„Zhudebnění Vorlovou má ale v sobě něco tak civilního a sdělného, že tu obrovskou emoci dokáže posluchači velmi silně přeložit.“

„Pokud posluchači odcházejí z našich koncertů trochu dojati, trochu vzděláni a trochu ‚ovíněni‘, máme radost.“ 

„Hudební provoz se často pohybuje po lety vyjetých kolejích a pomyslným kormidlem se otáčí ztěžka. Chci být ale optimistka a myslím si, že se to pomalu lepší.“

Kromě výročí českých velikánů, jejichž díla plní programy koncertů domácích těles, slavíme tento rok i 130 let od narození skladatelky Slávy Vorlové. Právě od toho se odvíjí rozhovor s pěvkyní Monikou Jägerovou… Přestože se Vorlové hudba za jejího života hojně uváděla, v posledních desetiletích z koncertních programů téměř vymizela. U příležitosti tohoto jubilea se podařilo spolku Lieder Society uspořádat 21. března 2024 Slavnostní koncert k Roku české hudby, kde zazněla Vorlové písňová a klavírní tvorba. Koncert ve vyprodané Sukově síni pražského Rudolfina zároveň potvrdil, že domácí posluchači jsou připraveni objevovat dnes zapomenuté autorky a autory hudby 20. století. Společně s altistkou, muzikoložkou, ale i akademicky starší kolegyní z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty UK v Praze Monikou Jägerovou jsme si povídaly o její cestě ke Slávě Vorlové a o projektech, které spolek Lieder Society čekají v blízké době. V rozhovoru se také dotýkáme plánovaného turné do Českých center v USA či očekávaného vydání CD, které vznikne díky významné podpoře v rámci Roku české hudby. 

Moniko, jaká byla tvoje cesta ke Slávě Vorlové? Kdy poprvé její dílo zaznělo v tvém podání?

V roce 2019 jsem se účastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. V kategorii Píseň jsem jako cenu vyhrála vlastní písňový recitál a tehdy jsem chtěla udělat vyváženou dramaturgii koncertu autorů a autorek 20. století. Také jsem chtěla zpívat něco, co by bylo jednoduše hezké, pozitivní… V té době jsem už zpívala v divadlech a vždycky jsem jako altistka hrála záporné postavy, které buď někoho proklejí nebo způsobí smrt hlavní hrdinky sopranistky. (smích) Hledala jsem tedy cykly autorů a autorek, které jsou o lásce a zároveň pro nižší hlas, ne v transpozici.

Pro konzultaci ohledně skladatelek jsem šla za Terezou Havelkovou a Vítem Zdrálkem z pražského Ústavu hudební vědy. Právě oni mě odkázali na Slávu Vorlovou a její pozůstalost v Českém muzeu hudby. Vorlová byla shodou okolností také altistka, a její písně se mi proto dobře zpívají. Ohlasy byly pozitivní, pro posluchače její hudba obsahovala něco velmi sděleného, proto jsem se začala věnovat i dalším cyklům.

V roce 2022 jsme pak s Vojtěchem Frankem poprvé interpretovali cyklus Stesk, který Vorlová napsala po popravě svého prvního manžela, jíž byla svědkem. Benefiční koncert pro ukrajinský Červený kříž se odehrál v Curychu v salonu Paula Hindemitha na popud muzikoložky Lenky Hlávkové. Vorlové písně jsme pak s Lieder Society zařadili i do Hudebního soirée O femme! v Kampusu Hybernská, na koncert Ženy v hudbě / Esquisses pro projekt Musica non grata nebo v rámci hudebně-literárního večera Stesk o Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové.

Já si ještě pamatuji na akci, která byla přímo na fakultě v rámci programu pro budoucí zájemce o studium hudební vědy…

Ano, tam jsme se seznámily s americkou badatelkou a klavíristkou s českými kořeny Katelyn Bouska, která se zabývá klavírní tvorbou skladatelů a skladatelek ve středoevropském kontextu (prezentovala tehdy tvorbu Marie Szymanowské) a která s námi vystoupila na koncertě v Sukově síni Rudolfina.

Zmínily jsme spolek Lieder Society, jehož jsi jednou ze zakládajících členek. Jsou písně skladatelek jedním ze směrů, kterými vedete dramaturgii koncertů? 

Hrdě volám ano! (smích) Dělám si ale trošku legraci, protože to nebyl původní cíl našeho spolku. Vlastně se ale ukázalo, že když s Tamarou Morozovou tvoříme dramaturgie koncertů, tak tam tento aspekt vznáším tak pravidelně, že se podpora skladatelek a interpretek stala jedním z našich poslání. Mám zároveň radost, že to všichni kolegové a kolegyně vzali za své, protože je to objevování hudby, která často nemá moc šanci zaznít.

