středa, 15 kvě 2019 16:07

Přelomová hobojová soutěž Pražského jara

Autor:

„Martin Daněk zvítězil zaslouženě.“

„Jednu věc AMU poskytnout nedokáže - konkurenci.“

„Veverka dostal se svou koncepcí divokou kartu; a byl originální a úspěšný.“

 

1

 

Po 33 letech se dalším českým držitelem 1. ceny v mezinárodní hobojové soutěži Pražského jara stal devětadvacetiletý Martin Daněk. Zvítězil zaslouženě. Celou soutěží prošel suverénním způsobem, jeho hra zaujala vyzrálým přednesem i krásnou barvou tónu. V jeho prospěch rozhodl určitě i fakt, že hrál na rozdíl od ostatních soutěžících spolehlivě a bez chyb.


Finále postavilo před poslední čtyři uchazeče dvě výzvy. První byl koncert Ralpha Vaughana Williamse, který museli kandidáti přednést s Komorním orchestrem Pražských symfoniků bez dirigenta. Koncert Bohuslava Martinů poté musel být interpretován zpaměti. Obě díla vznikla v překvapivě krátkém časovém odstupu, Vaughan Williams napsal svůj koncert v průběhu 2. světové války a Martinů ho následoval o deset let později.

Hrát první zmíněný koncert bez opory dirigenta zní jako náročný úkol, vyžadující jít ve znalosti partitury ještě více "do hloubky", než je v praxi samozřejmé. Finalisté však při provedení díla působili velmi jistě a vedli orchestr na pohled zkušeně, byť někteří z nich poněkud rezervovaně. V tu chvíli bylo obtížné tipovat vítěze, misky vah by se snad přiklonily ke Gabrielovi Pidoux, který se střídal v odpoledním finále s Martinem Daňkem, nebo ke Korejci Seong Young Yunovi, hrajícímu večer s Japoncem Shotou Takahashim. O výsledku tak podle mého názoru rozhodlo hlavně provedení koncertu Bohuslava Martinů. Jeho realizace zpaměti se ukázala být oříškem hlavně pro oba asijské kandidáty. Gabriel Pidoux v Martinů ukázal své - vzhledem k jeho mládí - obdivuhodné tónové a výrazové kvality, avšak při hře utrousil také nemálo chyb, čímž de facto vyklidil místo na nejvyšším stupínku českému uchazeči.

 

7

 

Z úspěchu Martina Daňka měl zjevnou radost i porotce Jean-Louis Capezzali. "Rozhodně mi nikdo netelefonoval s tím, že by měl vyhrát český kandidát," žertoval po vyhlášení výsledků soutěže v Sukově síni Rudolfina. Martina zná již jako náctiletého účastníka letních hudebních akademií v Telči. Capezzali sám kláním Pražského jara prošel v roce 1986 a získal 3. cenu. Tehdy také naposledy zvítězil český účastník, hobojistka Liběna Séquardtová.

S Jean-Louisem Capezzalim jsme se na chvíli dali do řeči, a tak začal vzpomínat na své vlastní soutěžení v Praze.  V paměti mu utkvěla podoba města, tak odlišná od té dnešní. Zmínil také své překvapení nad podmínkami našich hobojistů a nástroji, na které hráli. Zaujal mě Capezzaliho názor na náš obor (záměrně se vyhýbám označení "česká hobojová škola", o jejíž existenci v dnešním globalizovaném světě můžeme polemizovat), potažmo i na naši kulturu, ve které vnímá jedno velké pozitivum. Tím je stále trvající potenciál se dále rozvíjet. Srovnává to se svojí rodnou Francií, kde je sice kultura celkově na vysoké úrovni, avšak postrádá v ní nějaký znatelný vývoj. Vyzdvihl  také neustálý přísun talentovaných hráčů, které naše malá země produkuje. Tato slova zní našim tuzemským uším velmi lahodně, avšak v této souvislosti nelze nezmínit fakt, že oba čeští účastníci semifinále vystudovali vysoké školy v zahraničí.

Velké procento našich hobojistů po dostudování střední školy volí následné studium v Německu, Francii či dalších evropských zemích. Sám jsem absolventem pražské HAMU a vím, že tato škola - pokud zde někdo najde profesora, u kterého opravdu chce studovat - rozhodně má co nabídnout. V některých aspektech dokonce i víc než prestižní školy zahraniční – například velkorysými prostory pro cvičení, četností ročníkových koncertů, častými možnostmi korepetice, hry s cembalem, studiového natáčení, výměnných programů Erasmus atd.. To vše navíc s nezanedbatelným benefitem finanční nenáročnosti studia. 

 

6

 

Jednu věc však poskytnout nedokáže -  konkurenci. A ta je tou hlavní podstatou, která žene úroveň studentů rychle směrem vzhůru. Je velký rozdíl, pokud je na celé škole například šest studentů v oboru, nebo dejme tomu čtyři v každém ročníku, kteří se vzájemně neustále porovnávají a motivují v práci. Chybějící konkurence se jistě dá do určité míry kompenzovat, zejména aktivním přístupem ke studiu, poslechem dnes snadno dostupných nahrávek, již zmíněnými výměnnými stážemi, účastí na hudebních kurzech u renomovaných profesorů nebo v neposlední řadě členstvím v hudebních orchestrech mladých (Gustava Mahlera, Evropské unie). Znám současné starší studenty pražské HAMU a musím říci, že jsou ve svém přístupu ke studiu velmi aktivní. Nicméně studium v tvrdé (často až nepříjemně tvrdé) konkurenci vrstevníků na prestižních zahraničních školách jim zcela nahradit nedokáže.

Vraťme se však zpět k letošní hobojové soutěži. Neváhám tento ročník označit za - do jisté míry - přelomový. Komise, která sestavovala soutěžní program, sestávala z několika pražských hobojistů, i já jsem byl členem. V letošní soutěži se výrazně angažoval Vilém Veverka, který hned na začátku představil svoji programovou koncepci, specifickou jak pevně daným programem bez možnosti výběru, tak i například volbou koncertu Vaughana Williamse do finále provedeného bez dirigenta. Jeho návrh byl natolik přesvědčivý, že byl v podstatě beze změn schválen. Vilém dostal se svou koncepcí, dalo by se říci, divokou kartu, s čímž však zároveň souvisela i velká odpovědnost za průběh soutěže. Nezbývalo než čekat, zda se tento model osvědčí. Nyní podle mého názoru můžeme jednoznačně říci, že byl originální a úspěšný. Vilém navíc přivedl do funkce předsedy poroty i svého bývalého profesora, sólistu Berlínských filharmoniků na anglický roh Dominika Wollenwebera. To, že si Wollenweber jako svou vůbec první zkušenost v nějaké porotě vybral pražskojarní soutěž, je velmi šťastné.

 

8

 

Na závěr nezbývá, než popřát Martinu Daňkovi mnoho štěstí v jeho další kariéře i v jeho novém zaměstnání v symfonickém orchestru v Lucernu. Doufám, že se do Česka bude často vracet. Jsem ale přesvědčený, že i o dalších účastnících letošní soutěže brzy uslyšíme.

 

9

 

5

 

2

 

Foto: Pražské jaro

 

Jan Souček

Jan Souček (1983) působí jako hobojista v PKF - Prague Philharmonia a Státní opeře Praha. Studoval na Pražské konzervatoři, HAMU a francouzském Lyonu. Věnuje se komorní hudbě v souborech Belfiato Quintet a Arundo Quartet, se kterými natočil několik CD.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.