„Věřím, že toto je jedna z cest, která bude do budoucna fungovat jako klíč pro skládání nových oper. Doufám, že se nám podaří autorskou operu posunout dál.“

„Stala se totiž zvláštní věc, že všichni zpěváci i herci jsou pro operu opravdu zapálení. A to je na tom to nejcennější. Nebáli se a udělali krok do temna a bylo vidět, jak si je dílo získává.“

„Ke každému z dvanácti členů ansámblu je potřeba přistupovat jako k sólistovi. Mají svá pásma. To je náročné, a kdyby měl člověk v jednom okamžiku kontrolovat všechny, tak by musel být chobotnice.“

V rámci festivalu Janáček Brno 2022 budou uvedeny ve čtvrtek 10. listopadu v Divadle na Orlí světové premiéry dvou soudobých oper studentek JAMU – J.A.K. z Labyrintu od Noemi Savkové a Kalvárie od Markéty Brothánkové. „Jde o nový kabát Komenského původního příběhu,“ prozrazuje o první z nich Vladimír John, student operní režie. Hudebního nastudování se v tomto případě zhostil student dirigování Matěj Voda. V rozhovoru pro portál KlasikaPlu.cz přibližují, jak probíhaly přípravy a vzájemná spolupráce, naznačují pojetí koncepce díla a přemýšlejí nad tím, jaké poselství by měla opera v divácích zanechat. „Obě opery, které uvádíme, jsou filipikou proti lidským nešvarům,“ říká dirigent Voda.

Záměrně využívám otázky z oponentského posudku tvé magisterské práce. Co vedlo k volbě předlohy a k vlastnímu zpracování?

Noemi: K volbě tématu mě navedla samotná kniha Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského v době, kdy jsem ji poprvé četla. Velice se mě dotkla a už tehdy mě napadlo, že bych na to téma mohla napsat operu. Na operu jsem pomýšlela delší dobu. A to vlastní zpracování – kniha není libretem, je to svébytné dílo, a tak jsem musela najít cestu, jak to udělat. Použila jsem hlavní dějovou kostru, přidala citace z Komenského v barokní češtině a další texty z různých neuměleckých zdrojů a také pár svých vlastních slov.

Když jste knihu četli, jaké ve vás vyvolávala pocity a jak na vás působila pointa?

Noemi: Ve mně to naprosto rezonovalo, protože jsem věřící člověk. Přišlo mi to nádherné. Ztotožnila jsem se s tím.

Vladimír: Snažil jsem se v rámci časového úseku zabývat knihou ekonomicky natolik, abych postihl to hlavní. Není to lehké čtivo. Jsem spíše takový nepraktikující věřící. Ale mám svou ideu. Poutníka a nalezení sebe sama skrze Boha jsem vnímal ve vztahu k dnešku jako nějaký hlas, který mluví uvnitř nás. Pro někoho to je nápomocný přítel, pro někoho víra. Vnímám to jako něco, co nás najednou může probudit a vyzvat k tomu, abychom hledali sami sebe.

Labyrint světa a ráj srdce je dílo známé rovněž pro své nadčasové myšlenky. Mohli byste vyzdvihnout některou z nich, která vás nejvíce zaujala? A lze ji přetransformovat do podoby v dnešním světě?

Noemi: Nejvíce se mi líbily pasáže shledání s Bohem. To, že se má člověk navrátit k sobě, kde nalezne Boha a nalezne to, od čeho se odpoutal. Nebo mě zaujala myšlenka o tom, že člověk má dva domovy a je to tak správně. Jeden je tady na zemi, druhý v nebi. A musí se s tím vypořádat.

