KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Zpět na místě činu.
Koncertní mistr ČF Josef Špaček v USA english

„Curtisův institut je taková malá butiková školička, která má ale podle amerických hodnocení nejtěžší zkoušky.“

„Když jsem se hlásil já, tak nás z asi sta houslistů brali šest.“

„Ano, je to návrat na místo činu. Nostalgie…“

Od roku 2011 usedá u prvního pultu České filharmonie. V orchestru hraje i jeho otec. Houslista Josef Špaček je koncertním mistrem, jeho otec je také Josef, ale hraje na violoncello. S laureátem Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí z roku 1999, vítězem houslové soutěže Michaela Hilla na Novém Zélandu v roce 2009 a prvním českým houslistou s titulem laureáta  z nejtěžší světové soutěže Královny Alžběty v Bruselu z roku 2012 hovořil portál KlasikaPlus na americkém turné České filharmonie. Pepa, jak mu všichni říkají, měl za sebou v New Yorku sólové vystoupení v Českém centru a před sebou koncerty s orchestrem v Carnegie Hall. Vztah ke Spojeným státům má nadstandardní. Proč?

Že jste studoval v Americe, se ví. Jak ale dlouho?

Sedm let! Začal jsem v roce 2004 ve Filadelfii na Curtisově institutu, tam jsem po pěti letech získal bakalářský titul. A pak jsem šel studovat na dva roky magisterský program na Juilliard School v New Yorku. Důvod, proč jsem změnil školu? Na Curtisu nabízejí pouze bakalářské studium, pokračovat se nedá, tak jsem musel hledat nějakou alternativu. Hledal jsem ji v Americe. A hledal jsem mezi těmi nejlepšími univerzitami nebo hudebními konzervatořemi. Rozhodoval jsem se potom samozřejmě mezi New Yorkem a Bostonem. I tam je skvělá škola se skvělými kantory.

Kterou máte na mysli?

New England Conservatory. Zvítězil nakonec Juilliard, protože jsem dostal nabídku studovat přímo u Itzhaka Perlmana – a to se nedá odmítnout… Pokud bych měl ale porovnávat, tak v mém srdci největší místo má Curtisův institut. Je to taková malá butiková školička, která má ale i podle amerických hodnocení a parametrů nejtěžší zkoušky, respektive nejmenší procento přijatých uchazečů. To číslo se pohybuje někde mezi čtyřmi až pěti procenty z přihlášených. Když jsem se hlásil já, tak nás z asi sta houslistů brali šest.

Tak jste asi zahrál opravdu dobře!

Důležité je, když má člověk možnost hrát mezi opravdu výběrovými studenty… Musím říci, že jsem se nejvíc naučil od svých spolužáků. Vlastně i rozdíl mezi Curtisem a Juilliardem je ten, že na Curtisu vynikají ti špatní, protože jich je tam strašně málo, a na Juilliard School vynikají samozřejmě ti skvělí.

Kde v New Yorku škola sídlí?

Juilliard School je součástí Lincolnova centra, na Šestašedesáté ulici, je to kousek od Newyorské filharmonie.

Kde jste bydlel?

První rok asi dva tři bloky od školy, ale měl jsem malinký kamrlík a platil jsem za to velké strašné peníze. Tak jsme potom s kamarády našli bydlení v severní části Manhattanu na Stošedesáté druhé ulici, kousek odtamtud už začínají Washington Heights. Tak tam jsme bydleli druhý rok.

Když se sem vracíte už takhle v jiné životní situaci, jaké to je…? Máte pocit, že jste se trochu vrátil domů, nebo už je všechno pryč?

Celé východní pobřeží je pro mě takový druhý domov. Moje žena se narodila ve Washingtonu, já jsem studoval ve Filadelfii a v New Yorku – a můj bratr v Bostonu. Mám ta čtyři města hodně naježděná, ve dvou z nich jsem bydlel… Takže ano, je to návrat na místo činu. Nostalgie… A mám tu hodně přátel, takže vždycky, když sem přijedu, tak řeším dilema, komu napsat prvnímu, protože nikdy není moc času. Chci se přitom se všemi potkat, takže těch schůzek na kafe je tu hodně.

Bylo pro vás zdejší studium základní, rozhodující období?

Určitě ano. Jde o období, kdy se v člověku opravdu hodně věcí formuje. Byl jsem tu od sedmnácti do čtyřiadvaceti, byla to nejlepší léta v mém životě.

Pokolikáté jste v Americe s filharmonií?

Jsem ve své osmé filharmonické sezóně. A za tu dobu jde o druhé turné. Zpravidla se sem jezdívá jednou za čtyři roky.

Minule to bylo v roce 2014, s Jiřím Bělohlávkem a s Novosvětskou symfonií v Carnegie Hall?

Ano, to jsem byl poprvé s filharmonií v Americe.

Turné nevedou nikdy jen do největších měst a slavných sálů, jako jsou New York, Chicago… nebo i Davies Symphony Hall v San Francisku… V programech vždy figurují také města, která v Čechách z odstupu vypadají jako zcela neznámá, bezvýznamná… Jak to vnímáte?

Jsou to většinou univerzitní města a ta jsou i se svými sály místy s ohromnými tradicemi v pořádání symfonických koncertů. A Česká filharmonie není s takovými vystoupeními výjimkou, protože tam vystupují i největší orchestry světového renomé, klidně i Berlínští filharmonikové. Existuje v těch městech prostě dlouhá tradice zvaní špičkových orchestrů. A oni na to mají prostředky! Mají patrony, sponzory… I pro nás je dobré se v těchto menších městech ukázat.

Jde o prestiž pro tamní univerzitu, nebo jim opravdu jde o to, aby studenti slyšeli to nejlepší?

Prestiž to určitě je také, ale myslím si, že to tak neberou. Jde o pořadatele, který takhle funguje, který byl schopný si to takhle vybudovat… a nic dalšího neřeší.

Když jste studoval, slyšel jste dobré koncerty?

Často jsem chodil na Philadelphia Orchestra. Ale pokud se týká zvaní cizích orchestrů, zdá se mi, že je Filadelfie trochu mimo radar. Nejsou na to asi peníze, krize začala někdy v roce 2008… Prostě se tam nejezdí. Podobně do Bostonu. I když si myslím, že by v obou těchto velkoměstech naše filharmonie měla hrát. Nejelo se tam ani na minulém turné, ani na letošním turné se tam nejede… Je to škoda. Konkrétně ve Filadelfii je povedený moderní sál jakoby ve tvaru violoncella, opravdu špičkový, s dobrou akustikou. Je to škoda.

To by byla nostalgie, že?

Echt nostalgie by to byla, ano, vrátit se do Filadelfie…

Foto: Petr Kadlec, Petr Veber

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky