„Soubor jednověté Novákovo dílo vyklenul funkční tektonikou, představil oblíbený kus zajisté reprezentativně, ale to nejlepší mělo teprve přijít.“

„Jan Brabec působí, že není fyzicky schopen udělat chybu.“

„Někdy je Čechová nazývána ‚první dámou českého klavíru’ – asi proto, že ‚přední česká klavíristka‘ by bylo málo. Ano, to by bylo málo.“

Poslední, desátý koncert komorního cyklu organizace nově zvané Prague Philharmonia se uskutečnil 10. června opět v prostorách malostranského Profesního domu. Pozvání přijalo legendární Smetanovo trio a také klarinetista Jan Brabec, člen orchestru. Zněla osvědčená díla klasiků.

S oblibou na úvod svých textů zařazuji drobné zamyšlení, přičemž výše užité slovo „legendární“ jsem zvolil v určité narážce. Smetanovo trio totiž bylo založeno před rovnými devadesáti lety a nikdo z jeho současných členů v té době pochopitelně ještě nežil. V programové brožuře se dočteme, že trio „navazuje na ideál, který vytvořili jeho předchůdci“. A dále, že členové „dokazují, že základním předpokladem úspěchu každého tria je dokonalá sólistická vybavenost hráčů“. Připojím fakt, že sestava tria je relativně nedávno aktualizovaná: Ještě v létě minulého roku na pozici houslisty působil umělec disponující též dirigentským umem Jan Talich – o jeho minulém příspěvku k renomé tria se na stránkách souboru nic nedočteme; naopak houslistce Markétě Janouškové je latentně, mimoděk přisuzováno, že „od roku 2000 nahrává pro Supraphon“. Samozřejmě lze argumentovat, že jsou vypsány úspěchy souboru jako značky, nikoli ocenění jeho jednotlivých členů, opět však přicházím k otázce, kde začíná a kde končí povolání nést a vydržovat předchozí tradici. V případě Smetanova tria věc působí legitimně, protože violoncellista Jan Páleníček „zdědil firmu“ svého tatínka Josefa Páleníčka. Avšak hra souboru v současnosti z mého pohledu evidentně stojí na hře klavíristky Jitky Čechové. Při vší a upřímné úctě k roli Markéty Janouškové se těžko bráním dojmu talentované dcery, jež postupně přijala roli v rodinném podniku manželů Čechová-Páleníček. Zkrátka, Smetanovo trio rozhodně patří k české elitě, sehranost v posledním koncertním večeru prokázalo, nepochybně stále má co nabídnout; zároveň zcela jistě hraje na značku, která zejména v Roce české hudby rezonuje. Na místě umělců bych se obával jakéhosi vyčpění; v dnešních poměrech je docela rizikové spoléhat na staré pořádky. A vlastně přemýšlím, zda bagáž tradice není zbytečně hmotná; zda by se umělcům nedýchalo lépe bez zodpovědnosti, kterou s sebou nese povinnost či spíše nutnost dostát dříve nabyté cti.

Úvodní slovo si v barokním refektáři vzala tradičně dramaturgyně cyklu Martina Sermain a pěknými, kultivovanými slovy uvedla diváky do děje večera. Zrovna nedávno portálu KlasikaPlus.cz poskytla rozhovor, ve kterém zdůrazňuje lidskou stránku věci pořádání hudebních eventů. Snaží se vytvoření domácké atmosféry, což může působit zvláštně, když příchozích bývá kolem stovky, ale navzdory tomu se jí to daří, což povrdila stručná děkovná řeč jedné z mecenášek. Pražané mají k dispozici skutečně ojedinělé abonmá, jehož přidaná hodnota nápadně přesahuje čistě uměleckou složku.

Ale už k věci. Hudební dění zahájilo Klavírní trio č. 2 d moll, op. 27 „Quasi una ballata“ Vítězslava Nováka. Soubor jednověté dílo vyklenul funkční tektonikou, představil oblíbený kus zajisté reprezentativně, ale to nejlepší mělo teprve přijít. I ty nejlepší soubory patrně musí chvíli sklepávat nervozitu (zejména intonační nedostatky), což je vlastně sympatické; úzkost či nervozita vypovídají o emocionálním vkladu dané věci – stále jim to není jedno.

Druhá kompozice večera skočila výrazně jinam, až jsem si říkal, že příliš nepozoruju spojnici prvního díla s druhým, totiž Klarinetovým triem B dur, op. 11 Ludwiga van Beethovena. K interpretaci této kompozice byl přizván klarinetista Jan Brabec, vedle Prague Philharmonia rovněž člen České filharmonie. Sledovat jej při práci je obrovské potěšení. Je obdivuhodné, do jaké míry ho nástroj poslouchá; vysloveně viditelné, že cokoli si hráč umane, to se následně také ozve. Brabec působí, že není fyzicky schopen udělat chybu. Hraje muzikálně a kultivovaně, jeho legato je okouzlující a disponuje i mnohými dalšími výrazovými prostředky. Beethovenův kus ale všichni umělci podali znamenitě, vypointovaně, záživně; mluvím tedy nejen o klarinetu. 

Po přestávce se obnovil původní posaz, klarinet vystřídaly housle Markéty Janouškové. Houslistka mě v průběhu večera zaujímala svým krásně jasným, čirým tónem; jakožto nová členka se svým zkušenějším kolegům zajisté vyrovná, přináší zase vlastní interpretační nuance, jež v kontextu souboru přináší osvěžující prvek. Hra Jana Páleníčka tvoří do jisté míry protipól hry houslistky. U Paleníčka je znát herní zralost, jeho tón je naopak spíše matný, což komplexitě divákova zážitku možná jen prospívá.

Samostatný odstavec je ale nutné věnovat Jitce Čechové. Někdy je nazývána „první dámou českého klavíru“ – asi proto, že „přední česká klavíristka“ by bylo málo. Ano, to by bylo málo… Kdybych měl zvolit jedno slovo charakterizující její hru, bude jím nadhled. Uvolněnost, s jakou tvoří hudební sdělení, je přímo nakažlivá. Nejen, že hraje s naprostou jistotou a bezpečím, ona tyto charakteristiky přímo vyzařuje, takže spoluhráči s ní získávají blažený pocit v duchu všechno bude v pořádku. S tím souvisí, že zdaleka není zabořena jen ve svém partu, ale také intenzivně komunikuje v místech, která žádají pečlivější souhru; v těchto pasážích klidně několik taktů špiónsky pozoruje vůdčí hlas, aby snad ani trochu nešla proti jeho názoru. Smetanovo Klavírní trio g moll, op. 15, reagující na osobní tragédii skladatele, bylo zejména Čechové zásluhou tak strhující. To je však dáno i výraznou exponovaností klavírního partu, a to nejen v tomto díle, ale vlastně ve všech toho večera hraných.

Intenzivní aplaus, který se následně zaslouženě dostavil, byl odměněn přídavkem (pátá Dvořákova Dumka). A potom ještě jedním (Josef Suk: Elegie). Dva bonusy bych, musím říct, nečekal. Inu, výsledek snah (nejen) dramaturgyně – když se sejdou schopní a sympatičtí umělci s už vlastně předem spokojenými posluchači a všichni se cítí jako doma, výsledkem je více než jen splněná povinnost… Cílem není pouze požitek z hudebního výkonu, ambicí je tu sama radost.

Foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna