„Pod rukama účastníků mistrovských kurzů Jaroslava Tůmy a Pavla Svobody se rozezněly varhany z roku 1716 pocházející patrně z okruhu pasovských Egedacherů.“

„Na programu byli zastoupeni převážně skladatelé-varhaníci vrcholného baroka.“

„Mistrovské kurzy ‚Mekka varhaníků‘ lákají nejen aktivní účastníky, ale i širokou posluchačskou obec.“

Varhanní koncert v rámci 34. ročníku krumlovského festivalu patřil zcela určitě k významným událostem třetího festivalového týdne. V kostele sv. Víta se ve čtvrtek 24. července v pestré programové skladbě večerního koncertu představili účastníci interpretačních kurzů vedených Jaroslavem Tůmou a Pavlem Svobodou. Početní návštěvníci si vyslechli skladby mistrů vrcholného baroka – Muffata, Pachelbela. Buxtehudeho, Sweelincka, Zipoliho, Stanleye –, ale i kompozici současného skladatele Piera Damiana Perettiho.

Varhany jsou v povědomí širokého posluchačského okruhu bezpochyby impozantním nástrojem a pro mnohé, kteří si ke klasické hudbě teprve nacházejí vztah, pak nástrojem přímo iniciačním. Jejich poslech je navíc spojen s mnoha vizuálními zážitky, které nabízejí interiéry architektonických památek rozesetých po celé naší republice. Český Krumlov není výjimkou. Přítomností mnoha sakrálních staveb má varhanářství v tomto jihočeském městě dlouhou a bohatou tradici. Bohužel ne všechny památky se dochovaly, mnohé jsou doloženy pouze písemně, některé známe pouze z fotografií. O nejstarším dochovaném nástroji, oltářních varhanách Nicolause Christeindla z Českých Budějovic a Bernharda Wollerse z Brém, který se nachází v kostele Panny Marie a Božího Těla při minoritském klášteře, jsem se již zmiňovala ZDE. V 19. století v Krumlově působili varhanáři Franz Jentschke,posléze Franz Justl, kteří udržovali tradici klasického varhanářství až do konce šedesátých let 19. století. Bohužel jejich nástroje se vyjma obce Černice v krumlovském regionu nedochovaly.

Na kůru krumlovského kostela sv. Víta reprezentují období tzv. varhanářského romantismu mohutné třímanuálové varhany Heinricha Schiffnera (1853–1938)z roku 1908, disponující pneumatickou soustavou a 47 znějícími rejstříky. V době festivalových mistrovských kurzů se však do popředí dostaly chórové varhany umístěné na kruchtě nad chrámovým vchodem, barokní nástroj vzácný svou dispozicí i výtvarným řešením. Dokončený roku 1716 neznámým stavitelem pocházejícím patrně z okruhu pasovské varhanářské dílny Egedacherů je dokladem vlivů pronikajících do jižního koutu Čech ze sousedního Dolního Rakouska. Nástroj původně určený pro kostel sv. Jošta byl na dnešní místo přenesen v období josefínských reforem, a to díky prozřetelnému rozhodnutí krumlovské městské rady. Povrch skříně těchto unikátních barokních varhan restaurovaných v devadesátých letech Vladimírem Šlajchem z Borovan a Dušanem Doubkem z Jihlavy je v souladu s dobovou praxí zdoben mramorováním v několika odstínech a řezbářskými akanty.

V programové skladbě byli na koncertě zastoupeni jednak skladatelé-varhaníci z různých koutů Evropy v časovém horizontu od poloviny 17. do jeho konce a počátku století následujícího, zazněla však i ukázka současné produkce Itala Piera Damiana Perrettiho, pro nějž je personální unie skladatele a varhaníka rovněž samozřejmostí.

V úvodu jsme slyšeli v provedení Martina Droppa, žáka trutnovské ZUŠ, jednu z dvanácti toccat (zde Toccatu primu) ze sbírky Apparatus Musico–Organisticus Georga Muffata (1653–1704). Skladatel a varhaník původem ze Savojska studoval v letech 1663–1669 v Paříži, jistý čas pak pobýval v Alsasku v jezuitských kolejích v Célestatu a Molsheimu. Od roku 1674 se věnoval studiu práv v Ingolstadtu. Odtud přešel do Vídně a krátce se objevil i v Praze. Poté, co se neúspěšně ucházel o místo v kroměřížské kapele olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu (bylo obsazeno Pavlem Josefem Vejvanovským), odešel v roce 1681 do Říma. Po pobytu v Itálii získal místo varhaníka v Salcburku, kde také zkompletoval výše zmíněnou sbírku. Apparatus Musico–Organisticus, obsahující kromě dvanácti toccat i ciacconu a passacaglii, se dočkal vydání až v roce 1690 v době Muffatova působení v Pasově u dvora tamějšího biskupa kardinála Jana Filipa z Lambergu. Jednu z kopií skladatel osobně věnoval císaři Leopoldu I. Dílo obsahující dvanáct orchestrálních concerti grossi, instrumentální sonáty a orchestrální suity je výrazně ovlivněné italskými a francouzskými skladateli.

