„Sekera a Cukrová toho večera nevytvořili jen interpretaci – vytvořili svět.“

„Markéta Cukrová má dar kombinovat pregnantní výraz s niterností – nikoli dramaticky přetaženou, ale kontrolovaně intenzivní.“

„Sekerův Haydn nebyl ‚správně zahraný klasicismus‘, ale pulsující hudební dramaturgie, v níž se rytmus stal tělesností a forma organismem.“

Hudební výlety letos opět potvrdily, že skutečné umělecké události nevznikají jen v koncertních síních velkých metropolí, ale i v komorních sálech, které svým geniem loci dovedou koncentrovat prožitek do téměř hmatatelné esence. Rytířský sál frýdeckého zámku se 20. listopadu stal místem, kde se hudba nejen hrála, ale především sdílela. Někdy se o koncertě říká, že „všichni byli na jedné vlně“ – zde to ovšem byla spíše jedna tepová frekvence, jeden společný dech, v němž se Mozart a Haydn ve společnosti mezzosopranistky Markéty Cukrové a klavíristy Miroslava Sekery stali myšlenkovými partnery, nikoli muzeálními exponáty.

Večer otevřel blok Mozartových písní (Komm, liebe Zither, KV 351, Dans un bois solitaire, KV 308, Als Luise die Briefe, KV 520, Abendemphindung, KV 523) přednesených s noblesou, stylovou čistotou a přirozeným citem pro jejich nenápadnou dramatickou jiskru. Mezzosopranistka Markéta Cukrová prokázala to, co je v Mozartovi vzácné: schopnost spojit jasnost dikce, lehkost frázování a zároveň vnitřní vážnost, která se nevnucuje, ale která se jako tichý podtón vine každým veršem. Její vyšší polohy zněly měkkým sametem a průzračnou barvou, jako by se v prostoru sálu rozpouštěly bez tření, přirozeně a samozřejmě. V kombinaci s klavírem Miroslava Sekery, jehož přístup k interpretaci byl citlivý, ale nikdy sentimentální, vznikal zvukový celek, který respektoval dobovou estetiku, aniž by působil prkenně či akademicky. Bylo to zkrátka znělé a moderní tím nejlepším způsobem – interpretace nesená znalostí stylu, nikoli jeho napodobením. A přestože písně byly krásné, těžiště večera se teprve blížilo.

Z mého pohledu, pohledu klavíristky, byl absolutním zjevením Sekerův přednes Haydnovy Sonáty pro klavír Es dur, Hob. XVI:52. Je pozoruhodné, jak někdy člověk slyší skladbu, kterou dobře zná, a má přesto pocit, že slyší světovou premiéru. Sekerův Haydn nebyl „správně zahraný klasicismus“, ale pulsující hudební dramaturgie, v níž se rytmus stal tělesností a forma organismem. Pianista cítil pulzaci tak organicky, že bylo možné zapomenout na notový zápis. Jako by se nechával vést tepem lidského srdce, místy klidným, jindy zrychleným, vyplašeným, občas dokonce existenciálně zastaveným v okamžicích, kdy ticho získalo větší význam než kterýkoli tón. Schopnost udržet napětí v pauzách je vzácná: zatímco mnoho interpretů má potřebu ticho zakrýt, Sekera jej „udržel“ a tím mu dal roli. Tady nebylo ticho prázdnotou, bylo dramatem.

To, co se v klasicismu považuje za odvážnější – spontánnost, tvořivost v reálném čase, mírné pružení tempa podle významu motivů –, zde fungovalo s absolutní přesvědčivostí. Právě v tom spočíval největší zážitek: v pocitu, že v této sonátě se opravdu děje něco živého. Neopakovatelného! V interpretaci, která vznikala „tady a teď“. A přitom nechyběla brilantní technika, vlastně taková, že o ní posluchač přestal uvažovat. Sloužila jako stabilní opora, která umožňovala luxus hrát si s jednotlivými charaktery. V klasicismu, kde je prostor pro okamžitou invenci často limitovaný, vytvořil Sekera maximum možného: byl spontánní, tvůrčí a přitom stále stylový. V jedné chvíli jste slyšeli rozpustilý dialog jako z komické opery, v další orchestrální tutti, o několik taktů dál zase sólový recitativ. Zavřeli-li jste oči, ocitli jste se nikoli u klavíru, ale v opeře – jen beze slov, čistě prostřednictvím frází a jejich logiky. Je nutno zdůraznit, že to vše dokázal na nástroji, jehož mechanika reagovala jen částečně předvídatelně. Právě toto omezení mnohé interprety svede ke kompromisu, Sekeru však nikoli. To, co jsme slyšeli, byl pro mne jeden z nejlepších interpretačních momentů letošního roku.

