„Vengerov přednášel sólový part takovým způsobem, že názorně vytvářel obraz operních scén a dotahoval tak Mozartovy hudební vtipy až do konce.“

„Ve druhé větě Adagio svůj nástroj niterně rozezpíval, a dokonce i jeho nejintimnější piana naplnila celý sál.“

„Prague Philharmonia pod vedením Spurného podala úvodní Adagio s náležitým napětím a důstojností.“

O svátečním večeru Dne české státnosti Lednicko-valtický hudební festival slavnostně otevřel svůj devátý ročník. Jeho ústředním tématem je letos zednářství, které propojuje hudební dramaturgii festivalu s historií kraje. Slavnostní zahájení patřilo Sinfonii G dur, op. 7: č. 1 Carla Friedricha Abela, zednáře a komorního hudebníka britské královny Charlotty. Další skladatel večera Wolfgang Amadeus Mozart svou fascinaci zednářskou filozofií a symbolismem promítl do hudební složky opery Kouzelná flétna, jejíž předehru festival vložil mezi tři skladatelovy houslové koncerty. V nich se sólového partu mistrně ujal houslista světového renomé Maxim Vengerov za doprovodu orchestru Prague Philharmonia pod entuziastickým vedením dirigenta Vojtěcha Spurného.

Pomyslným předskokanem pro Mozartovu hudbu se v zámecké jízdárně stala Abelova Sinfonia G dur, op. 7: č. 1 – dílo, které bylo nalezeno právě v místním hudebním archivu. Sedmý opus Abelových Sinfonií je s Mozartem propojen nejen z hudebního hlediska, ale také díky souhře okolností. Dlouhou dobu totiž bylo další číslo tohoto opusu Sinfonia Es dur, op. 7: č. 6 považováno za Mozartovo dílo. První Abelovu Sinfonii o třech částech Allegro, Andante a Allegro přednesla Prague Philharmonia s respektováním principu kontrastu a terasovité dynamiky. Otěže celého orchestru ve smyslu zvukového vedení držela po celou dobu Sinfonie sekce prvních houslí, dechové nástroje ani spodní smyčce je, zřejmě v kontextu akustických možností sálu, dostatečně nedoplňovaly; soubor tak zvláště v silnějších dynamikách nedosáhl kompaktního orchestrálního zvuku.

Zámeckou jízdárnu následně rozvířil svým příchodem houslista Maxim Vengerov. Mozartův Houslový koncert B dur, KV 207 vznikl pravděpodobně už v sedmnácti letech skladatelova života a jeho přehledná forma je plná světla a elegance. Hned úvodní tóny sólových houslí okouzlily zpěvným a sametovým zvukem. V průběhu první věty Allegro moderato sólista ukázal svůj temperament a představivost, každé téma přednesl s jasným a odpovídajícím charakterem. Ve druhé větě Adagio svůj nástroj niterně rozezpíval, a dokonce i jeho nejintimnější piana naplnila celý sál. Třetí větu koncertu naplnila radost sólisty i orchestru. Vengerovova hravost zde našla největší uplatnění a strhující zážitek brzdil jen občasný konflikt s orchestrem, který ne vždy následoval sólistovo přímočařejší směřování k cíli.

V Houslovém koncertu D dur, KV 211 Vengerov nastíněné kvality jen potvrdil. V první větě zaujal rozmanitým vykreslováním témat, při odpovědích motivků v různých polohách měnil barvu natolik přesvědčivě, že posluchač téměř slyšel dva různé houslisty. Závěrečné trylky vždy rozsvítily výsledné kadence jednotlivých pasáží. Ve druhé větě sólista překypoval citem a něhou, která k posluchačům promlouvala skrz vřelou zpěvnost. Ve třetí větě Rondeau všechny drobné kadence před návraty tématu roztomile provokovaly, Vengerov k tomu využíval adekvátní agogické napětí. Během koncertu se bohužel projevovalo odlišné vnímání interpretace orchestru a sólisty. To se podepsalo na odlišném způsobu užívání vibrata, agogiky nebo pojetí stavby sekvenčních pasáží, které mezi sólovou a doprovodnou složkou dostatečně nekorespondovalo.

Orchestrální zvuk v předehře Kouzelné flétny, KV 620 dosáhl plnosti díky rozšířené sekci dřevěných a žesťových nástrojů. Mezi významné zednářské symboly patří číslo tři a ouverturu otevírá právě trojí opakování akordů Es dur (tónina se třemi béčky), pokaždé s korunou po novém zaznění. Prague Philharmonia pod vedením Spurného podala toto úvodní Adagio s významem „trojího zaklepání na dveře zednářské lóže“ s náležitým napětím a důstojností, taktéž tomu bylo při dalším opakování tohoto motivu. Celá forma ouvertury z roku 1791 byla výborně vystavěna a fugatové části přesvědčivě směřovaly k vrcholům.

Závěr festivalového zahajovacího koncertu patřil Mozartovu Houslovému koncertu č. 3 G dur, KV 216 „Štrasburskému“, který se stal vrcholem celého večera. Sólista spolu s orchestrem hravě komunikovali a rozvíjeli formu první věty ruku v ruce. Vengerov přednášel sólový part takovým způsobem, že názorně vytvářel obraz operních scén a dotahoval tak Mozartovy hudební vtipy až do konce. Jeho provedení druhé věty Adagio svou mazlivostí dojímalo a připomnělo slova Alberta Einsteina: „(…) Adagio, které, zdá se, spadlo přímo z nebe.“ Bezprostředně taneční třetí věta koncertu Rondeau, do které skladatel vložil překvapivě také sekce Moderato a Allegretto, byla radostným a stále překvapujícím vtipkováním. Velmi přesvědčivé podání odvážných kadencí ještě posílilo strhující dojem „Štrasburského“ koncertu. Není tedy divu, že si obecenstvo vestoje vyžádalo Vengerovův přídavek, kterým byla neméně zajímavě podaná třetí věta Houslového koncertu č. 5 A dur, KV 219.

————

Čtěte také článek Jiřího Vejvody Zpívat houslemi.

Foto: Lednicko-valtický hudební festival