„Bezesporu nejextravagantnějším i nejfotogeničtějším kusem večera se stala skladba ‚Fishbones‘ Ondřeje Adámka.“

„Vtip do značné míry spočívá v zapojení fantazie diváka.“

„Večer byl příliš kouskován a fragmentací ztrácel tah.“

Festival Music is je přímým nástupcem festivalu Americké jaro, které se poprvé uskutečnilo v roce 2006. Jeho hlavní myšlenkou je představit hudbu v její rozmanitosti. Nabízí koncerty současné klasické, jazzové, elektronické a alternativní hudby, jež jsou určeny „všem zvídavým posluchačům s chutí poznávat nové věci“. Dramaturgie reflektuje současný hudební vývoj a aktuální témata bez žánrových omezení, a proto není překvapivé, že letošní ročník festivalu – zatím druhý pod názvem Music is – otevřel francouzský soubor bicích nástrojů Les Percussions de Strasbourg. Večer 10. října v pražském centru DOX+ zanechal vesměs pozitivní dojem.

Festival, který potrvá až do 20. října, letos explicitně představuje „fascinující svět bicích nástrojů“. Perkuse jsou z pohledu hudebních dějin považovány za chronologicky nejstarší instrumenty, avšak pokud zadání zní, že má zaznít hudba napsaná výhradně pro bicí nástroje, přirozeně a paradoxně se periodizačně dostáváme pokud ne přímo do hudební současnosti, tak alespoň do doby nedávno minulé. A přesně to byl případ koncertu francouzského šestičlenného ansámblu Les Percussions de Strasbourg, který představil velmi sympaticky i díla českých autorů. Dokonce dvě z celkových čtyř patřila Miloslavu Kabeláčovi, skladateli minulého století, jehož má posluchač v paměti nejspíše zejména skrze symfonický opus Mystérium času. O Kabeláčův odkaz v současnosti starostlivě pečuje náš velký dirigent Jakub Hrůša.

Asi není shodou okolností, že prolog festivalu 23. září v pražském kostele Panny Marie Sněžné také nabídl Kabeláčovo dílo, a to dokonce ve smyslu české premiéry jeho Šesti mužských sborů. Ta světová se uskutečnila začátkem léta v Berlíně. Zahajovací koncert festivalu byl tedy s jeho prologem důmyslně přemostěn osobou Miloslava Kabeláče, komponisty jehož půlkulaté výročí úmrtí (pětačtyřicet let) si letos připomínáme.

Les Percussions de Strasbourg je, jak nás informuje koncertní bulletin, souborem, který vznikl v roce 1962, jeho současná sestava interpretů je tak přirozeně výsledkem dlouholeté krystalizace a mnohačetných obměn. Kusá programová brožurka už nás naopak nezpravuje o jménech vystupujících (ani uměleckého vedoucího), neříká nic o použitých hudebních nástrojích, a to přes proklamaci o soustředění se na jejich „fascinující svět“, neprozrazuje ani autora stručných textů přibližujících přednášené skladby.

Tou první se stalo Osm ricercarů Miloslava Kabeláče. Hezkým pojítkem je, že skladbu komponista, stejně jako v případě v závěru večera uvedených Osmi invencí, napsal přímo na míru někdejšímu obsazení štrasburského souboru. Dílo potvrzuje kabeláčovský racionální přístup ke skládání, zároveň snad trochu odhaluje patrný vývoj instrumentáře a hry na něj v posledních desetiletích; v souvislosti s následně nabídnutými schopnostmi a možnostmi účinkujících totiž vznikl pocit trochu nevyužitého potenciálu přítomného arzenálu perkusí; hráči nebyli nuceni zajít k hranicím svých dovedností tak jako v následujících fázích večera; ne, že by každá kompozice musela mít virtuózní aspekt… Ricercary umí potěšit vkusnou, noblesní, kultivovanou hudební řečí, jíž se často daří z dostupných zvukových barev stvořit jakousi tajuplnou, neznámou novou umnou nástrojovou kombinací.

Bezesporu nejextravagantnějším i nejfotogeničtějším kusem večera se stala skladba Fishbones Ondřeje Adámka. Pražský divák může mít v paměti rudolfinskou produkci jeho Polednice docela přesně pět let starou (reflexi čtěte ZDE). V obou případech autor předkládá určitý programový záměr – v případě Polednice šlo skutečně o námět známé Erbenovy balady; v případě Fishbones z roku 2007, napsaných stejně jako v případě Kabeláče na objednávku štrasburského souboru, se skladatel potýká cynicky i poeticky s životem ryby od jejího svobodného vylíhnutí v oceánu až po vložení do konzervy.