Následné Haydnovy Original Canzonettas (Píseň mořské panny, Vzpomínka, Příjemný bol) představily Markétu Cukrovou v poloze, která jí nesmírně sluší: jako interpretku s mimořádným jazykovým citem. Její angličtina – přesná, zvukově kultivovaná a přirozeně plynulá – není náhodná, Cukrová původně vystudovala angličtinu na Univerzitě Karlově a toto vzdělání se v jejím projevu zrcadlí s nenápadnou samozřejmostí. Text nezpívala, nýbrž „žila“, jako by jej měla v podvědomí pevně zakořeněný. V Canzonettách tak nevynikla pouze její hlasová jemnost, ale i vynikající schopnost pracovat s anglickým veršem, rytmem i zvukomalebností. Každé slovo mělo váhu, význam i tvar. V Haydnově hudbě, která stojí na průzračnosti a eleganci, se právě tato jazyková suverenita stala klíčem k interpretaci; působila stylově, inteligentně a zároveň citově ukotveně. Cukrová zde nabídla důkaz, že někdy je největší výrazová síla právě v přesnosti – v drobných nuancích, které umožní skladbě zaznít s čistotou, již si Haydn tak cenil.

Následovaly Mozartovy Variace D dur na menuet Jean-Pierra Duporta, KV 573, kdy Sekera dokázal nalézt barvu nástroje, která se k tématu hodila dokonale – až to působilo téměř neuvěřitelně. Mám pocit, že ať už je klavír jakýkoli, Miroslav Sekera z něj dokáže vytáhnout to, co právě potřebuje. Kdyby mu chyběla půlka kláves, pravděpodobně by to vyřešil čistou hudebností a představivostí. Zde opět každá nota měla význam, byla nezastupitelná – a variace tak získaly nejen lehkost, ale i vnitřní logiku.

Haydnova Kantáta Ariadna na Naxu, Hob XXVIb:2 pak přinesla logické pěvecké vyvrcholení koncertu. Markéta Cukrová má dar kombinovat pregnantní výraz s niterností – nikoli dramaticky přetaženou, ale kontrolovaně intenzivní, která posluchače vtahuje bez nánosů patosu. Její Ariadna nebyla hysterická, byla nesmírně lidská. Pracovala s odstíny emocí, nikoli s jejich karikaturami. V recitativech artikulačně přesná, v ariózních částech kantabilní, bez náznaku těžkopádnosti. Její frázování mělo oblouk, působilo věrně stylu – jako by Haydn sám počítal s tím, že dobrý zpěvák přinese do jeho hudby víc, než je zapsáno. V souhře s klavírem vznikla emocionálně hutná výpověď o osamění, naději i deziluzi. Ariadna zde nebyla abstraktní mytologickou figurou, nýbrž člověkem postaveným před stav vlastního nitra.

Koncert, který měl být „jen“ písňovým recitálem, se nakonec ukázal jako komplexní hudební událost – večer, v němž se klasicismus stal nejen historickým stylem, ale také jazykem současného prožitku. Takové okamžiky jsou vzácné. Vznikají tam, kde se umělci neomezují pouhou rekonstrukcí, ale mají odvahu hudbu znovu prožít, znovu ji objevit a nabídnout ji posluchači jako živý organismus. Sekera a Cukrová toho večera nevytvořili jen interpretaci – vytvořili svět. A my jsme měli to štěstí v něm alespoň na chvíli pobýt.

foto: Hudební výlety / Martin Kusyn