„Expresivita a šťavnatost tónu Terezy Horákové si nezadají s mnohými z jejích starších a zkušenějších kolegů.“

„Neobdivovali jsme tedy pouze interpretaci, ale také kompoziční kvality jednotlivých skladeb.“

„Škoda jen, že jsme si tento křehký moment nemohli odnést domů.“

Kostel sv. Vavřince na pražské Malé Straně zažil historicky první večer nové koncertní řady Mosty soudobé hudby, kterou pořádá česká houslistka studující v Drážďanech Tereza Horáková. Ta si na úvodní večer přizvala ke spolupráci albánského klavíristu žijícího v Čechách Egliho Priftiho. Oba interpreti se už několik let pohybují ve společenství soudobé hudby, navíc jsou skvěle technicky vybavení a pro svůj koncert 19. března vybrali repertoár slibující dokonce čtyři světové premiéry zahraničních autorů s jejich osobní přítomností. V mnoha ohledech tedy nastavili vysokou laťku.

Byť to tak navenek nevypadá, vytvořit a zorganizovat (třeba i pouze komorní) koncert je nesmírně náročná záležitost. A to ještě v případě, že kolem sebe nemáte zástupy zaměstnanců či alespoň hrstku lidí, kteří se v dané oblasti zcela orientují. Každý začátek je tedy těžký. Proto si organizátoři středečního koncertu zaslouží ocenění, že večer vůbec proběhl a posluchačům bylo umožněno si poslechnout takové množství nové, neoposlouchané a velice expresivně interpretované hudby. S některými organizačními nedostatky (vpuštění do sálu až minutu před produkcí, chaotické předávání květin, organizační improvizace místo daných pravidel atd.) by však bylo dobré si pro příští skvělý koncert poradit, aby i „zázemí“ akce dosáhlo stejně profesionální úrovně jako hra, kterou jsme měli možnost vyslechnout.

S nástupem sólistů na pódium jsme se po úvodním pocitu rodinné akce najednou ocitli v jiném, profesionálním světě. Expresivita a šťavnatost tónu Terezy Horákové si nezadají s mnohými z jejích starších a zkušenějších kolegů; její prožitek soudobé hudby, která někdy bývá pro interprety těžko uchopitelná, je obdivuhodný. Skladbu dokáže posluchači sdělit tak, aby ji chápal a aby se v ní orientoval, a Egli Prifti jí je skvělým partnerem; byl po většinu času sice poněkud v pozadí, ale i on měl možnost se plně předvést sólově. Celkovému pozitivnímu dojmu také samozřejmě nahrávala dramaturgie, kterou si pro nás mladí umělci připravili. Přestože necelé dvě hodiny koncertu (včetně přestávky) v případě soudobé hudby možná budí otazníky, působil program zajímavě, dostatečně kontrastně a inovativně. Neobdivovali jsme tedy pouze interpretaci, ale také kompoziční kvality jednotlivých skladeb.

Přestože stylový rozptyl skladeb, které jsme na popisovaném koncertě slyšeli, je značný, troufám si tvrdit, že všechny jsou nositeli onoho vzácného spojení novátorského s posluchačsky přístupným. Je zřejmé, že hudba, která zazněla, je zaměřena na diváka (není tedy pouhým intelektuálním konstruktem skladatele), ale zároveň se mu nepodbízí. Je taková, jaká je, bez zbytečného nánosu a napodobování. Někdy tichá a jemná, jindy vlažná, někdy naopak cynická, pak zase vášnivá, až dokonce rozzlobená. Platí to jak o skladbách posluchačsky ověřených (Fratres Arva Pärta, Postludium pro sólové housle Valentina Silvestrova), tak o úplných novinkách, jejichž vzájemné propojení je oním mostem, který se duo svým koncertním cyklem snaží vybudovat.

Vždy fungující princip kontrastu hned zkraje hezky demonstrovala novinka Axela Seidelmanna Grande Berceuse et Rondes bizarres, postavená na střídání motorických částí s melodickými, jež byly zarámovány velkým strukturálním obloukem, a skýtající spoustu překvapivých momentů. Pokud mi u předcházejících Fratres houslistčin tón přišel místy možná až surový, nyní se proměnil v plnokrevný a citový, a to zvláště v sólové (snad?) kadenci. Její obrovská výrazová vyspělost se projevila i v Zeitzweige pro sólové housle Alberta Breiera, která se pro mě stala nejen interpretačním, ale především kompozičním vrcholem večera. Skladba drží velice dobře pohromadě nejen díky jednotící linii, která provází posluchače od začátku až do konce (pro interpreta velice náročná úloha, která vyšla perfektně – alespoň tedy z pohledu posluchače, který nezná intence skladatele), ale také díky uplatnění scelující kompoziční techniky. Tu skladatel převzal z tradiční čínské malby, kde se tah štětce rozšiřuje a následně opět zplošťuje, a díky jeho práci s dvojhmaty, tremoly či trylky tak před sebou máme možnost sledovat malíře v přímém přenosu. Kromě těchto jednotících prvků skladba zároveň předkládá neustále nové a nové výrazové i zvukové prvky, takže je posluchač neustále překvapován.  

Po přestávce byl čas na sólový klavír. Volba Egliho Priftiho padla na Sonátu č. 15 „Moře“ Aleksandëra Peçiho, výrazově velice bohaté skladbě, která zvukomalebně dostála významu svého názvu, zároveň však nespadla k přílišné popisnosti. Už od začátku jsme mohli postřehnout hru s alikvóty a zvukově pestrobarevnými plochami, posléze se nám dostalo i velké dramatičnosti. Egli Prifti konečně vystoupil ze stínu Terezy Horákové a naplno vyjevil své umění: schopnost posluchači jasně a zřetelně interpretovat takto dlouhou skladbu, udržet její tah a odvyprávět nám její příběh, o přesvědčivé hráčské technice nemluvě. Okořeněním pak byly jeho zpěvní vstupy, které dotvářely kolorit zpodobňované atmosféry.

Ale velkých emocí už bylo dnes dost a cítila to i Tereza Horáková při tvoření dramaturgie. Bylo třeba dalšího kontrastu, který nás měl připravit na večerní/noční zklidnění. Dvě miniatury z dílny Arneho Sanderse Sviluppo a Dintorni, jež doplnily čtyřlístek světových premiér, přinesly přesně tento efekt. Avšak na to, že se skladatel při jejich komponování zabýval otázkou „Jak málo je potřeba, aby vznikla hudba?“, byly vnitřně pestré, také melodické a zvukově zajímavé. Zvláště působivě pak vyzněl úplný začátek sólových houslí non vibrato. Právě sólové housle také (zmíněnou skladbou Valentina Silvestrova) celý koncert zakončily, působivě se zhasnutými světly. Škoda jen, že jsme si tento křehký moment, záhy přerušený pokoncertním shonem a mírným chaosem, nemohli odnést domů.

Foto/zdroj: Pražské jaro