„Ivana Pavlů, která disponuje znělým a sytým sopránem, posluchače přesvědčila, že ani odlehčené baroko jí není cizí. V Händelově árii vystřihla koloratury velmi sebejistě.“

„Současně jsme byli přítomni zřejmě jednomu z nejlépe zvládnutých sólových výkonů v tomto díle v podání Ondřeje Koplíka.“

„Lze jen popřát JAMU více studentů dirigování sboru, kteří by se dokázali tak profesionálně uvést už na bakalářském absolventském koncertu.“

Jezuitský kostel v Brně byl místem absolventského koncertu sbormistra Michaela Dvořáka, který ukončuje teprve bakalářské studium v oboru dirigování sboru na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. S Českým akademickým sborem, jehož uměleckým vedoucím je Michal Vajda, nastudoval a provedl v úterý skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Petra Ebena a Leoše Janáčka.

V první půli koncertu zazněl sólový recitál sopranistky Ivany Pavlů, absolventky JAMU, která zde v současné době pokračuje v doktorském studijním programu. Celá dramaturgie koncertu nejspíš směřovala k průřezu hudebními slohy. Ivana Pavlů zpívala v doprovodu varhaníka Petra Kolaře, regenschoriho v katedrále sv. Petra a Pavla a pedagoga Konzervatoře Brno, nejprve vybrané árie z kantátové tvorby Johanna Sebastiana Bacha („Et exultavit“ a „Quia respexit“ z Magnificat D dur a „Bereite dich Zion“ z Vánočního oratoria) a poté i jeho současníka Georga Friedricha Händela („Rejoice“ z oratoria Mesiáš).

Všechny árie jsou pochopitelně původně psané v doprovodu orchestru. Varhaník tedy neměl vůbec snadnou pozici, pokud chtěl suplovat všechny nástroje orchestru (zejména v „Rejoice“), přesto je škoda četných přehmatů, které v harmonickém plánu bohužel většinou padly na nejčitelnější místa. Pokud si tyto nedokonalosti odmyslíme, lze výkon varhaníka jedině obdivovat. Je však otázkou, jaký komfort skýtala varhanní adaptace doprovodu sólistce. Při náročnosti zvolených árií by patrně ocenila zemitější rytmickou podporu, kterou jí varhany při sebevětší snaze dát nemohly, ačkoliv svou barevnou škálou dokážou orchestr nahradit poměrně věrohodně. Ivana Pavlů, která disponuje znělým a sytým sopránem, posluchače přesvědčila, že ani odlehčené baroko jí není cizí, a v Händelově árii vystřihla koloratury velmi sebejistě. Naopak v pomalejších číslech je třeba ocenit krásné legato a cit pro dynamické prokreslení. 

Po exkurzi v baroku jsme se přenesli o století vpřed a na závěr první půle koncertu jsme vyslechli Bizetovo „Agnus Dei“. Také tato veskrze romantická skladba zazněla s velkým procítěním. Ivana Pavlů i zde působivě odstínila dramatické pasáže od niterných. Je nutné podotknout, že „Agnus Dei“ není de facto autorskou prací Bizeta. Hudba pochází z jeho scénické hudby ke hře A. Daudeta Arlezanka, ze které později vznikly dvě orchestrální suity. Druhá z nich však byla vytvořena až po Bizetově smrti Ernestem Guiraudem, který má na kontě například i kompozici alternativy k mluveným recitativům v Bizetově Carmen či dokončení Hoffmanových povídek Jacquese Offenbacha. Guiraud poté vyňal č. II (Intermezzo) z dříve vytvořené suity a přidal k hudbě text poslední části mešního ordinária „Agnus Dei, qui tollis peccata mundi…“ („Beránku boží, který snímáš hříchy světa…“). Přijetí tohoto zásahu je pochopitelně otázkou osobního vkusu, ale při poslechu může vyvstat podezření, že obsah textu (prosba o smilování!) není jaksi v souladu s hudební stránkou skladby. Zjištění, že text byl hudbě dodán uměle, pak ledacos vysvětluje. To však není chybou interpretů. Ti posluchače příjemným způsobem citově naladili na druhou půli koncertu, která začínala rovněž skladbou romantika. 

