„Klavírista Nicolas Namoradze, původem z Gruzie, studoval v Budapešti a následně v New Yorku.“

„Dirigent Zsolt Hamar se do interpretace svého krajana vložil celou vahou své osobnosti a vybičoval orchestr k maximálnímu výkonu.“

„Koncert Bély Bartóka je efektní a postavený na maďarské lidové muzikalitě.“

Symfonické cykly sezóny 2024/25 jsou v Moravské filharmonii minulostí. Závěrečný koncert v pátek 2. května v Redutě patřil domácímu orchestru spolu s šéfdirigentem Zsoltem Hamarem. U klavíru spolupracoval Nicolas Namoradze a provedl První klavírní koncert Johannesa Brahmse, druhou polovinu koncertu vyplnil Koncert pro orchestr Bély Bartóka. 

Závěr sezóny byl tedy efektní i impozantní přesto, že sezóna sama byla poznamenána místy negativními emocemi ohledně slučování symfonického orchestru s divadlem. Dětské nemoci nového manažerského systému i obavy z neznámého pomalu pomíjí a zdá se, že Moravská filharmonie Olomouc postupně nachází bezpečnou cestu do sezóny další, jubilejní osmdesáté.

První část koncertu 2. května vyplnila hudba v podstatě klasicistní, průzračná a klidná, kterou napsal skladatel Johannes Brahms pod vlivem obdivu ke klavíristce Claře Schumannové. Koncert pro klavír a orchestr č.1 d moll, op. 15 má čistou fakturu a interakce klavíru s orchestrem je velmi přirozená, klavír je často součástí orchestru. Klavírista Nicolas Namoradze, původem z Gruzie, studoval v Budapešti a následně v New Yorku. Není bez zajímavosti, že při klavíru vystudoval rovněž neuropsychologii a zabýval se vztahem hudby a mentální praxe. Možná i díky tomuto zaměření byl jeho výkon velmi niterný a citlivý a komunikace s orchestrem velmi těsná.

1. Maestoso zahájily efektně tympány s následným závažným tématem v orchestru. Druhé téma si předávaly housle, kterým by mimochodem slušelo trochu citlivější zabarvení, aby vynikla měkkost, kterou převzaly flétny a horny. Střídání témat a nástrojových skupin vyústilo do orchestrálního fortissima, po decrescendu dostal konečně prostor sólový klavír. Nostalgie a něha se dobře pojily s dechovými nástroji i s prvními houslemi Víta Mužíka, sólový hoboj Jana Kučery přinesl melancholii a klavírní akordy gradovaly do velké dynamiky, podkreslené orchestrem. Citlivé hornové sólo Radka Malého pak přineslo měkkou melodii, která ustoupila klavíru; ten vyvrcholil v akordické sazbě. 2. Adagio zahájily smyčce v pianissimu a odpověděl jim fagot Jana Dvořáka půvabně barevnou kantilénou. Pokračovala v nostalgickém pianu v klavíru, jemně se přidaly horna a nadýchané smyčce. Narativní klavírní část podpořily další dechové nástroje, aby udělaly místo sólovému hoboji Jana Kučery. Klavír opět dostal prostor a využil ho pro jemný úhoz a třpytivé trylky, po kterých dovedl orchestr část do konce v dlouhé melodické linii. 3. Allegro non troppo zahájil klavír attacca akordickým vpádem, ve kterém pokračoval orchestr. Klavír pokračoval rychlými běhy v lehkém rytmu, který podpořily smyčce v pizzicatu. Energické pochodové plénum vyústilo v táhlý úsek smyčců, pokračoval orchestr v rytmizovaném tématu, do kterého vpadl klavír v hutném zvuku. Rozložené akordy, ozdoby, perlivé běhy gradovaly v crescendu do kadence, která majestátně vyvrcholila. Přestože part klavíru neobsahuje výrazně efektní části pro předvedení virtuozity klavíristy, ale naopak je spíš intimní a klavír často zapadá do orchestru jako jemu rovnocenný hráč, přesvědčil sólista publikum o svých kvalitách. Ty zvýraznil přídavkem, Sarabandou d moll J. S. Bacha. 

