„Při prvním pohledu na orchestr bylo překvapivé, v jak velkém obsazení smyčců budou hradečtí filharmonici skladbu hrát.“

„Zehnder přednášel svůj part s technickou jistotou a graciézností.“

„Publikum ocenilo záslužné přednesení ne moc často uváděné kompozice vřelým potleskem.“

Ve čtvrtek 5. prosince se uskutečnil abonentní koncert Filharmonie Hradec Králové v jejím domovském sídle. Jednalo se o součást velkého symfonického cyklu, kde zazněl dramaturgicky pestrý program a hlavně se na něm představil šéfdirigent orchestru Kaspar Zehnder nejen v roli dirigenta, ale i sólového flétnisty.

Posluchač, který přišel na koncert a obdržel program, byl jistě upoután jeho neotřelou dramaturgií ‒ na úvod zazněla Haydnova symfonie, potom Vivaldiho flétnový koncert a po přestávce dvě krátké skladby současných francouzských autorů a nakonec Stravinského Pták Ohnivák. Zdánlivě nesourodá sestava přesahující rozpětí tří století hudebního vývoje poskytla návštěvníkovi pestrou paletu hudebních slohů i orchestrálních obsazení.

Úvodní čtyřvětá Symfonie č. 93 D dur Josepha Haydna sice nepatří k jeho symfonickým evergreenům, ale dobře reprezentuje jeho styl. V první větě následuje po pomalém úvodu Allegro assai ‒ pro Haydna typický znak a pozůstatek barokní sinfonie. Při prvním pohledu na orchestr bylo překvapivé, v jak velkém obsazení smyčců budou hradečtí filharmonici skladbu hrát (10 primů atd.). Zvuk tělesa byl příliš hutný a nedal možnost vyniknout graciézním detailům klasicistní hry. Také slabších dynamik mohlo být více a trubky nemusely hrát tak drsně. Nicméně celkový dojem byl uspokojivý a pod vedením Kaspara Zehndera hrál orchestr jistě a s radostí.

Následující Flétnový koncert D dur s podtitulem „Stehlík“ Antonia Vivaldiho představil šéfdirigenta orchestru v roli flétnisty. Filharmonici hráli stylově – vestoje a v co nejkomornějším obsazení. Zehnder přednášel svůj part s technickou jistotou a graciézností, působivě napodoboval zvukové projevy stehlíka (například slyšitelné klepání klapkami flétny či bohaté trylky) a při hře zvládal i vytvářet vizuální kontakt s publikem. Partu continua se ujal mladý cembalista Filip Hrubý, který hrál na repliku malého italského cembala. Jako přídavek zahráli s Zehnderem známou Bachovu Sicilianu.

Po přestávce zazněly dvě krátké symfonické skladby určené jako gratulační dílka k nadcházejícím stým narozeninám francouzského malíře Pierra Soulagese: první od Marca-Antonia Pérez-Ramireze a druhá od René Koeringa. Po doznění obou skladeb nikdo nepochyboval, že se jedná o kompozice ryze moderní a vzniklé v letošním roce ‒ časté disonance byly alespoň ve druhé skladbě vystřídány harmonickou konsonantní katarzí.  

Vrchol večera představovala hudba z prvního baletu ruského skladatele Igora Stravinského, Pták Ohnivák. Kdo by očekával energickou dravost, kontrastnost a častá orchestrální fortissima, jako třeba v pozdějším Svěcení jara či Žalmové symfonii, byl by zklamán. Toto dílo představuje i přes mimořádně velké obsazení především expozici velkého množství hudebních témat, někdy výrazně chromatických, jindy diatonických, důmyslnou práci s orchestrálními zvukovými barvami, leckdy až impresionistickými, a četné množství instrumentálních sól. Právě v těch hradečtí excelovali a provedení dalo možnost posluchačům poznat, jaké všechny možné zvukové efekty a kombinace lze vynalézt. Úsporná gesta dirigenta spolehlivě vedla hráče v komplikované partituře až k mohutnému závěru. Publikum ocenilo záslužné přednesení ne moc často uváděné kompozice vřelým potleskem.

(O dramaturgickém záměru a provázanosti celého programu, o gratulačních skladbách i obecněji o práci Kaspara Zehndera v Hradci Králové čtěte zde, v našem rozhovoru pořízeném s šéfdirigentem den před koncertem.)

Foto: Zdeněk Fabiánek