„Kdokoli z flétnistů, kteří se letos v Praze představili, má šanci v hudebním světě uspět bez ohledu na výsledek pražského klání.“

„Tvorba Jaroslava Pelikána, autora letošní skvělé novinky pro soutěž, bude do značné míry objevem i pro české publikum.“

„Nabízí se otázka, zda jsou v hraní jednotlivých účastníků patrné nějaké národnostní rozdíly.“

Debaty o smyslu hudebních soutěží se vedou léta, snad od počátku, co tato klání vznikla. Podle mnohých je diskutabilní, nakolik má smysl srovnávat něco tak individuálního a neuchopitelného, jako je hudební interpretace. Je přece žádoucí, aby každý hudebník přinášel svým vystoupením něco osobitého, něco, co nás může oslovit, zasáhnout. To ovšem nelze nijak porovnat. Objektivně srovnatelné hodnoty jako tempo, dynamika, technická preciznost nebo počet chyb jsou samozřejmě důležité, ale ty nám o kvalitě nebo skutečné hodnotě hudební interpretace mnoho neřeknou. Nejsou nositeli toho nejdůležitějšího, tedy skutečného obsahu hudebního sdělení.

V porotě flétnové soutěže Pražského jara sedí sedm osobností, sedm významných interpretů ve svém oboru, kteří dosáhli svého postavení právě díky tomu, že jsou osobití, že něčím vybočují, že se dokázali odlišit. Technické kvality jejich hraní v době jejich uměleckého vrcholu jsou nebo byly jistě podobné. Každý ale šel svou vlastní cestou – výběrem repertoáru, zaměřením na historicky poučenou interpretaci nebo naopak soudobou hudbu, charakterem svého zvuku, který podpořili volbou unikátního nástroje. Každý z nich se zapsal do flétnového světa svou osobností, svým pohledem na to, co hraní na flétnu znamená, každý působí na jiné pozici, v jiné zemi. Jejich odlišné pohledy ale také znamenají sedm odlišných názorů na dnešní soutěžící. Všichni mladí flétnisté, kteří prošli předkolem a mohli předvést své výkony na soutěži v Praze, prokázali náležitou technickou úroveň svého hraní. Na to, co přináší navíc, má každý z porotců jiný názor a uplatňuje tedy jiné preference, jinou estetickou představu.

Všechny výkony soutěžících, které jsem měla možnost na letošním Pražském jaru slyšet, mě zaujaly svou vysokou úrovní. Kdokoli z flétnistů, kteří se letos v Praze představili, má šanci v hudebním světě uspět bez ohledu na výsledek pražského klání. Jsou to skvělí hráči a mají široké spektrum uplatnění. V soutěži představují především své univerzální flétnistické kvality na vybraném repertoáru, který je víceméně společný pro všechny. Rozdíly v jejich interpretaci mohou oslovit každého posluchače i porotce zcela odlišným způsobem a je to naprosto legitimní. Výsledky hudební soutěže nikdy nebudou dokladem toho, kdo z účastníků je „nejlepší“, ale vždycky budou spíše ukazovat zaměření jednotlivých členů poroty a jejich případnou momentální shodu.

Nabízí se otázka, zda jsou v hraní jednotlivých účastníků patrné nějaké národnostní rozdíly. Zda existují národní školy, které by produkovaly úspěšné soutěžní matadory. Odpověď je asi trochu složitější. Pozornému posluchači možná neunikly jemné rozdíly národnostní, které jsou však spojené spíše přímo s osobností jednotlivých hudebníků než se školami, kde studují. Mě zaujala nespoutaná muzikalita ruských flétnistek, živelná energie soutěžících z Portugalska nebo Španělska, zvuková jistota a přesvědčivý výraz maďarských interpretek a v podobném duchu bych mohla psát dál.

