„Dnes je hudba Philippa Jacoba Rittlera téměř zapomenuta a jen díky píli a houževnatosti badatelů, jako je dirigent a vedoucí souboru Eduard Tomaštík, se může dostat k uším dnešních posluchačů.“

„Účinkující se nedali malou účastí publika odradit a provedli staré dílo v novém podání s profesionální důsledností.“

„Marek Kubát, sólista na theorbu, zaujal nejen technickou bravurou, ale i niterným, vroucím výrazem.“

Jarní hudební festival v Olomouci připomíná svět mocných, kteří v době baroka byli hudebními mecenáši. Karel II. z Lichtenstejnu-Castelcorna byl olomouckým biskupem, pro kterého v době středního baroka skládal hudbu olomoucký kapelník Philipp Jakob Rittler. V sobotu 3. května zazněla v chrámu Panny Marie Sněžné jeho Missa Carolina v podání souboru Societas Incognitorum s dirigentem Eduardem Tomaštíkem.

Barokní hudba měla v 17. století velkou podporu mecenášů, pro jejichž oslavu byla skládána, ale zněla i jako hudba užitková, během církevních slavností. Dnes je hudba Philippa Jacoba Rittlera (1637–1690) téměř zapomenuta a jen díky píli a houževnatosti badatelů, jako je dirigent a vedoucí souboru Societas Incognitorum Eduard Tomaštík, se postupně může dostat až k uším dnešních posluchačů. V sobotu 3. května zazněla Missa Carolina v novodobé premiéře, neboť ji její objevitel a renovátor nastudoval se svým souborem a provedl v chrámu Panny Marie Sněžné. Bohužel období před květnovými svátky svědčilo zjevně spíše turistice a chalupaření než návštěvě koncertů, a snad i proto bylo posluchačů v chrámu jen poskrovnu. Účinkující se ale nedali malou účastí odradit a provedli staré dílo v novém podání s duchovním respektem a profesionální důsledností.

Dvacetičlenný orchestr hrál na historické nástroje, z nichž vynikaly dva cinky, postavené na úrovni sboru, aby vynikl jejich zvuk. Nejen zvukem, ale i výtvarně zaujal varhanní pozitiv, chytře uschovaný do historické skříně pro větší kontakt s orchestrem. Majestátností upoutala theorba, zvukově na sebe strhávaly pozornost čtyři klariny a tři trombony. A nedaly se zahanbit ani housle s violami a violoncellem. Zvuk starých nástrojů je charakteristický měkkostí témbru i poněkud nižším laděním, než jsme zvyklí u moderních nástrojů. Zanedlouho si však ucho posluchače zvykne a pak už zaujme třeba skvělá souhra hudebníků. Dirigent Eduard Tomaštík měl na starosti nejen těchto dvacet instrumentalistů, ale i dvanáct zpěváků, kteří stáli v jedné řadě jako sbor, ale šest z nich zpívalo také sólové party. Tohle pospolité uskupení umožnilo zvukovou kompaktnost i možnost komorní práce. Sborová sekce měla vyrovnaný zvuk právě navzdory skutečnosti, že šlo o sboristy i sólisty. Ocenit je třeba výkon Moniky Jägerové, která je dnes už sólistkou na operních scénách, přesto dokázala témbr svého hlasu vyrovnat s ostatními a být jim stylově rovnocenným partnerem. 

Missa Carolina Philippa Jacoba Rittlera má dvě podoby, ta mladší je z roku 1677 a je jen pro pět vokalistů a velký orchestr. Ta byla již v Olomouci jednou provedena v roce 2022 stejným souborem. Tentokrát zazněl Introitus – Sonata Carolina s měkkými houslemi a violoncellem a poté Oratio (chorál) sólovým tenorem Ondřeje Múčky. Jeho hlas působí autenticky a zvučně se nesl chrámovou lodí. Následovaly části ze starší Missa Carolina (1675), kde se uplatnil větší vokální soubor, šest sólistů spolu s šesti ripieni (tedy tutti) zpěváky. Nejprve zaznělo Kyrie se sólem tenoru, který vystřídalo sólo sopránu Anety Podracké Bendové a altu Moniky Jägerové a ostatní hlasy jimi proplétaly. Následující Gloria zahájil opět tenorista a následovala klidný a slavnostní kus, soprán Kateřiny Šujanové přinesl čisté koloratury, sbor nejprve zněl a cappella a postupně navazovaly smyčce. Radostnou atmosféru kreslily klariny efektními fanfárami. Finale vyvrcholilo radostným Gloria a pak přešlo do Amen v kánonu. Graduale: Ecce sacerdos Magnus je chorál s komplikovanou melodií, kterou vedl a cappella tenorista do výšek. Další skladbou bylo instrumentální Alleluja: Sonata á 5 bez dirigenta, jen dvoje housle, viola, theorba, kontrabas a varhanní pozitiv. Poté další část Missa Carolina, Credo, zahájené opět úvodem tenoru. Sbor spolu s orchestrem nastoupili attacca, následovalo sopránové a altové sólo, střídané sborovou částí. Táhlá melodie se odvíjela v klidném rozjímání a s čistou dikcí i intonací. Basové sólo Václava Jeřábka hladilo barevnými hloubkami, altové sólo Moniky Jägerové spolu s tenorem Ondřeje Múčky vytvořilo klidný duet a po nich nastoupily postupně ostatní hlasy. Skladbu ukončilo Amen s trumpetovým sólem. Offertorium: Sonata á 5 Maialis bylo opět instrumentální mezihrou bez dirigenta. Hudebníci zde poněkud romantizovali, rychlé části dali vzruch, první housle Vojtěcha Zajíce daly přinesly emoce, a skladba tak byla zajímavá dynamickými kontrasty.

Následovaly další části Missa Carolina, nejprve Sanctus, kde sbor zaujal perlivými ozdobami a zazářily oba soprány. Střídání sólových hlasů následoval sbor a spolu s orchestrem ukončili radostnou, až rozpustilou atmosférou. V další části Benedictus zaujalo Hosanna a postupné střídání sólových hlasů, následně ústící do vítězného velkého finale. Vložené Elevatione: Toccata ad elevatione solo theorba je dílem anonyma a Marek Kubát, sólista na theorbu, zaujal nejen technickou bravurou, ale i niterným, vroucím výrazem. Poté zazněly ještě dvě části z Missa Carolina: Agnus Dei uvedla široká kantiléna sboru, ze které čišela zbožnost a vroucnost. Cinky se pojily se soprány a opět se vystřídaly v sólech jednotlivé hlasy, na které navázal orchestr. První housle přinesly pěkné sólo a melodie se nesla v celém plénu orchestru i sboru, umocněná fanfárami klarin. Závěrečné Ite missa est zahájil opět tenorista a chorál v podání sboru a pozitivu vyústil do velebného závěrečného Gratias.

Byl to duchovní zážitek, který se v tak profesionálním podání málokdy slyší. Snad se příště podaří na krásný koncert přilákat víc vděčných posluchačů.

Foto: Panda Foto / Olomoucké hudební jaro