Před německým skladatelem, varhaníkem a pedagogem Johannem Pachelbelem (1653–1706) se skláněli všichni němečtí skladatelé. On sám je považován za vrcholného představitele středního baroka. Jeho tvorba byla do značné míry ovlivněna jihoněmeckým skladatelem Johannem Jakobem Frobergerem, z italských mistrů pak Girolamem Frescobaldim.Pro nás není bez zajímavosti, že pocházel z rodu, jehož člen Wolfgang byl před rekatolizací posledním evangelickým purkmistrem Chebu (v tzv. Pachelbelovském domě byl roku 1634 zavražděn generál císařských vojsk Albrecht z Valdštejna). Jako rodilý Norimberčan se Pachelbel vzdělával na univerzitě ve švycarském Altdorfu, později v Řezně. I když byl luterán, získal v roce 1673 místo zástupce varhaníka u sv. Štěpána ve Vídni. Od roku 1677 přešel do luteránského Eisenachu, po roce však místo tamějšího dvorního varhaníka opustil a stal se na dvanáct let varhaníkem v luteránském kostele v durynském Erfurtu. Od roku 1690 byl po dobu dvou let varhaníkem ve Stuttgartu. Po invazi Francouzů uprchl do durynské Gothy, po jejich odchodu ale odmítl návrat na předešlé místo, rovněž tak i lákavou nabídku místa varhaníka v Oxfordu. Až do své smrti působil ve svém rodném Norimberku. Byl velmi pilným skladatelem. V rámci svých povinnosti psal především liturgickou varhanní hudbu k luteránským bohoslužbám. Jeho tvorba zahrnuje kromě varhanních a vokálních kompozic skladby pro cembalo a komorní soubory. Z jeho bohaté varhanní tvorby přednesl Martin Dropp Partitu variačně zpracovávající protestantský chorál Was Gott tut, das ist wohlgetan (Co Bůh dělá, dobře činí). Mladému účastníkovi kurzů, jakož i jeho učiteli trutnovské ZUŠ, pod jehož vedením na této škole soustavně pracuje, nelze za jeho výkon než pogratulovat a popřát do budoucna mnoho úspěchů.

Student HAMU Lukáš Dvořák se v Českém Krumlově představil odlišnými kompozicemi. Nejprve v jeho podání zazněla půvabná Ciaccona e moll, BuxWV 160 Dietricha Buxtehudeho (1637–1707), skladatele, který se stal vzorem většiny velkých skladatelů vrcholného baroka. Skladba celkem jednatřicetkrát variuje krátkou basovou linku. Druhou a třetí kompozici uvedenou Dvořákem představovaly dvě části – Fantastico (č. 2) a Allegra danzabile (č. 5) zesuity Quasi Manualiter Pierra Damiana Perrettiho (*1974), psané roku 1997 pro historické dvoumanuálové varhany jihoněmeckého a rakouského baroka. Byly jediným exkurzem do současné varhanní tvorby. Jejich tvůrce, rodák z Vicenzystudoval hru na varhany a skladbu ve svém rodném městě, později v Padově. Za studiem se však rozjel i do Vídně na varhanní oddělení tehdejší Hochschule für Musik und darstellende Kunst, později ho studia zavedla do Hamburku. V letech 2002–2009 působil jako profesor varhanní hry na Hochschule für Musik und Theater v Hannoveru, od 2009 působí na hudební univerzitě ve Vídni. Vede mistrovské kurzy, je členem porot mezinárodních soutěží, komponuje vokální a instrumentální hudbu od sólových děl až po díla orchestrální.

