„Jakkoliv se například Národní divadlo poslední dobou snaží písňové recitály uvádět, trvalé a systematické zastoupení tohoto žánru v dramaturgických plánech našich předních orchestrů a promotérů chybí.“

„Ač si letos mocně připomínáme Rok české hudby a zejména smetanovské výročí, neměli bychom zapomínat, že rok 2024 je i rokem Giacoma Pucciniho, Gabriela Faurého, Antona Brucknera nebo právě Richarda Strausse.“

„Mezzosopranistka Bella Adamova si plně uvědomovala texty i poselství písní a dařilo se jí pojit svůj opojný temnější hlas s jejich naléhavostí.“

Na Den české státnosti spolek Lieder Society uspořádal koncert k 160. výročí narození Richarda Strausse. Tento všestranný hudební génius je považován spolu s Gustavem Mahlerem, Hectorem Berliozem a samozřejmě Franzem Schubertem za vrcholného představitele písňového repertoáru, a proto byly jeho písně monotematickou linkou celého narozeninového koncertu.

Lieder Society si dlouhodobě dává za cíl uvádět písňový repertoár na koncertní pódia tak, jako to bylo v dobách, kdy tyto písně vznikaly. Připomeňme, že převážná většina písňových textů jsou zhudebněné básně takových autorů, jakými byli Charles Baudelaire, Hermann Hesse či Johann Wolfgang von Goethe. Sepjetí hudby a básnického textu dává vzniknout nespočetnému množství drobných i skutečných drahokamů, často provází skladatele celým životem, od prvních kompozičních pokusů až k závěrečnému bilancování. Jakkoliv se např. Národní divadlo poslední dobou snaží písňové recitály uvádět, trvalé a systematické zastoupení tohoto žánru v dramaturgických plánech našich předních orchestrů a promotérů chybí a Lieder Society tímto způsobem de facto supluje jejich činnost.

Ač si letos mocně připomínáme Rok české hudby a zejména smetanovské výročí, neměli bychom zapomínat, že rok 2024 je i rokem Giacoma Pucciniho, Gabriela Faurého (oba sto let od úmrtí), Antona Brucknera (dvě stě let od narození) nebo právě Richarda Strausse. V tomto ohledu považuji snahu spolku za přinejmenším chvályhodnou. Koncert se uskutečnil v reprezentativních prostorách Novoměstské radnice a byl hezky připraven. Na zeď poblíž klavíru se velice vkusně a nenásilně promítaly texty písní v českém překladu Vlasty Reittererové. V první části koncertu se představili frekventanti Mladého salónu 2024, každý z nich zazpíval tři písně, které předem uvedl několika slovy. Ve druhé části vystoupili garantky sopranistka Tamara Morozová a mezzosopranistka Bella Adamova.

Hodnotit výkony mladých pěvců na začátku kariéry je zejména kvůli jejich mládí a nedostatku zkušeností vždy náročné. Pro recenzenta je těžké stanovit si etalon, podle něhož jejich hlas bude posuzovat, aniž by je odradil od dalšího vývoje. Pokusím se tedy jen stručně shrnout jejich uchopení hudby Richarda Strausse a doufat, že jim tato reflexe pomůže na jejich cestě za snem.

Zpívání německých písní vyžaduje od zpěváků (více nežli německá opera) mimořádné deklamační a artikulační schopnosti. Toto umění ani jeden ze sólistů tohoto večera plně neovládnul. Osobně mám za to, že pokud našinec neabsolvuje stáž na jedné z německých či rakouských hudebních škol, případně divadel, ani se ho správně naučit nemůže. Z našich mladých pěvců jsem slyšel v němčině správně deklamovat asi jen barytonistu Lukáše Bařáka. Referenční interpretací německé romantické písně pravděpodobně bude společný jarní koncert Diany Damrau a Jonase Kaufmanna v Obecním době, kdy vystoupí právě v tomto repertoáru.

