„Dvořákovu síň naplnila Wagnerova operní hudba výjevem, který měl velkou fantazii, silnou působivost a dramatický tah.“

„Wagnerova hudba je omamná a vyzněla tak.“

„Skladba Valentyna Sylvestrova dala nahlédnout do arzenálu prostředků vracejících znějící hudbu ze světa studené racionality k citovosti.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu na chvíli vtáhl abonenty v pražském Rudolfinu a s nimi i rozhlasové posluchače do operního světa. Pondělní večer patřil ne zcela běžnému koncertnímu uvedení prvního dějství Wagnerovy Valkýry. Dirigoval Alexander Liebreich, poutavě zpívali Stefanie Irányi, Christian Elsner a Franz-Josef Selig. Jako úvod intenzivního, ale přesto značně krátkého programu, jako aktuální pietní vzpomínka na Ukrajinu napadenou Ruskem, posloužila nedlouhá kompozice žijícího ukrajinského autora Valentyna Sylvestrova – skladba s názvem Tichá hudba.

Stejný wagnerovský koncertní nápad měl na podzim roku 2017 pražský operní soubor. Tehdy zaznělo první dějství Valkýry ve Fóru Karlín, spolu s Beethovenovou a Bergovou symfonickou hudbou. Zpívali Andreas Schager, Meagan Miller a Peter Mikuláš, dirigoval Andreas Sebastian Weiser. Byl to výjimečný a ojedinělý projekt s velmi dobrou uměleckou úrovní a adekvátním ohlasem. Alexanderu Liebreichovi se nyní podařilo něco podobného. Měl k dispozici tři velmi dobře vybavené sólisty a s orchestrem přidal propracovaný symfonismus. Wagnerova hudba je emotivní, epická i básnivá, závažná i neklidná, tajemná i vášnivá. Dvořákovu síň naplnila na celou hodinu temným příběhem či mytologickým výjevem, který měl velkou fantazii, silnou působivost a dramatický tah.

Zlato Rýna je v tetralogii Prsten Nibelungův úvodem, ve kterém se vypráví o původu magického prstenu umožňujícího vládu nad celým světem: o Nibelungovi Alberichovi, skřetovi, který uloupil dcerám řeky poklad a prsten si z něj ukul, i o tom, jak mu ho pak bůh Wotan násilně odebral… a zase o něj přišel. Sága je podobenstvím o Zemi, lidstvu a morálce, Valkýra jako druhý díl líčí, jak mezi sebou i proti sobě rekové, bohové, obři i trpaslíci zápasí o moc. A první dějství mnohahodinové opery je skutečnou baladou: odehrává se za bouřlivé jarní noci a je naplněno zlověstností, hrdinným patosem i erotikou. Když cizinec – kterému poskytl lovec na noc přístřeší s tím, že se s ním ale ráno utká – dokáže podle pověsti vytrhnout kouzelný meč z kmene stromu, má lovcova žena jasno: potkala konečně své dvojče. Wotan je oba zplodil s lidskou ženou. Vzájemná touha je ale nepřekonatelná. Život budoucímu rekovi Siegfriedovi dají v incestu sestra s bratrem.

Scéna je hudebně i dějově vystavěna v poryvech, získává stále více na dychtivosti, graduje. Lovec Hunding se objeví jen v delší epizodě, ale basista Franz-Josef Selig ji bezezbytku využil; naplnil ji pravým wagnerovským témbrem, drsným výrazem. Sieglinde a Siegmund mají větší úlohy, patří jim celé dějství. Sopranistka Stefanie Irányi na hraně mezi lyrickým a dramatickým projevem výborně znázornila získání rozhodnosti i vývoj prudce se probouzejícího citu, tenorista Christian Elsner nosným hlasem, schopným diferencovaného projevu, impozantně vyzpíval exaltovaný zrod hrdiny. V orchestru, vršícím z příznačných motivů i velkých ploch citovost a naléhavost, zněly nejen syté barvy a dynamické odstíny, ale objevila se i pěkná sóla. Wagnerova hudba je omamná a vyzněla tak.

Díky promítaným titulkům, v Rudolfinu užitým výrazně ojediněle, získala celá scéna plnou hodnotu. Wagnerovo vlastní libreto je básnivé a bez srozumitelnosti textu by šlo skutečně jen o opájení se náladou hudby, což by zdaleka nepřineslo komplexní dojem. Rozhlasoví symfonikové připravili událost. Dovedení fascinujícího hudebního toku až k nádhernému extatickému vrcholu přineslo jediné zklamání: že opera tento večer už nebude pokračovat!

Tichá hudba někdejšího avantgardisty Valentyna Sylvestrova dala nahlédnout do jiného světa: do postmoderní plurality stylů, do nové jednoduchosti, do arzenálu hudebních prostředků vracejících znějící hudbu ze světa studené racionality k citovosti. Tři nedlouhé nekontrastující věty jsou, každá za sebe i všechny dohromady, úryvkem volně plovoucím v čase, poklidně idylickým zastavením umožňujícím zamyšlení, ani smutným, ani radostným… obrazem pohrávajícím si s estetikou filmové hudby, přesto ale žánrem koncertním. Skladba nemá intenzitu Mahlerova slavného Adagietta, ale něčím, snad náladou, se mu podobá. Je zároveň jiná: není vyklenutá, ale jen plyne, je plná opakovaných motivů, příjemné monotónnosti a drobných odpovědí a ozvěn. Byla zajímavým řešením dramaturgie večera, kterému by nicméně klidně slušela i nějaká další vážná kompozice. Takto, bez přestávky, měl zajímavou sevřenost a velkou působivost, ale skončil až příliš brzy.

Foto: Vojtěch Brtnický