„V Plzni jsem dostávala ty největší role.“

„Smetana nás soprány moc rád neměl.“

„Myslím si však, že opera je výplod romantismu a v něm by měla zůstat. V tomto ohledu zůstávám staromilcem.“

Legendární operní pěvkyně Naďa Šormová si české opery zamilovala už v dětství, a když se po absolutoriu HAMU vydala na profesionální pěveckou dráhu, stal se právě repertoár českých skladatelů jejím středobodem. Téměř třicet let byla sólistkou opery Národního divadla, a dokonce v roce 1977 hostovala v newyorské Carnegie Hall jako Jitka v Daliborovi. Bezmála padesát let se věnuje výchově mladých pěveckých talentů, nejprve na Pražské konzervatoři a nyní na ZUŠ Pro Arte Viva. V říjnu 2024 se stala laureátkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v opeře a letos v dubnu oslavila 87. narozeniny.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se v mládí začala věnovat zpěvu? 

Když mi bylo čtrnáct patnáct let, byla jsem jako jedna ze školních premiantek vybrána, abych se účastnila Mezinárodního tábora míru v Polsku, kam přijelo také Moravské dechové kvinteto. Začala jsem s tímto ansámblem zpívat různé úpravy lidových písní a jezdili jsme po okolních táborech. Záhy mně flétnista Hynek Kašlík řekl, že bych měla začít zpívat pod pedagogickým vedením. 

A poslechla jste ho?

Ano, v té době začala v Hudební škole v Ústí nad Labem vyučovat pěveckou výchovu Jitka Švábová, k níž jsem se přihlásila. 

Kteří kantoři nejvíce formovali váš pěvecký projev? 

Na základní škole bych jmenovala pana učitele Muziku, který s námi zpíval lidovky, a pak samozřejmě Jitka Švábová. 

Jitka Švábová měla pověst vynikající pedagožky zpěvu, což může potvrdit například Eva Randová. 

Ano, Eva je asi o půldruhého roku starší. A právě paní Švábová mně doporučila, abych šla na HAMU studovat k Jeleně Holečkové-Dolanské. A když šla Jelenka po dvou letech do penze, byla jsem přeřazena do pěvecké třídy Marie Budíkové. 

Předzpívávala vám na hodinách? 

Velmi sporadicky. Já se naopak snažím svým studentům vše předzpívat, i když už nemám takovou výdrž. 

Protože sám učím hře na trubku a piano na Základní umělecké škole v Kralupech nad Vltavou, osobně považuju za nesmírně důležité vše předehrávat. Pedagog sice může studentovi veškerou látku důkladně vysvětlit, ale když mu poté probíranou teorii prakticky neukáže, neobstojí.

S tím souhlasím, výuka má být prováděna názorným způsobem. 

Byl někdo z českých či zahraničních pěvců vaším idolem? 

Těch bylo hodně: Milada Šubrtová, Libuše Domanínská, Maria Tauberová. A ze světových bych jmenovala Marii Callas, Renatu Tebaldi a Montserrat Caballé, která uměla, podobně jako u nás Gábina Beňačková, zpívat úžasně pianissima. 

Začínala jste jako sólistka v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a poté jste byla v letech 1963–1966 v Divadle v Plzni. Čím bylo toto angažmá pro vás průlomové? 

V Plzni jsem dostávala ty největší role. Začínala jsem Verdiho Luisou Miller a Trubadúrem, pak jsem zpívala český repertoár, jako je Blaženka a Mařenka ve Smetanových operách, a za svůj největší husarský kousek zde považuju Filinu v opeře Ambroise Thomase Mignon. Nebyla jsem totiž nikdy koloraturní soprán a právě v této postavě se vyskytuje koloraturních pasáží požehnaně.

V červenci 1966 jste se stala sólistkou opery Národního divadla, kde jste setrvala až do roku 1994. Jak vás tam přijali? 

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale musím říct, že jsem nikdy nedělala nikam konkurz. Těžko soudit, jestli to bylo tím, že byly zavřené hranice a nedostalo se sem tolik zpěváků ze zahraničí, anebo jsem byla v danou chvíli potřeba. Například do Plzně přijel tehdejší šéf opery Národního divadla Jiří Pauer s tajemníkem Hanušem Theinem a nabídli mi angažmá ve Zlaté kapličce. 

Zažila jste rivalitu mezi kolegyněmi v Národním divadle? 

Nemůžu si stěžovat. Těch starších jsem si velice vážila a i když se v pozdějších letech sem tam někdo vyskytnul, nebylo to nijak výrazné. 

S pěveckou i hereckou suverenitou jste zde nastudovala například titulní role Mirandoliny Bohuslava Martinů a Pauerovy Zuzany Vojířové. V čem se tyto stěžejní úlohy českého operního repertoáru lišily a která z nich byla náročnější? 

Po muzikální stránce byla určitě těžší Mirandolina, kde zpíváte několik falešných not a pak se musíte strefit do čistého akordu. V tom je Martinů hodně záludný. O Zuzanu Vojířovou jsem si řekla přímo Jiřímu Pauerovi, protože jsem předtím točila na desku Ukolébavku právě z této opery a zaujala mě. Měla jsem ji moc ráda a když mi bylo padesát, dali mi v divadle na výběr, jestli bych k této příležitosti chtěla zpívat Lišku Bystroušku, nebo Zuzanu Vojířovou. Vzhledem k věku jsem se rozhodla pro Zuzanu Vojířovou.