Vladimír: Komenský je pro mě dost aktuální. Zanechal nám tolik myšlenek! Mě vzhledem k Poutníkovi a každému z nás zaujala tematika výchovy jedince. V jiných dílech, jako je Obecná porada o nápravě věcí lidských, zdůrazňuje poselství, abychom nezanedbávali výchovu a vůbec abychom se starali o člověka v jeho začátcích, a to jak z pozice pedagoga, tak i rodiče a z pozice společnosti. Člověk se musí vypořádávat s náročnými a někdy i krutými okolnostmi doby. Náš svět se zrychluje, je napnutější. A Poutníkem je ve finále každý z nás. Může být mladý, může to být člověk na rozcestí ve čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti letech. Jedinec dnes vůči mase musí svádět velké boje.

Zkusil bys čtenářům, potenciálním návštěvníkům, přiblížit své pojetí a režii?

Vladimír: Od začátku mi bylo jasné, že se budeme zaobírat současnou dobou. Jde o nový kabát Komenského původního příběhu. Poutník putuje stejnou cestou jako u Komenského, ale v mnohem kratší době, což bych vnímal jako zásadní rozdíl, protože dnešní doba je rychlejší. Máme pouze pět kapitol (Lékařství, Školství, Řemesla, Politika, Jídlo) a prolínající se recitativy, ve kterých se zpěváci, především Poutník, vyjadřují k tomu, co v daných zastaveních viděli. Na začátku Poutník dostává růžové brýle a uzdu. Brýle mu však nedoléhají a koutkem oka vidí, jak se věci doopravdy mají. Poutník, jakožto jedinec, a jeho vrstevníci (Mámení, Všudybud a čtyři mluvené role) v pozici masy tvoří jednu skupinu mladých lidí, kteří jsou na prvním životním pomezí. Představuji si, že si musím najít svého obvoďáka, zvolit si školu, poté jakou budu dělat práci, jakou stranu budu volit. A jídlo už je rozežranost nade vše. Jedná se o téma, které se dotýká mladé generace, které zpracovávají mladí lidé a které je i pro mladé diváky. Můžeme oslovit naši generaci. Je to silně abstraktní, absurdní a drsné divadlo, čímž poukazujeme v hodinovém rozsahu na aspekty dnešní doby. Některé věci mi začaly „secvakávat“ až teď a konečně se cítím komfortně. Byl to boj vypořádat se s tak náročným tématem, jako je Labyrint, a s tak náročným autorem, jako je Komenský.

Matěji, jak se ti daří pracovat s emocemi v hudbě? V tom smyslu, že se jedná o spojení velmi zajímavého námětu a soudobé hudby inspirované polystylovostí.

Matěj: Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být s Noemi v kontaktu od chvíle, kdy na tom začala intenzivně pracovat, až doteď. Když zpěváci byli připraveni umělecké práci, začínali jsme hledat zvukový výraz, který autorka řeší u každé složky trochu jinak. U zpěvu je dost charakteristické kromě časté fragmentace slov také zdůrazňování konsonant. Což samo o sobě tvoří náladu a emoci v kombinaci s textem. Druhý velký krok, který to ovlivnil, byl vstup režiséra. Navzájem jsme se hodně ovlivňovali.

Noemi, studovala jsi při psaní libreta nějakou odbornou literaturu? Všimla jsem si, že obsahuje velice erudované pasáže. Například v Lékařství.

Noemi: Využila jsem, co se dalo. Z mých vlastních slov je tam velice málo. Drtivou většinou jsou citace a přepracované citace. Když začnu u lékařství, tak tam nalezneme citace z wikipedie a webu jedné nemocnice. Ve školství jsem využila pasáže z plánu RVP. Dále cituji třeba zákony z oblasti stavebnictví a v politice využívám slogany z volebních programů různých stran.

Vladimír: Některé texty působí civilně, jiné záměrně nedávají smysl. Zajímá mě, jak to bude dnešní člověk vnímat, když uslyší směsici moderního textu a barokní češtiny.

Město, které Komenský popisuje v knize, má náměstí a šest ulic pro šest stavů. To mi trochu připomíná tvé rozdělení díla. Souvisí to s tím? Mohla bys přiblížit formu díla a proč jsi ji zvolila?