Skladba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho „Hör mein Bitten“ pro sólový soprán a smíšený sbor v doprovodu varhan odstartovala absolventský výkon Michaela Dvořáka. Ivana Pavlů tu zpečetila své pěvecké kvality a dokázala publiku, ve kterém se sešlo minimálně osm dirigentů, že i sólist(k)a může jít sbormistru tzv. na ruku. Na celkovém výkonu Ivany Pavlů, která touto skladbou ukončila své účinkování na koncertu, je ještě potřeba vyzdvihnout její schopnost věrohodně a pečlivě interpretovat díla v různých jazycích (jen za tento večer vystřídala latinu, angličtinu a němčinu), a to vše s precizní výslovností. Skladbu na slova ze Žalmu 55 (Slyš, ó Bože, modlitbu mou!), interpretovanou s  hlubokým prožitkem, korunovalo fantastické zakončení sledem finálních akordů. Alty v něm zpívají chromatický postup, který vytváří v jinak posvátné prostotě závěru kouzelné napětí. Michael Dvořák s nesmírným citem pro detail utlumil ve čtyřhlasé sazbě hlasy setrvávající na prodlevě a naopak vytáhl zmiňovaný altový průchod, který s první dobou následujícího taktu rozvedl disonanci do akordu G dur a naplnil tak posluchačovo očekávání klasického tonálního zakončení.

Následovala skladba Petra Ebena Cantico delle creature pro sbor a cappella. Jedná se o technicky nanejvýš náročnou skladbu, na které měl Český akademický sbor příležitost předvést, proč patří mezi špičky české sborové scény. Téměř bezchybný výkon zkalila jen skutečně nepatrná intonační zaváhání a nízká slyšitelnost pohyblivých hlasů znázorňujících efekt echa před návratem prvního tématu skladby v jejím závěru. Jde o jedno z nejefektnějších míst zhruba pětiminutové kompozice, které se tentokrát bohužel neneslo přes ostatní doprovodné hlasy. 

Koncert i absolventský výkon vyvrcholil uvedením Janáčkova Otčenáše pro smíšený sbor, tenorové sólo (Ondřej Koplík), varhany a harfu (Pavla Kopecká). Notoricky známé a strhující dílo v podání zmíněných interpretů vyznělo velmi sympaticky a bylo působivým zakončením večera. Posluchače snad mohlo mrzet jedině to, že soprány jakoby zůstaly v modu skladby minulé, kde pro docílení intonační přesnosti a rytmické pregnantnosti musely zachovat co nejsubtilnější a nejpohyblivější tón. Oproti ostatním hlasovým skupinám nezněla jejich linka, zejména v pianových místech, v Otčenáši tak nosně. Důsledkem toho jejich první vstup (na začátku skladby se představuje každá hlasová skupina s hlavním tématem zvlášť) byl oproti jejich předchůdcům poněkud udušený a v jiných částech skladby na hlavní melodickou linku málo zřetelný. Tento malý handicap zcela vyvážily alty, které celý koncert zpívaly nádhernou temnou a kulatou barvou, což u amatérských sborů dnes máme málokdy příležitost slyšet. Současně jsme byli přítomni zřejmě jednomu z nejlépe zvládnutých sólových výkonů v tomto díle v podání Ondřeje Koplíka, který i zákeřné „Ó přijď“ na tónech h1-a1 – stejně jako celou předchozí exponovanou plochu – zvládl s naprostým přehledem a bez hysterie, za kterou se v jiných provedeních převléká upřímná prosba, která má z tohoto díla čišet.

Závěrem lze jen popřát Janáčkově akademii více studentů dirigování sboru, kteří by se dokázali tak profesionálně uvést už na bakalářském absolventském koncertu, a Brnu více takových sborů, jako je ten Český akademický.

Foto: Archív, Český akademický sbor