„Veronika Vojířová mě nadchla svým doslova špičkovým, ‚špendlíkovým‘ nasazováním a precizní intonací rovného, Hanu Blažíkovou připomínajícího tónu.“

„Těžko si představím klidně zkušeného posluchače, či dokonce aktivního hudebníka, který by při slepém poslechu rozeznal, které z provedených děl patří komu – co napsal Habermann, co Händel…“

„Habermann a Händel patří k sobě.“

Opisoval! Skandál! Skandál? Ne. Bylo to v době, kdy podobná věc byla projevem úcty, nikoli záškodnictví. Sám slavný Georg Friedrich Händel si, řekněme, „vypůjčil“ některé hudební myšlenky. Od koho? Dnes příliš málo známého českého tvůrce Františka Václava Habermanna, jemuž se pro vazbu na slavného kolegu začalo říkat „český Händel“. Zda to bylo označení oprávněné, se mohli přesvědčit mnozí příchozí do pražského kostela U Salvátora, kteří díla obou komponistů měli k dispozici k bezprostřednímu srovnání. 15. září hrála Musica Florea, zpívalo Collegium Floreum a čtyři sólisté, dirigoval Marek Štryncl.

Ve své době byl kynžvartský rodák František Václav Habermann (1706–1783) skutečně obdivován. V mládí pobýval mimo jiné v Itálii, na dvoře toskánského velkovévody ve Florencii, kde se zdokonaloval v umění kompozice, a za svůj život si získal uznání ve Španělsku a Francii, aby se na sklonku svého života vrátil do rodného Chebu. Samotný Georg Friedrich Händel (1685–1759), Němec slavící v letošním roce 340. výročí od narození, si Habermannova díla cenil a některá témata si z jeho mší opsal a dále zpracoval. Když budeme konkrétní, Händelovi se do rukou dostala mešní sbírka Philomela pia, jejíž hudební myšlenky použil při kompozici svého oratoria Jephtha. Přesně tento fakt je jistě jednou z hlavních motivací k přezdívce „český Händel“ nebo jak na koncertě poznamenal dirigent Marek Štryncl: „Habermann a Händel patří k sobě.“

Z Habermannova díla zazněla z právě řečené sbírky hned jako úvodní číslo Mše ke sv. Janu Nepomuckému a poté i další kratší mše, Mše ke sv. Ludmile; první zmíněná – kdybychom nepočítali šumperské uvedení o den dříve – dokonce v novodobé premiéře. Koncert doplnily dva Händelovy anthemy (hymny) My Heart is inditing a Zadock the Priest, jenž se od roku 1727 hraje při každé korunovaci britského panovníka, a Händelovo Concerto grosso op. 6: č. 1 G dur. Oratorium Jephtha tedy na programu na rozdíl od úplně jiného habermannovského koncertu, který se odehrál loni v Třebíči s dirigentem Romanem Válkem a jeho Czech Ensemble Baroque, nebylo.

Dirigentské vedení Marka Štryncla bylo u pražských evangelíků zase jednou usměvavé, zapálené, inspirující i radostné, tempa přiměřená a hudební sdělení čitelná. Uskupení ukázalo muzikalitu pojetí. To množství not! Z první židle je pečlivě, starostlivě přinášela houslistka Eva Kalová – častá koncertní Magdalena Malá tentokrát seděla pouze v auditoriu –, místní rezident a „titulární varhaník“ Lukáš Vendl průběh harmonicky jistil od pozitivu, u tympánů citlivě doprovázel Jakub Eben, zástupce generace ležící o jeden stupeň pod trojicí známých bratří, trojice žesťů Jaroslav Rouček, Karel Mňuk, Josef Sadílek ušlechtile zářila. Podání orchestru mě předsvědčovalo, že má na paměti drobně problematickou a zvukově znekonkrétňující akustiku místa. Jediné, co mě rušilo, byla dlouhá spočinutí v závěrech jednotlivých částí – jevila se mi disproporční vzhledem k ostatnímu vcelku svižnému toku hudby (byť tempa by mohla být ještě daleko vyšší – mrk na pana dirigenta Romana Válka…). Tyto držené konce frází často navíc pointované jakýmsi messa di voce působily neorganicky. Po dvou číslech s účastí sboru orchestr v ose pořadu, Händelově Concertu grossu, osaměl. Vítané zpestření témbrovou jinakostí celkového zvuku ukázalo instrumentální těleso zase v trochu jiné, snad ještě virtuóznější poloze. Bravi!

Sesterský sbor orchestru Musica Florea zvaný Collegium Floreum odvedl moc pěkný výkon, sluchově nezanikal, leckteré vysoko položené pasáže zněly nebojácně a čistě, sbor nabídl šíři dynamické škály. Kvarteto sólistů – Veronika Hajičová Vojířová (soprán), Sylva Čmugrová (mezzosoprán), Čeněk Svoboda (tenor) a Jan Kukal (bas) – také zajisté potěšilo, dá se však říct, že každý z pěvců trochu jinak. Veronika, jejíž hlasový fond je opravdu typicky starohudební, mě nadchla svým doslova špičkovým, „špendlíkovým“ nasazováním a precizní intonací rovného, Hanu Blažíkovou připomínajícího tónu, Sylva představila plnou, proteplenou barvu svého opravdu sólistického voce, Čeněk zúročil svou erudici co do stylovosti přednesu a Honza potvrdil, že jeho vokální umění setrvale stoupá.

Jsou některé zaužívané zkratky, leckdy hezky marketingově využitelné: Jan Dismas Zelenka se stal „českým Bachem“, nešťastně brzo zesnulý Jan Václav Hugo Voříšek je považován za „českého Beethovena“ a k nim se nyní, zdá se, přiřadil František Václav Habermann coby „český Händel“. (Přemýšlím, kdo je „českým Mozartem“…) Právem? Myslím, že ano; skutečně těžko si představím klidně zkušeného posluchače, či dokonce aktivního hudebníka, který by při slepém poslechu rozeznal, které z provedených děl patří komu – co napsal Habermann, co Händel… Problém je, že obzvlášť Zelenka, ale i Voříšek jsou na českých pódiích už pevně nastěhovaní, kdežto Habermann nikoli. Zbývá tedy otázka, na kterou odpoví čas: Potvrdí „český Händel“ své nově nabyté postavení? Chceme mu pomoct, aby se nevrátil do jámy dějin? Stojí Habermann opravdu za to? Pokud ano, kdo, kde, kdy a které z jeho děl to bude příště?

Foto: Adam Rojko