„Janáčkův Zápisník zmizelého byl pro Petra Nekorance ideální volbou také jeho věkem a odpovídající kvalitou hlasu.“

„Slovy sira Simona Rattla, hrou Ivo Kahánka prostupuje upřímnost a smysl pro čest.“

„Pěvkyni Arnheiður Eiríksdóttir fascinuje Janáčkova skladba dokonalým vyjádřením expresivních nálad.“

Na českém trhu je k mání nová nahrávka oblíbeného písňového cyklu Zápisník zmizelého z pera Leoše Janáčka. Jejími hlavními protagonisty jsou etablovaní a uznávaní umělci, tenorista Petr Nekoranec, klavírista Ivo Kahánek a mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir. Jejich úsilí vyústilo v počin mimořádné kvality.

Lyrický písňový cyklus Leoše Janáčka Zápisník zmizelého, dokončený roku 1919, byl poprvé uvedený o dva roky později s takovým úspěchem, že se dočkal za uplynulých více než sto let mnoha provedení doma i v cizině nejenom v hudebních úpravách. Janáčkova skladba byla ovlivněna tehdejším nelehkým obdobím skladatelovým vnitřním i vnějšími poměry; v komorním cyklu pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír osobitého slohu s expresivitou a barvitou harmonií Janáček plně rozvinul tvůrčí přístup k nápěvkové mluvě, kterou se intenzivně zabýval už od přelomu století a jedinečně ji zobrazoval zkratkovitými, emocionálně a výrazově kontrastními hudebními prvky i formami. Vnitřní žár ryzí původnosti a podmanivosti anonymních veršů Z péra samoukova, které se objevily v Lidových novinách již v roce 1916, zaujaly skladatele dramatickým příběhem s nezkrotným projevem milostných citů. V létě 1917 v Luhačovicích, kam pravidelně zajížděl, začal komponovat příběh selského synka a cikánky na verše plné něhy i syrovosti, střetu romantické a dosud nepoznané touhy s neskrývanou erotikou, okouzlení a vztahu, z něhož není úniku. Do Zápisníku zmizelého vložil Janáček i své vnitřní pocity po seznámení s Kamilou Stösslovou, kterou v Luhačovicích tehdy potkal a nakonec ovlivnila skladatelův zbylý život.

Cyklus jedenadvaceti písní, komponovaných v průběhu dvou let, neměl tehdy známého autora textů; vznikly jako tajemný příběh spořádaného mladíka, který najednou zmizel a poté byl nalezen jeho zápisník; až soudní pátrání objasnilo důvod jeho odchodu z domova. Teprve po osmdesáti letech byl ovšem nalezen skutečný autor, regionální básník Ozef Kalda, který se své verše v novinách zřejmě rozhodl nepodepsat.

Vynikající český tenorista Petr Nekoranec s vysokým mezinárodním renomé, který po absolutoriu Pardubické konzervatoře zahájil kariéru v operním studiu Bavorské státní opery v Mnichově s mnoha i titulními rolemi a získal Bavorskou uměleckou cenu, byl také vybrán do prestižního Lindemannova projektu Metropolitní opery v New Yorku. Doma převzal významné ocenění Classic Prague Awards jako Talent roku 2017, získal i další, například Cenu Plácida Dominga na mezinárodní soutěži v Barceloně. Od roku 2020 je sólistou Opery Národního divadla v Praze se širokým repertoárem titulních rolí. Množství velkých operních úspěchů doma i v cizině vedlo Petra Nekorance k touze nastudovat český písňový cyklus a, jak sám uvádí, osobní projekt, k němuž jej hnal neodbytný pocit, že jej musí nazpívat. Byl to Janáčkův Zápisník zmizelého a stal se pro pěvce ideální volbou nejen pro krásu a vysokou kvalitu díla, ale také věkem umělce a plně odpovídající polohou hlasu. 

Petr Nekoranec se obrátil na virtuózního klavíristu, špičkového umělce a pedagoga HAMU Ivo Kahánka, který pochází ze skladatelova kraje a byť jejich dosavadní spolupráce s Janáčkovým dílem byla krátká, o to byla zřetelnější. Touha obou umělců věnovat se Janáčkovu mimořádnému komornímu cyklu byla oboustranně intenzivní a vzájemně se skutečně v Zápisníku zmizelého inspirovali; ani jeden z nich tuto skladbu dosud nenahrál, byť ji velmi dobře znali a obdivovali. Ivo Kahánek má k Janáčkově hudbě blízko a je uznávaným umělcem se širokým repertoárem, v němž vklad do podání Janáčkových skladeb tvoří skutečný vrchol, kde pianista dnes vskutku nemá srovnání.