Pryč je ale doba, kdy celý flétnový svět zbožně vzhlížel k Francii, kolébce moderní flétny. Na letošní soutěži byli pouze tři francouzští účastníci, byť na francouzských hudebních školách studuje celkem sedm soutěžících, pocházejí však z Korey, Portugalska nebo Číny. Francii ale v tomto směru jednoznačně předčí Německo, kde studuje 16 letošních uchazečů o flétnový trůn, 12 jich je ze škol v Rakousku. Ruské, americké, skandinávské nebo britské instituce byly zastoupeny méně. Pokud bychom se ptali po národnosti jejich učitelů, bude vše ještě zamotanější. Všichni mladí flétnisté a flétnistky mají navíc ke svému řádnému studiu zkušenosti s mnoha rozmanitými interpretačními přístupy z řady kurzů, které absolvují takřka po celém světě. Nebývale snadno se mohou inspirovat i skvělými nahrávkami. Flétnový svět, jako řada odvětví, je dnes neuvěřitelně globalizovaný a přijet na soutěž do Prahy už dnes není problém pro zájemce z kteréhokoli jeho konce.

S nostalgií vzpomínám, jak jsem si v době svých gymnaziálních studií přetáčela Blodkův koncert z černé LP desky na magnetofonovou kazetu. Byla to jediná nahrávka flétny, kterou jsem tehdy v hudebním oddělení královéhradecké knihovny sehnala… Internet byl v plenkách a Youtube ani Spotify neexistovaly. Nepředstavitelné už dnes je, jaký význam musela mít soutěž Pražského jara v době svého založení v padesátých letech, kdy zdejší flétnisté rozhodně neměli tolik příležitostí setkat se s těmi ze západu, o kvalitních nahrávkách nemluvě.

Přesto právě v setkávání spočívá i nyní největší smysl podobné soutěže. Ano, nejednomu mladému hudebníkovi pomohlo vítězství v soutěži odstartovat jeho kariéru, upozornit na sebe hudební vydavatelství, dramaturgy významných orchestrů, organizátory hudebních festivalů či koncertních řad. Ale z každého soutěžního roku to může být jeden, maximálně dva. Skvělých flétnistů, jak dokládá i letošní ročník PJ, je plný svět. Možnost slyšet tolik mimořádných výkonů na jednom místě je pak velkou inspirací. Nejen pro zdejší posluchače, ale právě i pro ty, kteří přijeli soutěžit.

Setkávání je také klíčovým slovem pro jednotlivé soutěžící už před samotným kláním. Mnozí z nich se poprvé setkají s repertoárem, který je na soutěži povinný. Česká soutěž přirozeně ve větší míře favorizuje české autory. Sonáty Bohuslava Martinů a Ervína Schulhoffa i koncert Viléma Blodka jsou už víceméně nedílnou součástí světového flétnového repertoáru. Skladby Jana Nováka ale jistě tak známé nejsou a tvorba Jaroslava Pelikána, autora letošní skvělé novinky pro flétnovou soutěž PJ, bude do značné míry objevem i pro české publikum. Jeho Introduzione e tema con variazioni se včera dočkaly dvanáctinásobné premiéry, věřím, že tím jejich život nekončí a setkávat se s nimi budeme i nadále na českých i světových pódiích.

Z rozhodnutí poroty se v úterním finále flétnové soutěže Pražského jara setkají pětadvacetiletá Češka Anna Talácková, studentka Ostravské univerzity, osmadvacetiletá flétnistka s německo-irskými kořeny studující ve Finsku Niamh McKenna, sedmnáctiletá korejská soutěžící Chaeyeon You z Korejské národní univerzity umění a osmnáctiletý čínský flétnista Yu Yuan studující na Pařížské konzervatoři. Na programu budou oba sólové flétnové koncerty W. A. Mozarta, Blodkův koncert a Flétnový kvartet G dur Antonína Rejchy. Doprovodí je PKF-Prague Philharmonia s dirigentem Stanislavem Vavřínkem a Bennewitzovo kvarteto. Věřím, že půjde o setkání inspirativní, jak pro všechny interprety, tak pro publikum.

Foto: Petra Hajská, Pražské jaro