„Nikdy nám technika neslouží k tomu, abychom ukázali, jak máme vytrénované prsty.“

„Rád svým studentům předávám, aby si našli příběh, který převypráví takovým způsobem, že mu posluchači uvěří.“

„Myslím si, že je důležité, aby člověk pracoval s představou a s někým prožil krásu hudby.“

V červenci už pravidelně probíhají interpretační kurzy v Litomyšli v oborech housle, viola, violoncello, kontrabas, klavír a příčná flétna. Vyučují zde prominentní čeští umělci a zkušení pedagogové, mezi nimi i český klavírista, pedagog Akademie múzických umění v Praze, jakož i zdatný cyklista Miroslav Sekera. Během kurzů se představí i jako sólový interpret 11. července v Zámecké jízdárně v Litomyšli. Kromě pedagogické a koncertní činnosti se věnuje mladoboleslavskému koncertnímu cyklu Rok na 4 doby. KlasikaPlus.cz s umělcem přináší rozhovor.

Nacházíme se v krásném Modrém sále Kláštera Teplá, kde budete mít za chvíli společný recitál s houslistkou Olgou Arribas Quintana. (Koncert se konal 27. června – pozn. red.) Býváte před koncerty nervózní?

Spíš je to taková zdravá tréma. Někdy nervózní jsem, když si třeba uvědomím, pro kolik lidí hraju nebo jakou skladbu hraju… a hraju ji třeba poprvé v životě. Není to ale destruktivní tréma, která by vás nějakým způsobem svazovala.

Co byste poradil svým studentům, jak s trémou pracovat? Protože spousta studentů je před koncertem někdy opravdu svázaná.

Mně vždycky pomohlo opravdu jenom hluboké dýchání před výkonem, hodit se takzvaně „do klidu“. Myslím si, že asi nejdůležitější je, aby člověk od prvních počátků pracoval s tím, že jde především o radost z toho, že má možnost ukázat, co se naučil, a že má to štěstí s někým tuto radost sdílet. 

Tréma může pomoct k lepšímu výkonu, když se s ní pracuje dobře.

Přesně tak. Co si budeme povídat, tréma je vlastně koncentrace na váš výkon a vaše smysly jsou opravdu upoutány na to, co chcete předvést. Takže tréma zní děsivě, ale víceméně je potřeba, abyste podala co nejlepší výkon.

V červenci přes dva týdny vyučujete klavír na letních hudebních kurzech nejen v Litomyšli, ale i v Písku v rámci Jihočeských klavírních kurzů a festivalu. Po celém roce nabytém vyučováním na Akademii múzických umění v Praze je tento program dost intenzivní. Kde na to berete energii?

Energii naberete třeba změnou prostředí, změnou pracovního kolektivu, studentů. To si myslím, že celkem stačí k tomu, abyste měla chuť do další práce.

Během celého roku se potkáváte se svými studenty na Akademii a pravidelně pracujete na jejich repertoáru, ale na letních hudebních kurzech se většinou setkáváte s velkým počtem nových žáků během poměrně krátké doby. Jak se v tomto ohledu mění váš přístup ke studentům?

Máte-li svého řádného studenta, kterého doprovázíte celým školním rokem, tak je práce jiná než na kurzech. Na kurzech mají studenti zpravidla čtyři hodiny. Než poznáte nového studenta, než přijdete na to, v čem mu nejlépe pomoci, tak už máme za sebou jednu hodinu. Času je opravdu málo.

Na druhou stranu si myslím, že k tomu, abyste mu předala jasné informace, které jsou klíčové, aby hrál konkrétní skladbu dobře, stačí jedna lekce. Pak už záleží na každém, jak s informací pracuje dál. Důležité je pořád podněcovat radost a chuť ke studiu hudby.

Možná se zdá, že je to vlastně hrozně lehká úloha pro kantora na kurzech, který jenom přidává třešničku na dortu k již nastudovaným skladbám, protože tu největší práci po celý rok odvedl jeho hlavní pedagog. Myslím si ale, že je velmi důležité, aby student poznával názory jiných klavíristů a samozřejmě si přebíral potom z toho to, co mu je nejbližší.

Co se snažíte svým studentům předat?

Občas se setkám se studenty, kteří jsou fascinováni tím, jak jim krásně běhají prsty, a uniká jim podstata sdělení konkrétní skladby. Snažím se jim vždy vysvětlit, že technika nám slouží k tomu, abychom co nejlépe sdělili především hudební příběh.

Tedy, mluvili jsme o kurzech v Písku, kde hrajete koncert se Sedláčkovým kvartetem.