Zůstává mi otázkou, nakolik funkční by kompozice zůstala bez vědomí tohoto programu; „vtip“ totiž jistě do značné míry spočívá v zapojení fantazie diváka: Kde asi autor znázorňuje svobodný „let“ v rybím hejnu? Kde je nejspíš moment, kdy připlouvá rybářská loď? Tady se nejspíš nacházíme v továrně zpracovávající úlovky a tak dále. Atraktivní je při produkci díla pódiová práce s nádobami s vodou, kalkulace s fyzikálními zákonitostmi ve smyslu změny intonace perkusí jejich ponořením do vody (vzniká i humorný prvek skrz neustálá glissanda), hráči v jednu chvíli hrají rukama, nohama i ústy. Sympatické je prokomponované splývání jednotlivých ploch a za až riskantní, ale efektní manévr lze označit úkon v závěru díla, kdy interpreti v jeden moment všichni svrhnou činely na zem. Adámkově skladbě se dostalo špičkového provedení.

Jediným zahraničním autorem večera se stal rumunský rodák většinu života strávivší ve Francii, druhou profesí architekt – Iannis Xenakis. Zazněly jeho Rebonds A a Rebonds B a v tomto místě zejména bylo bolavé, že divák neznal jména interpretů, protože oba kusy byly stylem bicí sólo. Zpětnou rešerší se snad jedná o Thibauta Webera, člena ansámblu od roku 2016, a Minh-Tâm Nguyena, uměleckého vedoucího celého tělesa. Zejména druhý zmíněný podal v části B fenomenální výkon pomocí čtyř paliček ve dvou rukou u sestavy pentatonicky laděných templ bloků, velkého bubnu, bong, tomů a dalších instrumentů. Vrchol jeho sóla byl patrně nejbrilantnějším momentem večera a vyzněl kýženým způsobem přesvědčivě, byť se interpret ocitl u svých hráčských limitů. Lze dodat, že aspekt až sportovního výkonu by bylo možné nalézt i u jiných skladeb koncertu.

Skladby pro bicí – a byl to do značné míry případ Rebonds A i některých částí Kabeláčových skladeb – skýtají jedno riziko. V momentech, kdy zrovna kooperuje menší množství hráčů a hudební tok nevykazuje pravidelné metrum, se může stát, že dílo začne působit jako improvizace. Společně s tím hrozí svým příchodem pocit laciné zábavy. Ano, ze společného „jamování“ se leckdy můžou vyklubat i příjemné zvukové výslednice, pokud ale zapsaná skladba zní jako něco, co může vzniknout „z fleku“, přichází myšlenka: „Co za přidanou hodnotu vlastně má akt kompozice?“ Dílům pro perkuse tak z mého pohledu sluší spíše vyšší míra organizovanosti a vzájemné exaktní provázanosti.

Osm invencí Miloslava Kabeláče na závěr večera možná nebylo ideální volbou. Značná fragmentace večera spojená s bohužel rušivými přechody umělců mezi částmi k zaujetí nového stanoviště a zvýrazněná zbytečně dlouhou přestávkou po Adámkově kusu se tímto dílem nijak neeliminovala. Zaznělo dalších osm kratších kusů naskládaných za sebe, navíc dosti v duchu úvodního díla. Koncertu nebyla dopřána toužená gradace, vlastně neměl zjevný vrchol; večer byl příliš kouskován a fragmentací ztrácel tah.

Zařazení Adámkovy kompozice tak považuju za klíčový tah večera z pohledu jeho tektoniky, jako jediná se totiž pokusila o velkou formu. Navzdory legráckám typu hraní smyčcem o hranu činelu umístěného na bláně tympánu či potápění různých idiofonů zavěšených přes železný štendr na „gumicukách“ se evidentně pokouší o svého druhu orchestrální zvuk; snad ji lze označit za jakousi sinfoniettu pro bicí. Ostatní skladby večera se nacházely v rovině jakýchsi malých „písňových“ forem, byť v Kabeláčově případě jde o cykly o osmi částech.

Zmíněné nedostatky nic nemění na pozitivních faktorech večera, mimochodem decentně přibarveného hrou s osvětlením. Les Percussions de Strasbourg nabídli v drtivé většině úžasnou rytmickou souhru (která je v případě bicích nástrojů a jejich okamžitého zvukového nástupu o to těžším úkolem), muzikalitu, nasazení a související až taneční eleganci u jednotlivých nástrojových souprav. Erudovaně rozezněli obří instrumentář zahrnující marimbu, vibrafon, xylofon, zvonkohru, velký buben, virbl, tympány, zvony, sady gongů atd. Po bouřlivých ovacích a závěrečném mnohonásobném klanění, na které umělci vysloveně běhali, však nenabídli přídavek. Neříkám, že musí být, ve zmlsaném pražském divákovi však jeho absence možná vzbudí rozpaky.

Foto: Facebook festivalu