Noemi: Snažila jsem se vybrat nejdůležitější momenty z díla. Použila jsem to, co je aktuální. Poutník se dostal až na Hrad štěstěny, kde poznal rozkoše. Ony rozkoše má představovat část s názvem Jídlo. Moje seřazení má symbolizovat vývoj člověka. Lékařství je narození, následuje výchova a vzdělání, pak volba povolání, politika jako veřejná činnost a na závěr rozkoše.

Vladimír: Mě u politiky například napadlo, že politik je viditelnou tváří názoru, ale za ním je ještě šedá eminence, která ho drží zkrátka, která tahá za nitky. Vypadá to sice, že má sílu, ale někdo má sílu větší.

Jak se s formou díla pracovalo tobě a jak bylo možné tomu režii přizpůsobit?

Vladimír: Bylo to náročné. Jsem vděčný děvčatům z ateliéru Jany Prekové, Anny Tiché a Marie Bartoníkové, které mi dodaly kuráž, abych dokázal svět vidět alternativněji. Zároveň jsem chtěl pracovat s myšlenkou, že ten svět je krutý, že to není nic pěkného. A když už vysvitne něco pozitivního, tak snad jako kdyby to mělo být zářným kontrastem. Výtvarná spolupráce vám tu myšlenku pak doplní a jsem rád, že se nám to podařilo po dlouhých diskuzích s celým týmem dotáhnout.

Komenský užívá vytříbený bohatý básnický jazyk plný zvukomaleb a synonym. Dokonce zůstává zachováván původní text a raději než překlad do moderní češtiny jsou uváděny vysvětlivky pojmů. O takovém prostředku jsi při komponování neuvažovala?

Noemi: Od Komenského jsem četla více knih a mám ho jako autora velmi ráda. Nerada čtu překlady jeho knih do jazyka 21. století. Když to jde, sáhnu po originálu. Někdy ale ani vysvětlivky nepomůžou. Objevují se tam složená slova skoro jako v němčině a dává to krásné významy a je to poetické. Někteří mě před tím varovali, ale já jsem to tam prostě chtěla. Ale se zvukomalbou nepracuji.

Vladimír: Noemi slova v hudbě použila natolik rafinovaně, aby člověk měl buďto prostor se nad jejich významem zamyslet, nebo aby je mohl pochopit z kontextu.

V Komenského knize vystupuje dále například Moudrost. Její postavení je zvláštní, jde pouze o zdánlivou moudrost – to je zajímavá myšlenka. Jak s ní pracuješ v díle?

Noemi: Z moudrosti se nakonec stane marnost. Je to odkaz na Šalamouna a jeho přísloví „marnost nad marnost“. Původně jsem to tam chtěla zařadit, ale sešlo z toho. V jednom místě tam ale je: „A co královna moudrost,“ ptá se Poutník. Mámení: „Nikdo takový není.“ Můj původní plán byl, že královna moudrost je dirigent.

Vladimír: Toto téma jsem v návaznosti na Noemi chtěl uchopit tak, že nemáme čas se takovými věcmi zabývat. Je to smetené ze stolu. Dalo by se říct, že marnost a moudrost jsou víceméně v díle obsaženy abstraktně v celé atmosféře.

„Žánrově se jedná o něco jako operu-melodram, či spíše ‚melodram se zpívanými vstupy‘, neboť mluvený text zde převažuje nad zpěvem. Pěvecké party nejsou náročné, v podstatě jen ilustrují mluvené slovo zaznívající z reproduktoru.“ – Otázka z posudku. Od některých interpretů jsem se doslechla, že pěvecké party zas tak jednoduché nejsou. Dílo je podle nich náročné jak rytmicky, tak intonačně a rovněž na souhrnu s orchestrem.

Noemi: Party v konkurenci soudobé opery nejsou náročné. Ale vyloženě jednoduché také nejsou, jak říkají zpěváci. Je to něco na pomezí. Z pohledu soudobé opery nedělám takové „psí kusy“ jako jiní. Ale pro člověka, který není zvyklý na moderní operu, to obtížné být může.