Mladičký, zdravý a nezatěžkaný hlas sopranistky Kristýny Kukalové by jistě podal přesvědčivější výkon v Mozartovi nežli ve Straussovi. I kvůli zjevné trémě a omezené dechové podpoře její hlas vyzníval neukotveně, což se s dalším veřejným vystupováním bezesporu zlepší. To tenorista Marek Žihla byl na pódiu suverénnější. Jeho pochopení Straussovy hudby bylo vzdor jeho mládí (dvaadvacet let) jedním z nejpřesvědčivějších večera. Nejlépe mu vyšla píseň Břečťan z cyklu Dívčí květy, který byl v jeho podání něžným milostným vyznáním. Naopak píseň Leknín ze stejného cyklu zpíval na můj vkus v přílišném tempu, čímž setřel vokální ozdoby kompozice. Sopranistka Natálie Šmausová byla ze všech tří „salónistů“ nejlépe technicky připravena, nicméně pro písně Richarda Strausse měla příliš operní přednes. Ač musím pochválit její výraz a jádro zvuku, nedařilo se ji krotit její volumen, jenž se ji zdá už nyní předurčovat k dramatickému oboru. Jejímu projevu chyběla něžnost, což bylo ještě pochopitelné u „dryáčnické“ písně Za patnáct feniků, méně už u ostatních písní. Barytonista Pavel Kšica byl asi nejpřirozenějším z pěvců. Na barytonistu sice až příliš bojoval se spodními tóny rozsahu, ale jinak se blýsknul příjemným lehčím hlasem a plynulými crescendy. V písni Tajná výzva nechával svůj hlas hezky rozkvést do plného zvuku. Zpívat o lásce je pro něj očividně přirozená věc, nicméně jsme se neubránil dojmu, že tak činí jaksi tenorovým, nikoliv barytonovým způsobem. Ale proč ne.

Po přestávce se představily garantky programu Bella Adamova a Tamara Morozová. Třetí dáma, stojící za projektem, totiž Monika Jägerová, zůstávala tentokrát v pozici organizátorky a produkční. U obou dam mě překvapilo, že zpívaly z not. To se nešťastně vymstilo druhé nich, které na konci písně Září dokonce spadl iPad s notovým zápisem na zem, čímž sopranistku i publikum poněkud rozhodil. Uvědomuji si sice, že zpívání z not je u písňového repertoáru častým jevem, nicméně to omezuje bezprostřední komunikaci s publikem tolik potřebnou právě pro písně.

Mezzosopranistka Bella Adamova si plně uvědomovala texty i poselství písní a dařilo se jí pojit svůj opojný temnější hlas s jejich naléhavostí. Zejména zaujala svými hloubkami, ve kterých předvedla až učebnicové frázování. I když jejímu projevu, až na pár nedotažených samohlásek, nebylo v celku co vytknout, nemohl jsem se zbavit pocitu, že všechny písně zpívala tak nějak stejně. Písně, které si zvolila, ale vyžadují každá svůj vlastní přístup. Rozhodně nejlépe jí vyšla Zimní noc z cyklu Pěti písní, v níž předvedla jak celou paletu vokálních barev, tak sobě vlastí cit pro drama – to byl to jeden z vrcholů večera. Méně šťastná byla závěrečná píseň Morgen z cyklu Čtyř písní. Bohužel, či bohudík, patřím k těm, kteří mají v paměti interpretaci této písně v podání Renée Fleming na jejím pražském koncertu v roce 2003 – ach ty etalony! Morgen vyžaduje od interpretky blyštivý zvuk plný naděje, hlas paní Adamové bohužel ani jedno nenabídnul. 

Nejtěžší úkol večera přijala sopranistka Tamara Morozová, která se rozhodla zpívat Čtyři poslední písně, jež jsou notoricky známé z nesčetných nahrávek i živých vystoupení. Její hlas se mi nezdál být ideální pro písňovou literaturu, i on v sobě nesl silné stopy operního přednesu, který v písních Jaro a Září poněkud postrádal niternost a naléhavost. U zpěvačky jejího renomé je bezvadná technika samozřejmostí a asi by bylo zbytečné ji zde popisovat, nicméně ve výškách ji občas trápilo sevřené hrdlo. Daleko lépe jí vyšly písně Při usínání a Ve večerních červáncích, v nichž se jí podařilo více se ponořit do hloubky výrazu. Jako by k těmto dvěma písním přikročila s větší pokorou, zpívala je s větší dávkou něhy. Poslední píseň se i díky citlivému a empatickému výkonu klavíristy Róberta Pechance stala druhým vrcholem večera. V té sopranistka skvěle nabídla i potřebnou vroucnost a když zpívala poslední verš „Už dochází nám sil – je toto umírání?“ uvrhla spolu s klavíristou celé publikum ve stav jakési posvátné meditace, v níž si člověk nemohl nevzpomenout na smrt knížete Václava, kterou jsme si toho dne připomněli.

Foto: Lieder Society / Barka Fabiánová