Teď v pondělí (30. června – pozn. red.) budeme hrát slavný Klavírní kvintet A dur, op. 81 Antonína Dvořáka. Jinak, písecké kurzy jsou pro mě srdeční záležitostí. Jako dítě jsem tam jezdil mnoho let se svou babičkou. Prvních čtrnáct dní jsem vždycky strávil v Písku u Zdeny Janžurové, u své první kantorky, která vedla tyto písecké kurzy, a později u pana profesora Martina Ballého.

Pak odjíždíte na kurzy do Litomyšle, kde 11. července nabídnete i svůj sólový recitál. Jaký repertoár si na něj připravujete?

Neznám horší věc než rozdávat jako kantor studentům velice chytré rady, které potom musím na recitálu dokázat. Navíc ještě v takovém režimu, kdy vůbec nemáte čas cvičit. Pro lektora je to křest ohněm, kdy je třeba ukázat, že vaše rady opravdu stojí na pravdivých základech.

Co se týká mého programu, tak jsem si vybral svých oblíbených šest Scarlattiho sonát. Víceméně jsem si z nich vytvořil takovou suitu, kde střídám rychlé, pomalé, durové, mollové… a po nich zazní Beethovenova Sonáta op. 2: č. 3. Pak jsem si vybral tři skladby ze Sibeliových Deseti kusů, op. 24. Tyto Sibeliovy skladby pro mě byly krásný objev z minulého roku, kdy jsem je nastudoval. A skončil bych Chopinem – Valčíkem As dur a Velkou polonézou As dur, op. 53.

Sibeliovy klavírní skladby nejsou moc často uváděné na koncertních pódiích. Vaše CD z roku 2020 vlastně taky obsahuje netradiční kompozice, a to dvě Lisztovy transkripce na Wagnerovu Isoldinu smrt z lásky a část Lacrimosa z Mozartova Requiem. Objevujete rád nové skladby?

Ano, protože posluchači už znají všechny „profláklé“ kusy, a pouštět se do skladeb, které byly nahrané největšími interprety, je opravdu tenký led. Rád hledám právě skladby, kterou mi jsou vlastní, ale i ty, které nejsou možná tak často hrané.

Vybíráte si repertoár sám, anebo je vám občas i řečeno, že musíte něco hrát?

Většinou to pořadatelé nechávají na interpretovi, ale najdou se i tací, kteří si to nadiktují. Přiznám se, že už jsem ve věku, kdy si tedy raději vyberu, anebo odmítnu.

Když si vybíráte repertoár sám, dbáte i na potřeby publika? Rozlišujete koncerty třeba právě v Teplé, v Praze, nebo úplně v cizí zemi jako v Mexiku nebo v Kanadě?

Myslím si, že pokud jako interpret cestujete do zahraničí, tak není jenom povinností, ale i milou skutečností, že můžete prezentovat českou hudbu. A máme se opravdu čím chlubit. Česká hudba má velice kladnou odezvu po celém světě.

A co hrajete nejraději z české literatury?

Zajímavé je, že Janáček má úspěch. Mám pocit, že konkrétně v Japonsku se mu snaží porozumět a že si cestu dokážou najít – tu emočně nabitou hudbu, která opravdu nenechá posluchače, ale ani interprety v klidu

Tohle se možná právě japonskému publiku líbí, protože práce s emocemi může být pro ně jistou terapií, protože oni nedávají běžně své emoce moc najevo. Právě proto mnoho z nich hraje na hudební nástroje třeba na amatérské úrovni, protože to berou jednoduše jako terapii.

Jste aktivním umělcem. Věnujete se sólovému koncertování, ale jste i vyhledávaným komorním hráčem. Jak hodnotíte své zkušenosti s komorní hrou? Jakým způsobem se vlastně mění váš přístup, když „přepínáte“ ze sólového na komorního?

Jsou to disciplíny, které se navzájem doplňují a inspirují. Vždycky přemýšlím, když hraju sólovou skladbu, jakým způsobem by tu melodii vedl houslista nebo cellista. Anebo zpěvák, protože si myslím, že krásný zpěv je pro všechny příkladem. 

Samozřejmě na klavír můžeme zahrát lehce leckteré vzdálené intervaly, ale to naplnění je strašně důležité. Takže si představovat, jak se zpěvák nadechne – jak se nám třeba pravačka nadechne, než začne další frázi –, je velmi důležité. A v komorním partnerství je důležitá vyváženost rolí. Není to tak, že jeden hráč je ten, který se bude podřizovat. Myslím si, že ani tomu druhému by se takto nehrálo dobře. Dobře se hraje, když víte, co se děje v partech toho druhého. Navzájem se poslouchat, vyhovět, vědět, kdy druhý vede a kdy zase vy. 