Vladimír: Jak bylo řečeno, je to náročné dílo na uchopení po všech stránkách, ale studenti vnímají proces jako zvládnutelnou výzvu, na které každý z nich vyrostl.

V posudku jsem rovněž četla doporučení užít místo cembala, jehož part je obtížný, elektronický nástroj. Co si o tom myslíš, Matěji?

Matěj: Je velmi náročný, ale není potřeba volit stopu. To bychom se vraceli do „historie“. Dnes je snaha užívat živý organismus, který je divácky i posluchačsky zajímavější. Na cembalo hraje výborná Táňa Pernetová. Kdybych chtěl cembalu ulehčit, tak bych volil syntezátor s cembalovým zvukem, což je takový kompromis mezi uchováním kompozičního záměru a hratelností. Na klavír, a tedy i syntezátor, je part hratelný. U cembala záleží hodně na volbě tempa, protože některá rychlá tempa této opery jsou kvůli mechanice na hranici hratelnosti.

Do díla jsi zakomponovala píseň Martina Luthera. Co jsi tím chtěla vyjádřit?

Noemi: Píseň je protestantským chorálem s hlubokým vyjádřením víry: Hrad přepevný je Pán Bůh náš. Zaznívá často, ale někde jde rozpoznat více, jinde méně. Ani nevím, nakolik píseň posluchač zaznamená, protože je spíše skrytá, zahalená.

Vladimír: Já jsem si jí nepovšimnul. Ale když mi o ní Noemi řekla, tak pak na mě ta hudba působila více uklidňujícím dojmem, což jsem chtěl přenést následně do koncepce.

„O orchestrální složce se domnívám, že by byla schopna i samostatného života na koncertním pódiu. Uvažuje se například o ‚suitě z opery‘?“ – Otázka z posudku.

Noemi: Nenapadlo mě to a asi nad tím ani neuvažuji. Ale byla jsem nabádána profesorem Medkem k tomu, aby hudba mluvila, i když textu nejde rozumět. Takže jsem se tak psát snažila.

Matěj: Dokázal bych si představit, že by se toto dílo uvádělo oratorním, inscenovaným způsobem. Ale se zachováním nějaké myšlenky. To by bylo funkční. V některých věcech by to pro pěveckou a herečkou složku bylo možná i snazší, protože všechny ty detaily a nuance, co si musí zapamatovat, jsou náročné. Ale když se to povede, tak to do sebe krásně zapadne. Čistě jako absolutní hudba bez scénického uchopení, si nejsem jist, zdali by to dokázalo mít takový dopad, jaký to má momentálně. Hudební jazyk je pěkný, je tam spousta kontrastních ploch. Jen výtah si nedokážu představit.

Napadá mě, nalezneme v této opeře árii, kterou by mohl zpěvák zazpívat také koncertě?

Matěj: Ze strany tenorového repertoáru bych zmínil šestý recitativ, který je sólovým vstupem se vším všudy, je to velmi dramatické, velmi strhující a je to hrozně, ale hrozně těžké zazpívat. Je to jedna z těch věcí, které se Noemi opravdu velmi povedly. Když je tam něco těžkého, tak je to těžké oprávněně, protože když se to pak povede provést, výsledný efekt je strhující. Je však nutné imaginárního posluchače takového kusu uvést trochu do kontextu díla.

Je to tvá první zkušenost s dirigováním soudobé kompozice?

Matěj: Není, na konzervatoři, kde jsem studoval klasickou kompozici a klasické dirigování, jsem získal první zkušenosti. Založil jsem také svůj první orchestr, se kterým jsme uváděli skladby mých spolužáků. A rozhodně to není první zkušenost s divadelním provozem. Nějaká léta jsem působil v hudebních divadlech, je sice pravda, že na muzikálové scéně, ale zkušenosti z provozu a z toho podnebí jsou nyní cenné. Takže se mi to všechno krásně asi o deset let později spojilo. (smích)

Jak se ti dílo diriguje? Shledáváš ho obtížným? Jak to obohatilo tvé dovednosti?

