„Silný námět společně s touhou členů orchestru hrát tuto skladbu dávaly dohromady slibné naděje k výbornému zaznění díla. Prognózy se naplnily.“
„Tomáš Brauner působil velmi jistě ve svém gestu a dokázal hráče velice dobře přesvědčit temperamentním pojetím o vlastní představě díla.“
„Dramaturgii takového formátu u dalších orchestrů jihovýchodního regionu naší republiky nejspíš neuslyšíte.“
V rámci Velkého symfonického cyklu Filharmonie Bohuslava Martinů se ve Zlíně uskutečnil 14. 2. koncert, který měl na tamní poměry výjimečný formát. Zazněla na něm totiž velkolepá 10. symfonie Dmitrije Šostakoviče. Stalo se tak navíc v den oslav významného životního jubilea zlínského patriota Miroslava Zikmunda. Událost zachytil a popisuje mladý jihomoravský hudebník Leoš Černý, momentálně doktorand na brněnské JAMU.
Zlínské publikum mohlo vedle oslav stých narozenin slavného cestovatele a publicisty zaznamenat ten den další historický milník, protože Šostakovičova Desátá symfonie zazněla v místní premiéře. Koncert se konal v domácím prostředí Filharmonie Bohuslava Martinů – v krásném sále Kongresového centra Zlín. První půli večera tvořilo dílo podstatně menšího rozsahu – Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello od Ludwiga van Beethovena. Vedením celého koncertu byl pověřen Tomáš Brauner, od letošní sezóny čerstvý šéfdirigent tělesa, a v roli sólistů se představili jihokorejští umělci Park Ki-ri (housle), Lee Hoo-seong (violoncello) a Ei-Eun Shin (klavír). Beethovenovo dílo dedikované knížeti Lobkowiczovi vzniklo už v roce 1804. Jeho dnešní popularita se však datuje až s pozdějšími uvedeními. Skladba je netypického trojího sólistického obsazení, což mělo v době vzniku evokovat dřívější kompoziční techniky formy concerta grossa.
Tomáš Brauner vedl orchestrální předehru koncertu velmi energicky, zaníceným způsobem, přičemž orchestr ho v symbióze následoval. Předehru je třeba zmínit záměrně, protože se dá považovat za nejzdařilejší část první půle koncertu. Hned při nástupu sólistů bylo zřejmé, o jakou formu spolupráce filharmonie s jihokorejskou stranou se jedná. Sólistům často nevycházela vlastní souhra a v řadě případů celého instrumentálního díla se vyskytovala mnohá individuální pochybení v jejich podání – zejména houslistka nesplňovala kritéria takto významného koncertu. Violoncellista Lee Hoo-seong vynikal slušným zemitým tónem s širokým vibratem, které však užíval stále beze změny barvy tónu a jakékoliv fantazie, což ve výsledku vyznělo velice nudně. Pianistka Ei-Eun Shin působila poněkud nenápadným dojmem, čemuž nejspíše položil základ její méně exponovaný sólový part. Sólistům se nedala upřít snaha o temperamentní pojetí díla. Jejich individuální schopnosti však bohužel nedaly možnost projevit naplno tento záměr. Koncepce výstavby díla se omezila pouze na užití dynamických prostředků bez výraznějších emocionálních prožitků melodií. V druhé větě koncertu se objevují delší plochy orchestrální složky, které se dařily orchestru velmi pěkným způsobem interpretačně vyvážit. Ke cti symfonického tělesa lze jeho práci v první půl koncertu jednoznačně přičíst snahu o zodpovědné nastudování. Tento profesionální přístup kolektivu k poněkud mdlým výkonům sólistů totiž není v českých podmínkách zdaleka samozřejmým. Ke zvážení dramaturgie instituce je pak příští zapojení podobných výkonů do koncertů takového formátu, jaký nabídla druhá půle večera. Druhá část koncertu byla totiž oproti té první jako z jiného světa.