V roce 1977 jste se podílela na koncertním provedení Smetanova Dalibora v newyorské Carnegie Hall po boku legendárního tenoristy Nicolaie Geddy. Jak k tomu došlo? 

Jednoho dne mi zavolali z Pragokoncertu, že pojedu do New Yorku zpívat Jitku v Daliborovi, přičemž se mnou ještě letěla kolegyně Alena Míková jako cover za polskou pěvkyni Teresu Kubiak v roli Milady. 

A kdo nakonec Miladu zpíval?

Teresa Kubiak, ale s Alenkou jsme se od té doby velice přátelily. Velmi jsem si vážila i jejího manžela Jiřího Štilce, zejména pro jeho zdravé názory na muziku a na kumšt obecně. 

Jak na vás působil Nicolai Gedda? 

Byl výborný, vzpomínám si, když jsem zpívala pasáž: „Sláva vám”, otočil se na mě řka: „Unmöglich!“ Smetana nás totiž jako soprány moc rád neměl. 

Považujete Carnegie Hall za tu největší metu, které lze dosáhnout? 

Nevím, jistěže to byla zvláště v té době ta nejvyšší meta, ale teď už tam jezdí kdekdo a každý se šíleně chlubí tím, že zpíval v Carnegie Hall. Já to nikde neventiluju, ani se tím nechlubím. 

V roce 1977 byl docela zázrak dostat se ze socialistického Československa do New Yorku. Neměly jste s Alenou Míkovou chuť tam zůstat? 

Ne, protože se považuju za českou zpěvačku a děkuju našim čtyřem předním skladatelům, že jsem směla jejich díla zpívat. Jiří Štilec řekl, že jsem poslední smetanovská zpěvačka. Zřejmě z toho důvodu, že poslední dobou sice zpěváci zpívají nádherně světově, ale jsou to jenom noty, kdežto my jsme vytvářeli postavy, a to především díky vynikající škole dirigentů, jako byl třeba Jaroslav Krombholc. 

Preferovala jste role v operách, nebo pěvecká vystoupení koncertního charakteru? 

Měla jsem moc ráda koncerty a mrzí mě, že jsem se jim kvůli velkému vytížení v divadle, kde jsem skutečně byla „tažným koněm“, málo věnovala. Pragokoncert koncertním vystoupením dával určitý směr a kvalitu, takže jsme například s Věruškou Soukupovou zpívaly v tematických večerech Smetanu, Dvořáka, Janáčka i Martinů. 

Na které dirigenty a pěvecké partnery vzpomínáte nejraději? 

Začnu dirigentem Zdeňkem Košlerem a pak musím jmenovat Bena Blachuta, Iva Žídka, Miroslava Švejdu, Ivana Kusnjera, Jana Markvarta a Štefana Margitu. 

Kterého pěveckého počinu si nejvíce považujete? 

Těžko lze vybrat jenom jednu věc, protože role v českých operách jsou náročné všechny a světový operní repertoár se tehdy v Národním divadle příliš neprovozoval. Mrzí mě, že jsem si nezazpívala Rusalku.

Vytkla byste něco současné interpretační praxi v opeře Národního divadla? 

Ano, některé inscenace jsou opravdu špatné. V současné době převládá trend zdánlivě se přiblížit mladé generaci. Myslím si však, že opera je výplod romantismu a v něm by měla zůstat, byť to třeba bude vypadat jako u Červíčků. V tomto ohledu zůstávám staromilcem. 

V letech 1978–1992 jste vyučovala operní zpěv na Pražské konzervatoři. Co si lze představit pod pojmem česká pěvecká škola? 

Když jsem zpívala v Národním divadle Ariela ve Fibichově Bouři, slyšela mě tehdy herečka Eva Klenová, což byla manželka dirigenta Zdeňka Chalabaly, a řekla: „Škoda že tuhle zpěvačku nepoznal manžel. Určitě by s ní velice rád pracoval.“ A to bylo pro mě vyznamenání. Jsem toho názoru, že právě během éry Zdeňka Chalabaly vznikla ve svých základech česká pěvecká škola a protože jsem české opery poslouchala už od útlého mládí, zřejmě jsem jejich provedením byla do značné míry ovlivněna. 

Od roku 1994 se věnujete mladým adeptům pěveckého umění na ZUŠ Pro Arte Viva. V čem to mají dnešní mladí zpěváci lehčí oproti letům minulým? 

Že mají možnost studovat v zahraničí a získat tam následně uplatnění. 

Jak se udržujete v tak vynikající kondici fyzické i psychické? 

Celý život jsem cvičila, přičemž od padesáti do sedmdesáti let jsem se intenzivně věnovala aerobiku. Pravidelně jsem chodila plavat a také na procházky se svými pejsky-knírači, což praktikuju dodnes. V psychické svěžesti mě udržuje práce s mladými lidmi, musela jsem se díky tomu naučit pracovat s počítačem a internetem, protože například za covidu jsem učila on-line. 

Co vás čeká nového? 

Připravuju koncerty se svými studenty ze zušky a musím se pochlubit, že mám jednu mimořádně talentovanou sopranistku. Prozatím studuje na gymnáziu, ale mám v plánu spojit se s Ivanem Kusnjerem, aby mi doporučil, kam ji nasměrovat. 

Prozradíte svoje životní motto? 

Hlavně se nezbláznit, a to jak z věcí negativních, tak i pozitivních. Obojí přijímat s mírou a stát nohama na zemi.