Matěj: Nejvíce mě to obohatilo v oblasti diplomacie. Dílo není náročné na hráčskou techniku, nýbrž na souhru. Ke každému z dvanácti členů ansámblu je potřeba přistupovat jako k sólistovi. Mají svá pásma, která se občas potkají. To je náročné, a kdyby měl člověk v jednom okamžiku kontrolovat všechny, muzikanty, pěvce i herce, tak by musel být chobotnice. Hrají komořinu jako sólisté, včetně tuby. Což samozřejmě v daném nástrojovém obsazení vede ke  zvukové disproporci, kterou jsme museli mnohokrát řešit. Díky bohu za oba naše výborné tubisty!

Jak se vám spolupracovalo? Co by chtěl každý z vás na projektu vyzdvihnout?

Vladimír: Já děkuji vůbec za tu možnost, že v rámci studia na JAMU máme tak unikátní příležitost, která se nenachází jen tak někde v Evropě. Máme svůj „dům“ a v rámci všech pozic se na díle podílejí studenti. Děkuji za důležitý vklad mé pedagožky docentky Aleny Vaňákové, která je s námi v otázce vnímání dnešní opery za jedno. Také děkuji za to, že můžeme dílo uvést v rámci festivalu Janáček Brno 2022, který má hlavní moto „quo vadis“ – „kam kráčíš“. Kam asi tak kráčí náš Poutník? Děkuji za příležitost vytvářet dílo s žijící autorkou. Nikdy jsme nebyli s dirigentem a skladatelkou v takové rozepři, abychom nenašli společné řešení. Jasně byly dané mantinely i prosby a od obou jsem vždy mohl očekávat bedlivé naslouchání. Je to super teamwork. Dodává mi pocit klidu to, že se v rámci zkouškového procesu do díla otiskli všichni, včetně všech interpretů.

Noemi: Pro mě je to nová zkušenost v mnoha ohledech. Třeba v tom, že už od počátku jsem dílo rozebírala nejen se svým pedagogem (později na ERASMU s dalšími pedagogy), ale také s režisérem a dirigentem. Jsem moc vděčná za praktické poznámky Matějovi. Vladimírův podíl na výsledném vyznění považuji za velký. Některá místa bych si představovala jinak, ale nemohu mu přece upírat jeho svobodné umělecké cítění. Nakonec… je to dílo nás všech. A v neposlední řadě jsem poznala monstrózní provozní systém opery.

Vladimír: Dílo Noemi na mě působilo poněkud ostřeji, než možná sama zamýšlela, ale chtěl jsem jej interpretovat pokud možno s největším respektem vůči ní i samotnému Komenskému. Nyní se nacházíme v období finálních příprav a zjišťujeme, že jsme se nejspíš po koncepční stránce shodli.

Matěj: Vyzdvihnout bych chtěl organickou živelnost. Mně to tuhle operu charakterizuje. A také tu spolupráci. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme si sedli v inscenačním týmu, přestože jsme každý úplně jiný. Druhým štěstím je obsazení, které máme na scéně. Díky Bohu za pěvecké i herecké vedení a zájem pedagogů. Stala se totiž zvláštní věc, že všichni zpěváci i herci jsou pro operu opravdu zapálení. A to je na tom to nejcennější. Nebáli se a udělali krok do temna a bylo vidět, jak si je dílo získává.

Jak se podle vás účinkující s nastudováním poprali?