Špičková kariéra dnes jednoho z nejlepších klavíristů byla zahájena vítězstvím v soutěži Pražského jara a pokračovala úspěchy ze soutěží v Barceloně či Vídni i vystupováním na prestižních koncertních pódiích celé Evropy. Berlínští filharmonikové se Simonem Rattlem, Vídeňstí symfonikové, elitní dirigenti jako Semjon Byčkov, Vladimir Ashkenazy, Jiří Bělohlávek či Libor Pešek, koncertní sály Royal Albert Hall v Londýně, v Kolíně nad Rýnem, ve Vídni i Berlíně, úspěšné nahrávky s oceněními Diapason d‘Or, BBC Music Magazine Award, ale také Classic Prague Award za sólistický výkon roku 2018…. To vše vypovídá o jeho talentu a vysokém renomé. Navíc slovy Simona Rattla: „… Jeho hrou prostupuje upřímnost a smysl pro čest“. Kritika oceňuje klavíristu jako jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Jeden z nedávných koncertů na Festivalu Rudolfa Firkušného Ivo Kahánek a jeho žáci představil tuto osobnost také jako výborného pedagoga pražské Hudební a taneční fakulty AMU; spolu s vybranými studenty uvedli pestrý repertoár nejen čtyřruční hry, ale také na dva, tři i čtyři klavíry a zahrnuli Dvořákovu síň radostnou precizní klavírní souhrou, oceněnou nadšeným publikem i kritikou. (Reflexe ZDE.) 

Zkušený Ivo Kahánek přivítal nabídku Petra Nekorance k nahrávce Zápisníku zmizelého a jak sám ve sleevenote uvádí, měl už při jejich dřívější spolupráci pocit „jako by se znali třicet let“. Pro altový part přizvali islandskou mezzosopranistku Arnheiður Eiríksdóttir, od roku 2021 rovněž sólistku pražského Národního divadla. Vystudovala konzervatoř v Reykjavíku a pokračovala na vídeňské Universität für Musik, ve Vídeňské opeře poté rovněž debutovala. V Národním divadle přijala angažmá a má po působení na zahraničních scénách široký rejstřík operních rolí i ocenění, nejnověji International Opera Award „Rising Star“ udělené v loňském roce v Mnichově. V Národním divadle a ve Státní opeře Praha nastudovala další úspěšné role, včetně titulů, kde vystupuje s Petrem Nekorancem.

Arnheiður Eiríksdóttir s radostí přijala nabídku k nahrávce Zápisníku zmizelého, protože Janáčkova skladba ji fascinuje dokonalým vyjádřením kontrastních nálad příběhu selského synka a vášnivé cikánky. Ivo Kahánka obdivuje pro jeho mimořádné vlohy k podání Janáčkovy hudby plné barev, živelnosti a emocionality, těší ji spolupráce s Petrem Nekorancem, který úžasně vyjadřuje v Zápisníku do posledního detailu niterné pocity Janíčka, včetně bezchybné výslovnosti rázovitého nářečí, což inspirovalo pěvkyni k výtečnému výkonu.

Sólisty zde provází ve dvou písních také trio ženských hlasů, jemuž Janáček přisoudil vzdálené echo vzepjatých či varovných chvil rozhodnutí. Vybraná trojice Magdalena Rovenská, Klára Hlúšková a Johana Pazderová skutečně plní tuto úlohu s vytříbenou precizností. Shodný přístup protagonistů k Janáčkově nádherné skladbě, společné cítění a porozumění vedly umělce k realizaci nahrávky, která se uskutečnila v Koncertním sále Fakulty umění Ostravské univerzity s renomovanými specialisty, hudební režií Milana Puklického a zvukovou režií Karla Soukeníka.