Po přestávce zazněl očekávaný Koncert pro orchestr Bély Bartóka. Dirigent Zsolt Hamar se do interpretace svého krajana vložil celou vahou své osobnosti a vybičoval orchestr k maximálnímu výkonu. Orchestr se oproti předchozí skladbě zvětšil, jako koncertní mistr nastoupil k orchestru Patrik Sedlář, přibylo smyčcových i dřevěných nástrojů, žesťů i bicích a pódium ozdobily i dvě harfy. 1. Introduzione: Andante non troppo – Allegro vivace zahájily hluboké smyčce, nad šelestem houslí zasvítila flétna Petra Hladíka a poté se ozvaly jemné trubky a naléhavě vpadly smyčce. Navozenou stísněnou atmosféru rychle přehlušilo fortissimo orchestru s tympány a plechy a skladba se rozvíjela dál v rytmizovaném duchu. Naříkavé hobojové sólo Radka Mattuše doplnily další dechové nástroje a hudební proud postupně narůstal. Střídání hrozivých částí ve forte s naříkavými vstupy dřevěných nástrojů vyústilo do energického forte tutti, s energickými fanfárami trombonů a tuby. 2. Giuoco delle coppie: Allegro scherzando zahájil malý bubínek a vylehčená, laškovná melodie dřev, podpořená pizzicatem smyčců. Odlehčenou náladu vystřídala měkká chorální melodie žesťů, aby ji opět nahradily citlivě dřevěné nástroje. Třetí větu Elegia: Andante non troppo zahájily hluboké kontrabasy pomalu a v legatu, podpořené brzy dalšími smyčci a protkávané měkkými trylky dřev. Energický vstup smyčců protnula fanfára trubky Ondřeje Moťky a napětí v orchestru vyvřelo do dramatického čardášového lassu. 4. Intermezzo interrotto: Allegretto zahájilo čtveračivé hobojové sólo spolu se smyčci. Odlehčený tep převzala i horna Radka Malého, poté se ozvala hladká lidová melodie, postupně rozvedená do tanečního víru a uvedená sólovým trombonem Kamila Rybaczyka a střídání melodických částí se propojilo do něžného závěru. 5. Finale: Pesante – Presto zahájily úderné, dobře sladěné lesní rohy a pak už se ve smyčcích rozjelo svižné a efektní hraní, které motivoval dirigent. Sólo fagotu Jana Dvořáka vřavu zbrzdilo, aby se rozvinula taneční melodie, nad níž zářila fanfára trubky ve svižném tempu. Po vstupu dvou harf se začala odvíjet polyfonní část, ve které si každá skupina nástrojů prosadila své téma, aby se vše opět slilo do až vražedného vivace. Náhlé něžné piano veškeré dění zastavilo – postupně se v pianissimu zkonsolidoval proud hudby a postupně narostl do mohutného fortissima v rychlém tempu, nad kterým dominovala úderná fanfára žesťových nástrojů. Skladbu dirigent dovedl do expresivního, mohutného a dramatického závěru. 

Koncert Bély Bartóka je efektní a postavený na maďarské lidové muzikalitě a dovedený do instrumentačního mistrovství. Pozorného posluchače zaujme mnohá podobnost s intervalovými postupy Leoše Janáčka; skladatele pojilo podobné hudební myšlení. Dirigent Zsolt Hamar do interpretace „svého“ Bartóka dal veškerou energii a vytvořil plastický a emotivní hudební obraz sobě vlastní hudební kultury. Sklidil spolu s orchestrem mohutný potlesk – závěr orchestrálního cyklu považujme za úspěšný.

Foto: Filip Jančo