Spolek Lieder Society jsme nicméně zakládali s myšlenkou především propagovat žánr klasické písně, protože ten je na českých pódiích stále trochu „Popelkou“ vokální hudby. Bohužel u nás nemáme velkou tradici písňových večerů, ani se u nás ten žánr jako takový nevyučuje. Hned od našeho vzniku se nám ale dostávalo podpory ze strany publika i interpretů a interpretek, takže zájem tu je veliký, jen se musí vytvořit správné podmínky.

Jak se postupně vaše činnost vyvíjí? 

Od počátku činnosti chceme písně zpřístupňovat publiku na co nejvyšší umělecké úrovni a snažíme se, aby naše koncerty zároveň probíhaly ve vstřícné atmosféře, která připomíná dobové salóny, odkud klasická píseň vzešla. Postupně budujeme okolo žánru komunitu, která tu dosud chyběla. Pokud posluchači a posluchačky odcházejí z našich koncertů trochu dojati, trochu vzděláni a trochu „ovíněni“, máme radost.

Uvádíme kanonická díla písňové literatury s prvky site-specific performance (Chlapcův kouzelný roh Gustava Mahlera s digitální malbou či Hindemithův Život Mariin se scénickým tancem). Každoročně také zařazujeme hudebně-literární večer: loni Stesk připomínající výročí úmrtí Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové, v letošním roce to bude připomínka Oskara Nedbala, který slaví 150. výročí narození. A v letošním roce je to i mimořádný projekt k Roku české hudby, který vrací písňové dílo Slávy Vorlové zpět na českou kulturní scénu. 

Podporujeme i vznik nových písňových cyklů: v loňském roce to byl cyklus Vyrovnání skladatelky Kateřiny Horké na slova Olgy Scheinpflugové, v letošním roce jsme iniciovali nový písňový cyklus pro alt, violu a klavír. Básně Jonáše Hájka zhudební ukrajinská skladatelka Valentina Shuklina a zazní vedle ikonických děl Brahmse a Loefflera pro stejné obsazení.

Založili jsme také platformu Mladý salon, která se soustředí na vzdělávání mladých talentovaných interpretů a interpretek v písňovém duu. V průběhu roku pracují v mistrovských třídách s renomovanými lektory – v letošním roce to bude zpěvačka Bella Adamova, klavírista a pedagog Róbert Pechanec a jazykový poradce Sandro Wilhelm.

To jsou moc hezké spolupráce. Co dále zazní v letošní sezóně Lieder Society?

Dále chystáme koncert kabaretních písní Po stopách Červené sedmy s mezzosopranistkou Dominikou Škrabalovou, provedení Šostakovičových Sedmi romancí na Alexandra Bloka s Triem Incendio nebo písňovou připomínku 160. výročí narození Richarda Strausse a 150. výročí narození Arnolda Schönberga. Na podzimní svátek Halloween pak chystáme Otevřený salón s dušičkovou a hororovou dramaturgií – pro tuto příležitost otevřeme naše pódium i širšímu okruhu interpretů.

Na koncertě v Sukově síni 21. března tohoto roku jsi zpívala písně ze sbírky Stesk. Písně na slova Olgy Scheinpflugové složila skladatelka záhy po tragických událostech jejího života. Co pro tebe znamená tyto písně interpretovat?

Přiznám se, že Scheinpflugové básně jsou na můj osobní vkus místy na hraně patosu. Jejich zhudebnění Vorlovou má ale v sobě něco tak civilního a sdělného, že tu obrovskou tragickou emoci dokáže posluchači velmi silně přeložit. V kontextu různých krizí, ve kterých se nacházíme, je pro mě často dost těžké tyto písně interpretovat. Stesk jsem zpívala třeba i na vzpomínkovém koncertě pro Lenku Hlávkovou, která byla zavražděna na konci loňského roku na Filozofické fakultě, a byl to asi jeden z mých nejtěžších okamžiků na pódiu.

Přes to všechno mám ale obrovskou zodpovědnost vůči hudbě i posluchačům a jako interpretka se nemůžu zhroutit a rozplakat… Jak říká režisér David Radok: „Ty na pódiu nesmíš trpět, trpět musí diváci. Jakmile se začneš dojímat sám sebou, tak to je úplně špatně.“ Je to tedy taková zvláštní směsice odstupu od toho, co zrovna interpretuji, a úplného ponoření se do hudby. Není to sice jednoduché, ale přijde mi to cenné.