Poslech Zápisníku zmizelého od první písně Potkal jsem mladou cigánku nabízí velmi vřelý, až vzrušeně překvapený tenor Petra Nekorance s vynikajícím doprovodem klavíru Ivo Kahánka. Dá se říci, že právě on je hlavní oporou celého projektu, jeho janáčkovské cítění se pojí s autentickým pěveckým projevem zcela přirozeně. Krásné souznění hlasu s klavírem se prohlubuje píseň po písni, jak narůstá obava z okouzlení Janíčka, nezkušeného selského synka z cigánky Zefky, kterou pouze spatřil a nemůže se jejího obrazu ve své mysli zbavit. Oceníme vynikající hlasový projev Petra Nekorance, který podává Janíčkovy pocity, obavy a touhy s odzbrojující hloubkou, témbrem a polohou, která se ideálně prolíná s klavírem Ivo Kahánka. V písni Svatojánské mušky tančia po hrázi je hlas neskutečně zjihlý, poetický a současně si stále připomíná obavy svých rodičů. Vroucnost a vnitřní rozpory podává tenorista s neskutečnou láskou v následující písni Už mladé vlaštovičky, v níž mladý muž podléhá svému citu a přestává se bránit. V další Ztratil sem kolíček už je Nekoranec zcela civilní, prostě věcný a v souznění s pečlivě probarveným klavírem pouze sděluje své rozhodnutí.

Arnheiður Eiríksdóttir jako cikánka Zefka si vyhlédla Janíčka a oslovuje jej při práci na poli: Vítaj, Janíčku! Krásný a vnitřně bohatý mezzosoprán, laskavý a vstřícný, nemůže Janíčka přes mužnou hrdost nechat chladným. V dáli dívčí trio s lehoučkým klavírním doprovodem naznačuje neodvratný osud. Bože dávný, nesmrtelný je připomínkou naléhavosti Zefky, s cizelovaným klavírem souzní mezzosoprán v poezii a erotika naplňuje atmosféru nesmlouvavé touhy. Eiríksdóttir je výtečná, autentická a s výbornou výslovností plně janáčkovská. Cikánská svoboda je pro ni prioritou, v dialogu Táhne vůňa k lesu už svůdná slova s něžným klavírem vyvolávají Janíčkovo okouzlení. Dívčí sbor opět naznačuje zlomový okamžik příběhu.

Tenor v písni Tmavá olšinka nemůže být opravdovější, podlehl a lásky se nevzdá. Propracovaný klavírní part je jímavý v doprovodu, v sólové mezihře suverénně až syrově naznačuje rozervané nitro Janíčka, který si uvědomuje nemožnost návratu. Ivo Kahánek doslova exceluje, jeho provedení je skutečně vzorové a odhaluje umělcův vztah k Janáčkově hudbě na nejvyšší úrovni.

Slnéčko sa zdvihá, to je prozření Janíčka, že všechno pozbyl a získal cikánku, není cesty zpět. Vypráví si s volky, s nimiž oral na poli, prohřešil se a lituje. Nekoranec je v emočních kontrastech naprosto úžasný, pečlivě odstiňuje projev pocitu viny a pochopení nepopíratelné situace. Náznak, že je nešťastný, je tenoristou uchopen jedinečně s hlasem v měnících se emocích Janíčka, který hledá východisko, aby v písni Nedbám já včil na nic vzal na sebe skutečnou odpovědnost. Letí straka, letí je pěvcovým vyznáním, v němž mistrovsky prokazuje niternou „janáčkovskou“ lidskost a porozumění. Mám já panenku znamená definitivní vrcholné rozhodnutí smířit se s osudem; Janíček se stane otcem a odejde z domova. Závěrečné loučení Sbohem, rodný kraju dojímá niternou něhou a prosbou o odpuštění, dítě a ženu neopustí, ale opustí svoji rodinu. Vroucnost a žalost podávají Petr Nekoranec s Ivo Kahánkem s vyklenutými melodickými prvky neskutečně a dosahuje nejvyšších interpretačních kvalit.

Excelentní nahrávka je vynikajícím počinem, kterým Petr Nekoranec opět prokázal své mistrovství a spolu s Ivo Kahánkem vytvořili titul, který vzbuzuje pozornost virtuózním podáním, reflektujícím současné vrcholy interpretačního umění.

ZDE čtěte rozhovor s Petrem Nekorancem z listopadu 2024 a ZDE reflexi koncertního uvedení díla ve stejném obsazení, které zachycuje CD. O Zápisníku zmizelého v interpretaci Petra Straky čtěte v článku z roku 2021 ZDE.

Foto/zdroj: Facebook P. Nekorance, ilustrační - Petr Dyrc, archiv I. Kahánka, archiv KlasikyPlus.cz