopin, Mozart nebo Beethoven. Patří však v mém repertoáru k minoritě.

A váš zájem o šestinotónové harmonium se objevil kdy?

Je to naprosto fascinující nástroj. Dostal jsem se k němu úplnou náhodou přes Ostravské centrum nové hudby, které v roce 2018 uvádělo v premiéře šestinotónovou operu Aloise Háby Přijď království tvé. Jediným nástrojem v orchestru, který ladí ze své přirozenosti v šestinotónech je právě harmonium. Tehdy sháněli někoho, kdo by se toho partu ujal. Nebylo to lehké. Kromě této opery existoval už jenom jediný Hábův opus se skladbami pro harmonium, který ale nebyl nikdy nahrán. Neexistuje ani žádná instruktivní literatura, navíc systém celého harmonia je úplně rozdílný od dnešních klávesových nástrojů. Bylo to náročné, ale hra na šestinotónové harmonium mě nesmírně zaujala. V tu chvíli mi to přišlo atraktivní a drží se mě to doteď. Je to určité vystoupení ze zajetých kolejí. 

Plánujete další projekty s harmoniem?

I když jsem po provedení opery ještě neuměl pořádně hrát na harmonium – hrál jsem na něj tehdy dva měsíce a na klavír hraju od tří let – věděl jsem, že jsem jediný, kdo ho víceméně ovládá. Umím na něj hrát nejlépe, ať už to zní jakkoliv zvláštně nebo ne. Řekl jsem si, že pokud existuje jediný opus k harmoniu, tak bych ho mohl nahrát. Na tento nápad mě vlastně přivedla Renáta Spisarová z Ostravského centra. Žil jsem tehdy v Ostravě, ale na pár měsíců jsem se přestěhoval do Prahy. Denně jsem chodil cvičit na harmonium do Českého muzea hudby, kde je nástroj součástí stálé expozice. Po dvou měsících jsem opus nahrál a zveřejnil. Od té doby se mi začali ozývat různí skladatelé z celého světa, organizátoři festivalů a akcí. Začali se pro něj psát nové skladby od nejrůznějších skladatelů z Česka i zahraničí, které pak uvádím. Původně jsem od tohoto projektu nic neočekával a nešel jsem do něj s vizí jakéhokoli profitu, ale jeho úspěch mi činí opravdovou radost.

Vnímáte rozdíl v přístupu k soudobé hudbě v Čechách a v zahraničí?

Na základě mých zkušeností mohu srovnat jen studium v Česku a na Královské konzervatoři v belgickém Gentu. Tam je nová hudba součástí výuky a patří do běžného života všech studentů a muzikantů. V Belgii jsem poznal, jak je vše provázané. Systém mi celkově přišel inovativnější a otevřený více možnostem. V Česku jsem poznal spíše konkrétní osobnosti ve školství, které byli k nové hudbě otevření a neodsuzovali ji. Připadalo mi, že v Belgii k nové hudbě přistupují celkově méně skepticky. Stačí se podívat na koncertní řady různých festivalů a orchestrů. Často jsou uváděna díla soudobých skladatelů v rámci koncertů nebo mají i samostatné koncerty a řady. Ve vyspělých evropských zemích je uvádění nových skladeb běžnější než třeba v Česku. Nejsem ale dramaturg, nedokážu tedy zhodnotit důvody, proč tomu tak je.

Na co se nejvíce těšíte v blízké době?

Byl bych velmi rád, aby to pokračovalo tak jako dosud. Když jsem byl studentem, mým snem bylo živit se hrou na klavír, a to se mi teď i plní. Jsem za to opravdu vděčný.