„Cesta hlubšího pronikání do hudby nikdy nekončí.“

„Má cit pro tvorbu hudebních okamžiků, formováním jednotlivých frází dosahuje strhujících výsledků.“

„Nikdo z nás dvou nemá poslední slovo. To ani v hudbě nejde.“

Pozorně a s velkým očekáváním sledovaný debut má 17. května v Praze sedmadvacetiletý finský dirigent Klaus Mäkelä, šéfdirigent Filharmonie Oslo a Orchestre de Paris a designovaný šéfdirigent amsterdamského Orchestru Concertgebouw. S Českou filharmonií připravil pro Pražské jaro Mahlerovu První symfonii a Violový koncert Alfreda Schnittkeho se sólistou Antoinem Tamestitem, rezidenčním umělcem letošního festivalu.

„Vyměňujeme si nápady, je to takový hudební ping-pong,“ prohlásil na setkání s novináři Klaus Mäkelä o spolupráci s Českou filharmonií. Orchestr má podle jeho slov, s odkazem na skladatelův původ, Mahlerovu hudbu v krvi. Hraje ji samozřejmě jinak než například orchestr Concertgebouw a jinak než třeba Newyorská filharmonie. „Odlišnosti mě ale zajímají, rád se si je poslechnu,“ konstatoval. Jak dodal, cesta hlubšího pronikání do hudby nikdy nekončí. I proto tak zdůrazňuje vzájemné ovlivňování mezi dirigentem a tělesem.

Když na jaře roku 2022 nizozemský orchestr Concertgebouw Amsterdam oznámil, že se v roce 2027 stane jeho šéfdirigentem mladý Fin Klaus Mäkelä, šlo podle Pražského jara o jednu z hlavních zpráv hudebního světa. Teprve sedmadvacetiletý umělec, v současné době šéfdirigent Orchestre de Paris a Filharmonie v Oslo, se tak dostal mezi nejžádanější dirigenty současnosti.

Mäkelä je podle tisku ochotný experimentovat a i při přednesu známého repertoáru riskovat. „Novým a neotřelým způsobem protahuje či mění fráze a přesunuje celé skupiny hudebních nástrojů, aby určitým způsobem změnil zvuk souboru,“ napsal norský hudební kritik Aksel Tollåli. Mäkeläho dirigování podle něj vykazuje přirozenou muzikálnost a vyznačuje se nenápadnou elegancí a pečlivě rozváženými pohyby často připomínajícími tanec. “Má cit pro tvorbu hudebních okamžiků. Vždy je zcela ponořený v hudbě, kterou právě vytváří. Formováním jednotlivých frází dosahuje strhujících výsledků,“ uvedl Tollåli.

V Praze se dirigent vyznal, že by někdy rád dirigoval například Monteverdiho Orfea, ale také třeba Verdiho Falstaffa. Na otázku, jestli nemá dirigent v případě Mahlerovy hudby počkat na léta větší zralosti, odpověděl slovy o cestě, která nikdy nekončí. A navíc, jak upozornil, svou první symfonii, kterou teď diriguje, komponoval Gustav Mahler v sedmadvaceti, tedy ve stejném věku, v jakém je nyní on sám.

Antoine Tamestit, hrající na violu z roku 1672 ze Stradivariho dílny, vystupuje s Klausem Mäkelä často. V rámci letošního ročníku festivalu ve švýcarském Verbier se stanou dokonce partnery v komorní hudbě. Dirigent se chopí svého původního nástroje, totiž violoncella, a spolu s Tamestitem, Yujou Wang a Danielem Lozakovichem tam provedou Brahmsův Klavírní kvartet.

„Schnittkeho Violový koncert jsem hrál už v roce 2004 na soutěži v Mnichově a během let se stal ´mým´ dílem. Je to působivá, zajímavá, neuvěřitelná skladba,“ uvedl Tamestit, v současném hudebním světě jeden z nejuznávanějších mezi violisty a violistkami. S dirigentem během provedení udržuje permanentní komunikaci. „Nikdo z nás dvou nemá poslední slovo. To ani v hudbě nejde,“ prohlásil.

————-

O dirigentově nedávném úspěchu s Berlínskými filharmoniky čtěte ReflexiPlus.

Foto: Marco Borggreve, MHF Pražské jaro