Krásná odpověď… Moniko, mimo svou uměleckou kariéru pěvkyně jsi i absolventka Hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. O hudební vědě a prostředí, ze kterého jsi vyšla, zde byla už několikrát řeč. Zároveň v současné době dokončuješ doktorandské studium na Universität Leipzig. Jak ti dovednosti, které jsi získala během studia muzikologie, pomáhají při interpretaci hudby?

Mohu se předně opřít o znalosti archivů a dobových pramenů, vím, kde hledat informace o kontextu skladeb a podobně. Ten největší přínos ale byl, že jsem se naučila přemýšlet o hudbě trochu jiným způsobem, nejen o dramaturgii nebo kánonu děl, ale především o své pozici a o tom, co jako interpretka dělám tím, že zpívám. Je to přemýšlení kulturně analytické, vyžaduje hodně sebereflexe… Řekla bych, že se snažím mít sama od sebe odstup. Zpěv jsem studovala soukromě, takže hudební věda mě v tomto zásadně ovlivnila.

Doktorát v Lipsku mi tuto reflexi jen rozšířil. Pracuji na tématu opery a politické reprezentace habsburské monarchie v 19. století v českých zemích a věnuji se mimo jiné i konceptu národa v tehdejší transnacionální říši, což je v Roce české hudby poměrně žhavé téma. Německý doktorát mě v současnosti do značné míry živí a vypadá trošku jinak než ten český. Trvá tři roky, doktorand má stálou smlouvu s univerzitou, a je tedy i součástí německého sociálního a zdravotního systému.

Asi i plat je tím pádem vyšší…

Ano, je zhruba pětkrát vyšší, než mají doktorandi v Česku. Považuji to za jednu z velkých ostud českého vysokého školství.

Už pro účely úplně prvního koncertu písní Slávy Vorlové v Karlových Varech jsi vytvořila notový přepis jejích písní. Do té doby byly písně uloženy v pozůstalosti Vorlové v Českém muzeu hudby. S jakými problémy ses tehdy setkala? Čím byla práce specifická?

To je pro mě těžká otázka. Přiznám se, že nejsem profesionální notografka a místo v této muzikologické disciplíně nechávám povolanějším. Moje notové přepisy měly zprvu jediný účel, a to usnadnit nám s klavíristou interpretaci. Vorlové rukopis je relativně dobře čitelný, na koncertě v Rudolfinu dokonce Roman Hoza a Vojtěch Červenka interpretovali Neučesané myšlenky z kopií jejího rukopisu. Vorlová má v pozůstalosti často pracovní zápis i čistopis. Interpretační poznámky a změny byly zapsány v cyklu O lásce, ale třeba u Stesku tomu tak nebylo, ačkoliv se oba prováděly veřejně. Přepisem si člověk také udělá dobrou hudební představu. Původní záměr tedy nebyl připravit noty k vydání, i když teď se ukazuje, že by tu ta možnost po důkladné redakci byla, protože je na tom už velký kus práce. Z toho mám radost.

Dílo Slávy Vorlové se za jejího života hojně uvádělo. Jak píše Barbora Vacková Gillies v programu ke zmíněnému koncertu 21. března, Vorlová byla v 50. a 60. letech jedinou skladatelkou ve Svazu československých skladatelů, avšak v posledních desetiletích její jméno z programů koncertů vymizelo. Nedávno se také pod vaším příspěvkem s oznámením o konání koncertu na facebookových stránkách Lieder Society objevil komentář: „To jsem ráda za tenhle příspěvek, už dlouho pátrám, jestli byly nějaké skladatelky vážné hudby.“ Dokážeš říci, proč tomu tak je? Proč se o skladatelkách nemluví a stále se jen zřídka vyskytují na programech koncertů?

Sláva Vorlová nezmizela úplně, i když její písně téměř ano. Důležitá část jejího díla jsou skladby pro basklarinet, které jsou stěžejním repertoárem pro tento nástroj. Na koncertech se tedy vyskytují a vzniklo i několik nahrávek, ale je to stále jen malý výsek z její tvorby. 

Podle mě jde o směs několika věcí. Jednak tu máme jistý hudební kánon, do kterého se z různých důvodů ženy téměř nevešly (nebo jen jako múzy, manželky či sestry a podobně), jednak existuje mnoho hloupých předsudků o kvalitě tvorby skladatelek a samozřejmě je tu i určitý (a pochopitelný) pragmatismus pořadatelů – vycházet vstříc očekávání publika a vyprodat sál programem, který posluchači znají. Pak jsou tu i praktické problémy, například je jen velmi málo notových materiálů, nové edice děl skladatelek vznikají pomalu nebo svépomocí a vyžaduje to pak daleko větší časovou i finanční investici. Také je potřeba trochu jiný typ propagace, musí se vysvětlovat, kdo byla dnes neznámá skladatelka a proč by na ni lidé měli přijít.

