„Koncerty, při kterých mají nápadnější slovo bicí, přirozeně inklinují k hudbě novější.“

„Nina Honová zahrála svrchovaně, zkušeně, s názorem.“

„Anežka Nováková je bezskrupulózně talentovaným jedincem, ale hlavně je patrné, že svěřené hřivny množí s nejvyšší zodpovědností.“

Měl to být koncert manželského dua. Nakonec nebyl. Vadilo to? Soudě z toho, jak se věc vyvinula, ne, byť vždycky existuje hypotetická šance, že alternativa by ležela ještě výše. V daném případě si však takovou situaci těžko představit… Klavíristka Nina Honová plánovala s perkusionistou Štěpánem Honem vystoupení v rámci druhého ročníku cyklu Hudba mezi obrazy. Došlo však k nemilé věci ve formě Štěpánova fyzického úrazu znemožňujícího hraní, v Galerii Lapidárium tedy poslední říjnový den nakonec vystoupila náhradnice Anežka Nováková a k dvojici umělkyň se přidal ještě violoncellista Alessandro Mastracci.

Koncerty, při kterých mají nápadnější slovo bicí, přirozeně inklinují k hudbě novější. Instrumenty, které dnes považujeme za etablované, ještě relativně „nedávno“ plnily funkci dokreslení či spíše doprovodnou. Až ve dvacátém století se začínají objevovat první pokusy zrovnoprávnit bicí nástroje (jistě i v kontextu technologického pokroku) – zmiňme alespoň Milhaudův Koncert pro bicí nástroje a malý orchestr (1929) či Varèsovu Ionisation (1931) – či jim přiřknout dokonce sólovou roli, kompoziční výsledek pak však zároveň odráží momentální stav hudebních dějin. Jaká hudba se tedy skládala třeba ve třicátých letech minulého století? Už velmi všelijaká! Arnold Schönberg, ta klíčová figura a hudební revolucionář, se narodil už v roce 1874, přičemž relevantně lze mimoběžně podotknout i to, že i hudba Leoše Janáčka (zemřel 1928) je leckým až dodnes považována za nestravitelnou. Shrnutí úvodu: Pokud jdeme na koncert, kde se zásadně projeví třeba právě vibrafon, musíme očekávat hudbu moderní. (Koncert pro marimbu a orchestr Mozart skutečně nenapsal…) A tak se také stalo.

Jako předkrm nám byl však servírován „chléb, který se nepřejí“, totiž Johann Sebastian Bach a jeho Toccata e moll, BWV 914. Nadčasovost géniovy hudby je výhodná svou uplatnitelností skoro v jakékoli souvislosti, tak ne že by se Bach mezi následujícími, daleko mladšími autory večera jevil nějak nepatřičně. K místnímu křídlu značky Petrof usedla Nina Honová. Zahrála svrchovaně, zkušeně, s názorem, na můj vkus už hodně romanticky, ale zajisté přijatelně. Sólově se poté představila ještě dvakrát, nejprve v Ветердует, Огоньгорит, Водатечет, Землялетит (Vítr fouká, oheň hoří, voda teče, země letí) Romana Zabelova, kteroužto skladbu poutavě uvedla povídáním o čtyřech elementech, ale vlastně pěti, kdy posluchač má hádat, který je ten pátý, nezmíněný. (Slovní uvedení do myšlenkoví interpretovaných skladeb bylo pevnou součástí večera a velmi efektivně suplovalo informace v koncertním bulletinu neobsažené.) Velmi „poslouchatelná“ moderna přesvědčila o klavíristčině sympatické práci s úhozovou artikulací, dobře pozorovatelná byla také emocionální angažovanost, a tím podpořená sdělnost výsledku. Z Messiaenova dvouhodinového, dvacetidílného cyklu Vingt Regards sur l’Enfant-Jésus (Dvacet pohledů na Jezulátko) hráčka poté v dalším průběhu koncertu vybrala část číslo patnáct jako svůj poslední sólový příspěvek. Přinesl vítané občerstvení a posluchačské uvolnění skrze větší míru uplatněných konsonancí (časté vrstvení terciově vystavěných trojzvuků v pravé ruce).

Druhá hlavní postava koncertu Anežka Nováková (rozhovor čtěte ZDE) je bezskrupulózně talentovaným jedincem (to je tak zjevné!), ale hlavně je patrné, že svěřené hřivny množí s nejvyšší zodpovědností. Pronikavě inteligentní umělkyně navíc disponuje docela neobvyklým atributem, kdy své schopnosti perkusionistky dává do služeb i divadelnímu umění. V průběhu večera dokonce v každé z pěti skladeb kromě jedné použila nejen své končetiny, ale také hlasivky. Tento princip byl „vystrčen“ do popředí zejména ve skladbě Françoise Sarhana s názvem Homework II, kdy interpretka usedla na židličku při naprosté absenci jakéhokoli hudebního nástroje. Performance kombinující hru na vlastní tělo s určitým činoherectvím se nepochybně stala nejpoutavějším číslem večera snad právě díky přesvědčivě přinášenému divadelnímu aspektu. Velice osvěžujícím způsobem se umělkyně projevila i pěvecky v díle Hush skladatelky Tonii Ko. Muzikalitou přímo prýštící bylo také Novákové hned první číslo To the Earth Frederica Rzewského, kdy Anežka uchopila dřevěné tyčky a začala hrát na květináče z Bauhausu. To prosím není nadsázka, opravdu hrála na květináče z Bauhausu laděné přibližně des – f – g – h a zde jsem za nejobdivuhodnější moment považoval míru rytmické nezávislosti recitace umělkyně a její hry na keramické předměty; skutečně jako by jeden člověk hrál a druhý přednášel, „problém“ byl, že v daném případě šlo stále o tutéž osobu. A to ani nemluvíme o schopnosti recitovaný text probarvit výrazově. Členka orchestrální akademie České filharmonie během pátečního večera prokázala své opravdu mimořádné dispozice.

Po přestávce, kterou lze velmi přirozeně a příjemně využít k prohlížení přítomných maleb a kreseb nikoli abstraktního charakteru, program pokračoval a prvně byla k mání také hra violoncellisty Alessandra Mastracciho. ArcoBatutto, zbrusu nové dvojčlenné uskupení, jehož je Alessandro členem společně s Anežkou Novákovou, zahrálo už zmíněný kus Hush a závěrem koncertu také Get it! Genea Koshinského, který nemá pevné obsazení, byť je původně určen fagotu a malinké bicí sestavě. Velice „groovy“ kus, který si zvláště Anežka viditelně užívala sedíc na cajonu u doprovodné „hajhetky“, byl vítanou, odlehčenou tečkou.

Z ještě nezmíněných děl nelze opomenout Fratres (Bratři), kompozici letos jubilujícího, slavného Estonce Arva Pärta, kterou jsem shodou okolností slyšel nedávno v podání Pražských komorních sólistů. Oblíbený, meditativní opus existuje v mnoha úpravách, tentokrát zněl v komorní verzi pro vibrafon (rozeznívaný i smyčcem) a klavír (upravený pro možnost hraní rukou přímo „ve strunách“). Interpretace si svou až existenciální hloubkou jistě našla své příznivce, minimálně jednoho určitě…

Dalším ze specifik koncertu měla být premiéra díla Darji Kukal Moiseevy, ale vzhledem k tomu, že byla napsána přímo pro manžele Honovy, bylo nutné se jí vzdát, resp. odsunout na pozdější příležitost.

Celkově pořadatelsky se koncertní setkání jevilo jako dramaturgicky důmyslné a obecně vysoce profesionální; člověk by vůbec neřekl, že mladí umělci-organizátoři se ocitají teprve v druhém ročníku svého pořadatelského snažení. Koncertní prospekt i po grafické stránce velmi na výši, občerstvení pro zájemce připravené, slovní moderace zjevně nachystaná, nikoli „vařená z vody“. Našli bychom i další pozitiva.

Líto mi naopak bylo ostudného chování v auditoriu, kdy jednou zvonil budík, podruhé snad někdo zapomněl ztlumit zařízení při sledování videa, několikrát se zase ozvaly zvukové signalizace mobilního focení (k čemu zvuk, když fotím???). Takové nešvary obzvláště bolí v případě intimních skladeb typu Arva Pärta. Míra neukázněnosti publika mě až vede k myšlenkám, zda příště přece jen tichý režim mobilů nezajistit organizačně. Hudební sdělení častými ruchy opravdu trpělo…

Druhý koncert aktuální sezóny Hudby mezi obrazy je však nutné považovat za úspěšný. Slušná návštěva obdržela až speciální zážitek v netradičním místě, kdy těžko se mi vybavuje cokoli podobného, co by v Praze bylo k mání. (Vzdáleně mi počin možná připomíná snahy Aleny Hönigové v Galerii Fotorenesance.) Organizátorská dvojice klavíristy Pavola Praženici a houslistky Terézii Hledíkové společně s paní galeristkou Světlanou Kalouskovou a iniciátorem projektu Hudba mezi obrazy, spisovatelem, panem Jiřím Kosteleckým zasluhuje velký dík a uznání nad promptním řešením nepříjemné předkoncertní situace. Prý se uvažovalo o zrušení koncertu… je skvělé, že se nakonec uskutečnil. Těšme se na další.

…

První koncert letošní sezony cyklu KlasikaPlus.cz přibližovala ZDE.

foto: Hudba mezi obrazy / Michael Romanovský