Vladimír: Každý ze zpěváků udělal velký posun. Dohromady jsme se cíleně snažili vyhnout nějaké zkostnatělé operní podobě. Pokusili jsme se do hereckého, tělesného i pěveckého projevu vložit něco svěžího, abychom podobu hudební scénické tvorby posunuli dále. Sami účinkující začali do díla strašně moc dávat. Děkuji za nesmírně zásadní pohybovou spolupráci s Kateřinou Práškovou, díky které operní zkostnatělost odumírá. Zásadní je také spolupráce Divadelní a Hudební fakulty. V díle zastupují nesmírně velkou část čtyři mluvené role významově reprezentující velkou část opery. Této úlohy se zhostili báječní činoherci z ateliéru Igora Dostálka a Andrey Buršové. Jejich vliv na zpěváky je nesmírně důležitý, protože jejich spontánnost a jiné uchopení divadla bylo inspirativní. A naopak věřím, že to hudební divadlo a operní svět zas mohly ovlivnit ten činoherní, což není myšlenka pro budoucí operní tvorbu k zahození.

„Na své opeře jsem si nejen vyzkoušela do této doby mnou dosud vědomě spíše nepoužívaný přístup polystylovosti, ale také mi opera poskytla možnost vyzkoušet si kompoziční práci na velké časové ploše.“ – Z rozhovoru pro KlasikuPlus. Do jaké míry sis tento kompoziční styl a práci na velkých plochách oblíbila? Inspirovalo tě to k sepsání další opery?

Noemi: Nikdy jsem s polystylovostí tak zásadně nepracovala. Na jednu stranu se tím cítím být přehlcená. Na druhou stranu, proč ne. Ale nevím. Zkrátka napsání opery bylo jistým způsobem vyčerpávající. Když se člověk něčemu věnuje dlouhodobě, přijdou i pochybnosti. Nejde být pořád nadšený. Ale zase se do toho člověk může více ponořit. Opera a dlouhá díla jsou něco, co mě rozhodně zajímá. Chystám se na další.

Vladimír: Věřím, že toto je jedna z cest, která, doufám, bude do budoucna fungovat jako klíč nebo forma pro skládání nových oper. Doufám, že tímto momentem se nám podaří autorskou operu posunout dál. Já vím, je to náročné. Ale hledejme funkčnost. Považuji to za stěžejní proto, aby opera mohla žít. Dělejme autorské opery, ať vznikají nová díla, ať neuvízneme pouze ve starých titulech, které absolutně oceňuji a miluji, ale žít pouze z nich nemůžeme.

Jaké poselství, byste si přáli, aby dílo v duších posluchačů zanechalo?

Vladimír: Aby po skončení opery mohl každý divák zhodnotit svou vlastní poutnickou cestu. Každý z nás je poutník a ocitá se na rozcestí. A také bych si přál, abychom si ujasnili, které hodnoty v dnešním světě chceme považovat za důležité.

Matěj: Obě opery, které uvádíme, jsou filipikou proti lidským nešvarům, které nás provázejí od nepaměti. To zásadní, s čím přicházejí, je ten nový kontext. Myslím si, že otevřený divák, který přijde a dílo zhlédne, by měl odcházet s pocitem nabití naturalistické, živelné energie, která se na něj vrhla a ze které může pár dní ještě čerpat. Jak s ní naloží, je na něm. Možná může přemýšlet nad věcmi, o kterých jsme hráli a zpívali, anebo ne, nemyslím si, že to je to zásadní. Nejhorší je, když divák usne. Nemám rád, když divadlo moralizuje.

Noemi: Dívat se na věci z nadhledu a uvědomit si, co je a co není důležité. Najít si svůj pevný bod. Dalším poselstvím je: Přečtěte si Labyrint světa a ráj srdce, protože to je nenahraditelné!

—————-

Celý tým a účinkující vás srdečně zvou nejen na premiéry představení 10. a 12. listopadu, ale také na reprízy ve dnech od 13. do 16. listopadu. Vždy od 19 hodin v Divadle na Orlí.

Rozhovor k první polovině projektu čtěte zde: Pohled na operu a současný svět očima studentů JAMU: Kalvárie

Foto:  ze zkoušky – Jan Šmach