Jste také uměleckým vedoucím projektu Rok na 4 doby. Jaký byl impuls k jeho založení?

Rád bych tady vyzdvihnul hlavně svou ženu Lenku a kamarádku Ivu Benešovou, které v době covidu přišly na tento nápad. Bylo to období, kdy muzikanti neměli možnost vystupovat, neměli pro koho hrát. Říkali jsme si, že by bylo krásné pořádat koncerty a dávat možnost umělcům ke koncertní činnosti. Mladá Boleslav a celý region je úzce spojen s Bedřichem Smetanou, ale i s bratry Bendovými, kteří se narodili v Benátkách nad Jizerou, odkud mimochodem pocházím i já. Takže doba covidu byla tím impulsem, kdy jsme si řekli, že je potřeba něco udělat pro živé umění. A díky ohromné podpoře nadačního fondu Škoda Auto, jsme založili tento cyklus.

Proč se tento koncertní cyklus jmenuje právě Rok na 4 doby?

My jsme si pro náš cyklus našli název Rok na 4 doby, protože jsme chtěli udělat čtyři koncerty do roka. Dostali jsme se ale nyní do takové fáze, že jsme si díky těm čtyřem koncertům dokázali i vydělat nějaké peníze navíc. Řekli jsme si, že když nám něco zbylo, tak můžeme uspořádat další dva. Sice se jmenujeme Rok na 4 doby, ale těch koncertů máme v posledním roce šest.

Co obnáší práce uměleckého garanta?

Vždycky si společně sedneme s mou ženou Lenkou a s Ivou Benešovou a dáváme ten následující rok dohromady. Já jsem možná spíš ten, který jim do všeho „hází vidle“, protože než přijdu s nějakým hotovým úkolem, tak to většinou dost dlouho trvá.

Je to krásná práce vidět koncert z druhé strany. Musím říct, že z něj mám stejnou radost jako na pódiu. Většinou prožívám koncerty v zadní části sálu a pokukuju po lidech, jak reagují. Je to těžké vše zorganizovat, což dělá hlavně Iva Benešová a moje žena, ale je to opojné vidět, že přinášíte radost a emoce mnoha lidem.

Chápu, že mluvíte zejména do dramaturgie projektu. Jakým způsobem se snažíte program poskládat a zkombinovat?

Vytyčili jsme si pár bodů, které jsme chtěli naplnit. Přinést hudbu v regionu na netradiční pódia. Poslední koncert byl v Pluhárně, což je teď oblíbené kulturní místo v Mladé Boleslavi, kde probíhá mnoho různorodých akcí. Zjistili jsme, že je zde úžasná akustika. Dělali jsme tam, tuším, třetí koncert, a právě ten poslední byl Because of Alma. (Více informací ZDE. Reflexe ZDE.) Oslovili jsme i majitele zámku v Niměřicích, kde pořádáme v září koncert a moc se na něj těšíme. Samozřejmě jsme byli i v Jabkenicích, protože to je necelých patnáct kilometrů od Mladé Boleslavi. 

Druhý bod je alternativa ke klasické hudbě, takže jsme měli i jazzové koncerty, folkové…

Ten třetí pilíř byl představení úžasných umělců, kteří tu žijí nebo odsud pocházejí. Nemohu nezmínit například houslistu Honzu Nováka, laureáta Pražského Jara, který žije poblíž Mladé Boleslavi, on i celá jeho rodina je úzce spjata s tímto městem. Jeho dědeček Josef Novák byl legendárním houslovým pedagogem, který vychoval celou generaci houslistů a je zakladatelem fungujícího mladoboleslavského smyčcového orchestru.

Byl jste studentem nedávno zesnulého Martina Ballého. Jak na něj vzpomínáte?

Martin Ballý mě naučil lásce k hudbě. To, že nemá smysl hrát na půl plynu, že musíte skladbu pochopit, ale musíte ji hlavně žít na pódiu, aby vám příběh všichni věřili. To jsou momenty, na které do smrti nezapomenu. Vzor pedagoga, který opravdu hudbou žil a předával svým studentům naprosté maximum.

Rád předávám právě to, aby student nebo mladý člověk našel příběh, který vypráví, ne aby nám demonstroval, že se naučil nazpaměť notičky. O to víc si toto vše uvědomuju nyní, kdy probíhají Jihočeské klavírní kurzy a festival, kam jsem jako malý pravidelně za panem profesorem jezdil a teď tu pedagogicky působím spolu s klavíristou Janem Bartošem a dalšími kolegy. Na kurzech v Písku vyrůstali tak jako já.