Po netradičně prodloužené přestávce (během níž se uskutečnila vernisáž k výročí obnovení činnosti Rottary klubu ve Zlíně) zazněla konečně dlouho očekávaná symfonie Dmitrije Šostakoviče. Tvorba tohoto skladatele se často nese v programních námětech druhé světové války, ale spolu s Leningradskou symfonií tvoří právě tato v pořadí desátá snad nejsilnější příběh. Symfonie vznikla po Stalinově smrti v roce 1953 a reprezentuje jakési uzavření kruhu krutovlády sovětského diktátora. Autor velmi často užívá motivy reprezentující určité postavy. Vedle samotného Šostakovičova podpisu (sled tónů D-Es-C-H) zde také můžeme zaznamenat útvary patřící autorově blízké studentce Elmiře Nazirovové nebo čerstvě pokořenému Josifu Vissarionoviči Stalinovi.
Aspekty, jako je tento silný námět společně s vlastní touhou členů orchestru hrát tuto skladbu, dávaly dohromady slibné naděje k výbornému zaznění díla právě v tento večer. Nutno uznat, že prognózy se naplnily. Orchestr, nutně rozšířený o externí členy, nabídl divákům obsazení hodné Šostakovičovy symfonické tvorby. Celé pódium zlínského Kongresového centra bylo do posledního místa zaplněno aktivně hrající masou hudebníků v čele s Tomášem Braunerem. Nový zlínský šéfdirigent působil velmi jistě ve svém gestu a dokázal hráče velice dobře přesvědčit temperamentním pojetím o vlastní představě díla.
První věta symfonie se velmi dlouhou dobu nese v pianissimových plochách, které orchestr dokázal předvést v meditativních a ničím nerušících výkonech sólových hlasů i doprovodné složky. Evidentní byla také zaznamenatelná snaha dirigenta o pečlivou výstavbu dlouhých frází, ale také o nástupy a především konce položených akordů ve smyčcových sekcích. Tato část díla je jakýmsi klidem před bouří, kterou přináší takřka bez přípravy věta druhá, jež je naopak znázorněním Stalinovy zloby. Začala ve velmi rychlém tempu, Tomáš Brauner řídil těleso většinou jedním gestem rovnajícím se taktu. Díky tomu věta získala úžasný spád a energii. Hru v tomto případě zdobil mladý kolektiv, orchestr se právě tím může rozhodně pyšnit. Vynikajícím výkonem se prezentovala sekce dechových nástrojů. Virtuózními pasážemi pak především skupiny dřev – flétny, pikoly a klarinety. Podklady pro mohutnost zvuku podle autorovy představy pak výborně plnily také nástroje žesťové. Takto suverénní výkon vyžadoval vysokou úroveň všech složek orchestru. Tu s menšími výhradami plnily i sekce bicích nástrojů. Jen bubínku znázorňujícímu vojenskou zvukomalbu se v několika případech zcela nepodařilo navázat na probíhající rytmus.
Druhou polovinu symfonie uvedlo nádherně vyvedené sólo prvního hoboje - Alžběta Jamborová vystavěla svůj vstup bravurním způsobem jak hudebně, tak kvalitou svého barevného tónu. Třetí věta je ve své podstatě poněkud kontrastní. Vyskytují se zde sarkastické autorovy valčíky a pregnantní rytmus. I s touto problematikou se orchestr bezezbytku vyrovnal. Výborným výkonem se zaskvěl koncertní mistr Pavel Mikeska, jehož sólo nepostrádalo důvtip a mrazivou atmosféru. Čtvrtá věta “pouze“ shrnula skvělý dojem z druhé půle tohoto významného koncertu. Šostakovičův podpis D-Es-C-H zazněl v mnoha instrumentálních obměnách, především však v žesťových nástrojích vždy ve výborném zvukovém projevu.
Nakolik byl tento koncert výjimečný, je zcela jasné. Budoucností a perspektivou - kterou kolektiv Filharmonie Bohuslava Martinů nabízí díky svému personálnímu obsazení, šéfdirigentovi a samozřejmě odpovídajícímu zázemí kvalitního koncertního sálu - bude jistě řada podobně skvělých koncertů. Vždyť již několik obdobných rozsáhlých děl mají letos zlínští za sebou a další je bezprostředně čekají. Dramaturgii takového formátu u dalších orchestrů jihovýchodního regionu naší republiky nejspíš neuslyšíte.
Foto: FB FBM Zlín, Dominik Bachůrek, Petr Veber