Je to neustálé křehké vyjednávání a chce to i odvahu dramaturgů a pořadatelů vykročit neznámým směrem. Hudební provoz se často pohybuje po lety vyjetých kolejích a pomyslným kormidlem se otáčí ztěžka. Chci být ale optimistka a myslím si, že se to pomalu lepší.

Já myslím, že právě váš koncert je toho příkladem. Je to obrovský úspěch v našich podmínkách…

Jsou tu samozřejmě už i iniciativy, které se snaží skladatelky propagovat, například The Kapralova Society. Právě péčí této společnosti vyšly například písně Vítězslavy Kaprálové v souborném vydání a vznikla jejich nahrávka. Když pak člověk slyší, jak je to skvělá muzika, a má k dispozici noty, je daleko snazší se pro tento repertoár rozhodnout. Na noty písní Slávy Vorlové už jsem dotazy od kolegů a kolegyň díky koncertům dostala, je to tedy motivace k další práci.

V rámci Roku české hudby se vašemu spolku podařilo získat výraznou podporu od Ministerstva kultury nejen na Slavnostní koncert k Roku české hudby a 130. výročí od narození Slávy Vorlové, ale i na další události, které vás ještě čekají. Moje otázka směřuje k plánovanému turné do Spojených států, které vás čeká. Jak tento nápad vznikl? Kdo vás s Českými centry propojil?

Nápad vznikl právě díky spolupráci s Katelyn Bouska, která působí ve Filadelfii v USA. Původně jsme byly v kontaktu hlavně badatelsky, Katelyn se zajímala o skladby Slávy Vorlové pro sólový klavír. Mě pak napadlo propojit se i interpretačně ke 130. výročí narození skladatelky. Pozvali jsme ji na koncert pořádaný Lieder Society v Rudolfinu a Katelyn je naopak naše garantka v zahraničí a podařilo se jí získat pozvání z Českého centra New Yorku. To plánujeme na druhou polovinu roku.

Prozradíš nám ještě, jaké jsou další plány vašeho spolku s dílem Slávy Vorlové? 

Jsme rádi, že jsme získali významnou podporu na výrobu CD, kde zazní celý program ze Sukovy síně, samozřejmě v nezkráceném znění. Natáčet budeme teď na jaře, v létě nás čeká postprodukce a na podzim by měla nahrávka vyjít. Bude to důležitý příspěvek k tvorbě Slávy Vorlové, první referenční nahrávky jejích písní. A samozřejmě bychom program rádi reprízovali. Věřím, že se nám ji tím podaří vrátit na mapu českého kulturního prostoru.

Toto CD tedy koncipujete hlavně s písněmi a klavírní tvorbou Slávy Vorlové? 

Budou tam písně z cyklů Stesk, op. 13, které zazpívám já, O lásce, op. 17 v podání Tamary Morozové, Prsten třeboňské Madoně, op. 72, které zazpívá Daniel Matoušek, Roman Hoza se ujme zhudebněného pásma aforismů Neučesané myšlenky, op. 70 a konečně s Tamarou natočíme Stručné úvahy pro soprán a alt, op. 89. Všechny písňové cykly s námi nastudoval klavírista Vojtěch Červenka. Katelyn Bouska pak natočí klavírní kusy Síla světla, op. 20 a Parafráze husitských zpěvů, op. 34. 

Moniko, prozradíš nám ještě na závěr, jaké projekty tebe samotnou, mimo spolkovou činnost, ještě čekají?

Nedávno jsem se vrátila z Vídně, kde jsem debutovala v MusikTheater an der Wien. Provedli jsme Händelova Flavia, byla to repríza z festivalu Bayreuth Baroque 2023, kam jsem loni narychlo zaskočila za zraněnou kolegyni. Také jsme premiérovali Rusalku v režii Davida Radoka v Národním divadle Brno a začínáme zkoušet novou operu Here I am, Orlando slovenské skladatelky Ľubici Čekovské. Dále mě čeká Radmila v ostravském provedení Libuše nebo Vivaldiho Juditha triumphans na festivalu Hudba Znojmo.

Foto: Lenka-Hatašová, Facebook / město Náchod, Barka Fabiánová, Facebook spolku Lieder Society, Petr Kadlec