Další účastník varhanních kurzů, student pardubické konzervatoře Adam Suk, se opět vrátil k dílu JohannaPachelbela, a to k jeho zpracování známého luteránského chorálu Wir glauben all‘ an einen Gott (Všichni věříme v jednoho boha). Tato Lutherova parafráze creda z roku 1524 byla poprvé publikovaná v chorálovém zpěvníku Johanna Waltera Eyn geystlych Gesangk Buchleyn. Nápěv v dórském modu v rozsahu jedné oktávy se objevil ve třech rukopisných pramenech. Nejstarší pochází cca z roku 1400. Jedná se o latinskou píseň o jedné sloce Credo in deum patre onmi potentem. Luther ji převzal spolu s prvními dvěma řádky textu a vytvořil úplně novou píseň o třech strofách, která v reformované německé mši zaujímá místo latinského creda.

Adam Suk ve svém vystoupení navázal skladbou Ballo del Granduca, SwVv 319 nizozemského skladatele a varhaníka Jana Pietterszoona Sweelincka (1562–1621), jehož tvorba bývá označována za spojnici mezi vrcholnou renesancí a barokem. Sweelinck je zároveň vnímán i jako poslední osobnost nizozemské vokální polyfonie. Narozen v rodině varhaníka působil od roku 1580 až do své smrti jako varhaník v amsterodamském kostele Oude Kerk. Byl inspirován italskými mistry, angličtí virginalisté ho naopak ovlivnili virtuozitou pasáží, arpeggií a ornamentikou. Toto spojení se výrazně projevuje i v Ballo del Granduca. Jeho téma je převzato z nápěvu tance z roku 1589 O che nuovo miracolo z Intermedi della Pellegrina od Emilia de‘ Cavalieri (1550–1602). Intermédia byla komponována k příležitosti svatby Ferdinanda I. Medicejského s Kristinou z Lorrain. Melodie se v Evropě stala brzy populární pod názvy Aria di Fiorenza nebo Ballo del Granduca. Kromě Sweelincka na ni napsala variace řada dalších skladatelů.

Nejnadanější jezuitský hudebník a misionář, Toskánec Domenico Zipoli (1688–1726), byl v programu koncertu zastoupen často uváděnou Toccatou all‘Elevazione F dur ze skladatelovy sbírky z roku 1716 Sonate d‘Intavolatura pro varhany a cembalo. Dílo obsahuje v různých tóninách toccaty, versetta, canzony a jiné formy. Zajímavé je skladatelovo curriculum: Studoval ve Florencii pod patronací Cosima III. Medicejského, v roce 1708 se krátce učil v Neapoli u Alessandra Scarlatiho. V roce 1710 získal v Římě místo varhaníka, později (1715) dokonce v mateřském chrámu jezuitského řádu Chiesa del Santissima Nome di Gesù all‘Argentina, známého pod zkráceným názvem Il Gesù. Po roce odešel do Sevilly, kde vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a odkud podnikl s ostatními řádovými bratřími misionářskou cestu do Buenos Aires (1717). Zde také ve městě Cordoba, ležící v současné Argentině, dokončil studia teologie a filozofie. Působil zde až do své smrti. Jeho Toccatu all‘Elevazione si posluchači vyslechli v podání studentky pražské HAMU Tetiany Tishchenko. V jejím suverénním podání zazněla i poslední skladba večera – v pořadí osmá třídílná část sbírky Ten Voluntary d moll, op. 5 z roku 1748 Johna Stanleye (1712–1786). V programu byla jedinou ukázkou varhanní tvorby pěstované v Anglii. Londýnský rodák začal studovat v sedmi letech pod vedením varhaníka katedrály sv. Pavla, ve studiích pak pokračoval v Oxfordu. Od roku 1734 až do své smrti působil jako varhaník v Society of the Inner Temple, kde jeho hru obdivoval Georg Friedrich Händel. Stanley hrál rovněž na housle a disponoval prý vynikající pamětí. Kromě varhanních skladeb psal kantáty a oratoria, je však také autorem flétnových sonát.

Mistrovské kurzy Mekka varhaníků pod vedením Jaroslava Tůmy a Pavla Svobody se na krumlovský festival vrátily opět po dvou letech. Svůj nezastupitelný význam mají nejen pro jejich aktivní účastníky, ale i pro širokou posluchačskou obec, která si v časovém rozmezí devadesáti minut mohla vyslechnout ukázky varhanní tvorby největších osobností evropské hudby spjatých s královským nástrojem. Koncert byl velmi dobře navštíven a jeho sólisté byli po zásluze odměněni dlouhotrvajícím potleskem.

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček