„Pietro Metastasio za svoje místo dvorního básníka vděčil své mecenášce, hraběnce Marii Anny Pignateliové, která v Jaroslavicích pobývala.“

„Nadšenec a vizionář, rakouský lékař Sigurd Hochfellner se i přes nejasnosti v restitučním řízení pustil do dílčích oprav. Za jeho podpory i účasti se koncert v rámci festivalu Hudba Znojmo mohl uskutečnit.“

„Pěveckého partu se ujala altistka Monika Jägerová, která je jako muzikoložka i badatelkou.“

Zámek v Jaroslavicích je dlouho spící klenot. Bohužel patří k našim nejohroženějším památkám a jeho degradace stále postupuje. Upozornit na tento stav se rozhodl management festivalu Hudba Znojmo a uspořádal večer o operním básníkovi Pietru Metastasiovi. Byl totiž přítelem hraběnky Marie Anny Josefy, hraběnky z Althannu, která byla známá také jako Marianna Pignatelli. Rod Althannů zámek vlastnil až do roku 1790 a hraběnka s Metastasiem udržovala písemný kontakt a byla jeho patronkou. Komponovaný večer 16. července nabídl četbu z jejich dopisů a hudbu z oper, ke kterým Metastasio složil text. Autentický zážitek ve společnosti protagonistky Moniky Jägerové…

Akce se konala v kapli, která jako jedna z mála míst zámku prošla úspěšnou rekonstrukcí a je citlivě upravena. Cestou k ní bylo možné si projít část zámeckého křídla, které je vymalováno a vyčištěno, se střídmým interiérem, ale všude kolem je znát devastace objektu. Dá se přirovnat ke stavu zámku v nedalekých Uherčicích nebo ve vzdálené Brtnici. Místa, která měla svůj význam, upadla v zapomenutí během komunistické „péče“. V posledních třiceti létech se v Jaroslavicích vleče majetkoprávní a restituční spor, přesto se našel nadšenec, který uzavřel s obcí, jež je současným vlastníkem objektu, kupní smlouvu. O navrácení zámku však zároveň usilují potomci posledního majitele hraběte von Spee, a tak stále není rozhodnuto. Osud objektu je nejasný, o osudu postav Projektu Metastasio je už rozhodnuto.

Pietro Metastasio žil v létech 1698 až 1782 a narodil se v Římě, ale dobu svého nejvýraznějšího působení prožil ve Vídni jako dvorní básník. Je autorem libret a textů oper Josefa Myslivečka, Johanna Adolfa Hasseho, Nicoly Porpory a dalších skladatelů a jeho texty přežily i do dalších epoch. Za svoje místo dvorního básníka vděčil své mecenášce, hraběnce Marii Anny Pignateliové, provdané Althannové, která v Jaroslavicích pobývala. 

Dnes je pobyt na zámku dobrodružnou záležitostí, je možné si objednat prohlídku, ale hned zkraje vás zarazí prorezavělá tabulka s nápisem „Státní památkový ústav – vstup zakázán“. Přesto se dostanete nejprve na rozlehlé nádvoří, kde je možné si udělat představu o rozlehlosti i o zanedbanosti objektu. Smutek a zmar… A přesto se nadšenec a vizionář, rakouský lékař Sigurd Hochfellner i přes nejasnosti v restitučním řízení pustil do dílčích oprav. Za jeho podpory i účasti se koncert v rámci festivalu Hudba Znojmo mohl uskutečnit.

Večer v kapli zazněly texty dopisů, které si Pietro Metastasio s hraběnkou vyměňovali v roce 1749, v podání herečky Martiny Preissové. Dopisy byly proloženy hudbou skladatelů, kteří byli Metastasiovými současníky a pro něž básník psal texty. Hudba zněla v podání hudebníků ve složení Dalibor Pimek (violoncello), Marek Kubát (arciloutna) a Marek Čermák (cembalo). Pěveckého partu se ujala altistka Monika Jägerová, která je jako muzikoložka i badatelkou, a tedy Projekt Metastasio a výběr skladeb i textů o Pietru Metastasiovi je jejím dílem.

První dopis hraběnky líčí zimu na Moravě, tak odlišnou od Španělska, Itálie i od Vídně. Přátelské povídání následovala hudba skladatele Leonarda Lea (1694–1744), který patřil k neapolské škole. Pod názvem Amor timido zazněla árie Tintendo si, mio cor, recitativ Aure soavi e grate a árie Placido zeffiretto. Pěvkyně je podala s klidem, pevným, kulatým hlasem a sametovým témbrem, druhá árie běžela se svěžím rytmem. Poté následovala Sonata č. 7 G dur, op. 1 italského skladatele Salvatora Lanzettiho (1710–1780). Sám byl violoncellistou, psal především pro tento nástroj, a to i v případě sonáty, která zde zazněla. Byla to příležitost pro Dalibora Pimka, který ji podal zpěvně ve všech větách – Andante, Allegro, Largo a zejména závěrečné Rondeau Andante s expresivním výrazem.

Poté následovalo čtení dalšího dopisu, tentokrát psal opět v roce 1749 Metastasio hraběnce, kdy prokazoval nejen básnické vlohy, ale i smysl pro humor. Omluva, že nepsal dlouho, neb je velmi zaneprázdněn procházkami, lovem, střelbami a společenskými akcemi, vyvolala pobavené úsměvné reakce. Přednes Martiny Preissové byl klidný a melodický, přesto věcný, ale výmluvný. 

Následovala další ukázka z díla skladatele, který psal opery na Metastasiovy texty, Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783), Irene, amata Irene. Nejprve zazněl recitativ se stejným názvem a poté árie Delle tue luci aurai. „Kolem tvých očí jako milující motýl…“ a melodii violoncella skvěle konvenoval hebký alt. Recitativ Dunque perché tu parti? nastolil drama, „láska odchází, chceš abych zemřel…“, a árie Saldo scoglio in mezzo all´onde pokračovala v úderném pochodu, „(…) pevný útes uprostřed vln“. Bouři srdce kreslily rychlé a přesné koloratury a pevné akcenty a altistka překvapovala nejen barvou hlasu, ale především hlubokými tóny, znělými a jistými.

Přestávka byla opět nejen příležitostí k procházce po areálu zámku, ale i k degustaci místních vín. Spokojenost publika navodila i po přestávce loutna s něžnou zpěvností ve skladbě Tono hypodorico Athanasia Kirchera (1602–1680), jezuity a nejen hudebníka, ale také významného vědce své doby. K loutně se postupně jemně přidávaly violoncello i cembalo, nástroje si předávaly melodii v narůstajícím napětí a dynamice, aby pak spočinuly v pianissimu. Následoval dopis Farinellimu, se kterým pojilo Metastasia dlouholeté přátelství. Zajímavostí byl text o prožívání pocitů z velkého zemětřesení, které postihlo tehdy v roce 1755 Lisabon. Metastasio nazývá kastráta svým „dvojčetem“ a píše také o své nové opeře z historie Egypta, o nešťastné Kleopatře. Dramatická opera Benedetta Marcella (1686–1789), hudebníka a právníka z Benátek, Cleopatra infelice, líčí poslední dny egyptské královny. Nejprve recitativ stejného jména, poté árie Fui Regina s velkými intervalovými skoky, koloraturami a obrovským rozsahem, který zpěvačka bravurně zvládala. Po recitativu Dunque il mio piè následovala árie Fortuna proterva (Zpupná štěstěno). Poté přišel opět recitativ Questo serpe crudere a árie Morsi d´angue – Sradicate, avvellenate (Roztrhej svitky mých dnů), kde Kleopatra líčí a vítá hadí uštknutí, znázorněné táhlými tóny, aby následně v koloraturách volala po pomstě. V závěru ještě recitativ Sento che ormai a závěrečná árie Il mio fiero destin (Vyprávěj, slávo Egypta, o mých ztrátách … Svůj krutý osud jsem přemohla umírajíc). Vokální akrobacie dospěla na konec v tichém diminuendu. 

Zajímavostí byla četba dalšího dopisu Pietra Metastasia padre Martinimu o ženě jménem Marianna Martinez (1744–1812). Žena jako skladatelka se tehdy dost dobře nemohla uplatnit, přesto se tato talentovaná umělkyně, která byla žačkou Josepha Haydna, dokázala prosadit ve svých kruzích, také díky Pietru Metastasiovi. Dalším instrumentálním vstupem byla ukázka z jejího díla, Adagio ze Sonáty E dur. Byla to příležitost pro cembalo v melodii podložené mnohostí akordů, prokazující autorčinu muzikalitu a cit. 

Závěrem zazněla četba z dopisu Marianny Martinez padre Martinimu o smrti Metastasia. Následoval poslední vstup zpěvačky, z opery Dal povero mio cor skladatele Nicoly Porpory (1686–1768). Nejprve recitativ stejného jména a poté árie Menzognera dici. „Co chceš naděje od mého ubohého srdce…“ zaujala interpretka akcentovaným emočním nábojem. Recitativ quasi accompagnato Pallido ancor tramante a poté árie Ha scogli e rie procelle líčí bouře lásky jako skutečnou bouři na moři, se zrádnými útesy. Rychlý doprovod podporoval rovný hlas, barevný a plný, vyrovnaný v celém rozsahu až do dechberoucích hloubek. „Moje srdce, zůstaň v přístavu…“ přála si zpěvačka, ale hudba jí oponovala a líčila bouři citů, tak příznačných pro barokní hudební cítění. 

Koncert byl jedinečným zážitkem, a to jak po stránce sdělné autentičnosti, především díky místní geniu loci, tak po stránce dramaturgie i uměleckého ztvárnění ze strany autorky pořadu. Monika Jägerová se zde vyprofilovala jako všestranná a intelektuálně vyspělá osobnost, podpořená profesionálním výkonem svých partnerů.  

Foto: Jiří Schneider