„Když přišla řada na Broučka, bylo jasné, že titulní roli v té době nezazpívá nikdo lépe než Jan Vacík.“

„Ve své dvojdílnosti a symfonické mohutnosti největší Janáčkova opera.“

„Bělohlávek dokázal orchestr BBC přivést k výrazu, bez obav popsatelnému jako dostatečně český.“

Jediná z oper Leoše Janáčka, která měla premiéru v Praze, slaví právě dnes sto let od prvního uvedení. V Národním divadle novou inscenaci připravil a 23. dubna 1920 řídil tehdejší operní šéf Otakar Ostrčil. Výlety páně Broučkovy se ostatně v hlavním městě z větší části, kromě výletu na Měsíc, odehrávají. Kompletních nahrávek vzniklo zatím pár. V Praze Neumannova v roce 1962, Jílkova v roce 1980 a neprodejná Mackerrasova na přelomu let 2003 a 2004. V Mnichově Keilberthova roku 1959. V Londýně pak v roce 2007 nahrávka Bělohlávkova.

Jiří Bělohlávek během působení v britské metropoli, zejména v době, kdy byl šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC, zařadil do tamního hudebního dění řadu českých děl. Symfonických i operních. Těch druhých v koncertních provedeních. Byly to Prodaná nevěsta, Jakobín, Dalibor, Řecké pašije, Julietta, Osud a Výlety páně Broučkovy. Tedy tituly, které se v zahraničí na rozdíl od Rusalky či Jenůfy až tak často neobjevují. Dával pozor, aby se v očích tamní odborné veřejnosti nestal jen pouhým ambasadorem české hudby, aby to s ní nepřehnal a aby jasně dával najevo, že je stejně relevantním interpretem světových klasiků a vybraných současných autorů, ale přesto toho dokázal prezentovat a současně natočit obdivuhodně mnoho. A zval si do Londýna do českých oper ty nejlepší, vesměs mladší tuzemské zpěváky.

Když přišla řada na „pana Broučka“, bylo jasné, že titulní roli v té době nezazpívá nikdo lépe než Jan Vacík. Nedlouho předtím v ní exceloval v pražském Národním divadle při tamním prvním a jediném operním účinkování proslulého janáčkovského dirigenta Charlese Mackerrase, věrného přítele a vykladače českých klasiků, Talichova žáka, v koncertním dění v Praze a v Brně jinak po několik desetiletí poměrně častého hosta. Mackerrasova janáčkovská operní diskografie s Vídeňskými filharmoniky obsahuje Jenůfu, Káťu, Lišku, Makropulos a Mrtvý dům. Broučka pod jeho taktovkou zaznamenalo jen Národní divadlo a tento živý snímek zůstává neprodejným propagačním artiklem.

Může však potvrdit, že Jan Vacík, vládnoucí v barvě hlasu a v celkovém projevu šikovným spojením dramatického a komického prvku, byl ve své době ideálním představitelem vysoko položené a charakteristicky modelované role směšného i odpudivého českého antihrdiny. Pan domácí, maloměšťák, milovník pivečka a uzenek, byl a na obou nahrávkách v jeho podání je nesnesitelně samolibý, povýšeně sarkastický, plačtivě zbabělý i blábolivě upovídaný. Prožije kdesi v sudu na Vikárce své bláznivé opilecké sny, nedotčen v nich ani intelektuálními elitami obyvatel Měsíce a jejich uměním, ani duchovním a vlasteneckým patosem husitů, a probouzí se stejně ostudně přízemní a bezpáteřní, suverénní, hloupý, vychytralý… naparující se a zoufale malý.

Jan Vacík, absolvent Pražské konzervatoře, studoval zpěv také v Itálii. Byl sólistou Bavorské státní opery v Mnichově, hostoval v operních domech ve Vídni, Římě, Drážďanech, v Lisabonu, Modeně, v Japonsku… Ztvárnil Radamese a další světové role, v Praze zpíval pohostinsky vedle Broučka také Lacu, Dalibora, Živného v Osudu, Janakose v Řeckých pašijích, v Bratislavě mimo jiné Petera Grimese… V Broučkovi, v tragikomické hlavní roli, byl herecky trefný a pěvecky suverénní a je skvělé, že je jeho umění zachyceno.

Výlety pana Broučka, ve své dvojdílnosti a symfonické mohutnosti největší Janáčkova opera, nabízejí vyklenuté plochy, kantilény, trochu dramatu, ale mnohem víc humoru a satiry, se sborem krásné a monumentální obrazy plné snové lyriky i patosu. Janáčkova partitura je plná dílčích složitostí, ale zní jednolitě a zpěvně, je to vzrušující hudba – a přesně tak ji rozeznívá i Jiří Bělohlávek.

Janáček v případě této opery (vznikající na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha z roku 1888 (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století) zápasil s vlastními představami i s libretisty neobvykle dlouho. Jako jeden z prvních komponoval už předtím na přirozený tok a rytmus nevázané mluvené řeči, v Broučkovi nicméně prokazatelně dospěl i k opačným okamžikům, totiž že dopisoval text k hotové hudbě. Není špatné si to při poslechu uvědomit: nejde jen a jen o drama, o psychologickou charakteristiku, o hudební realismus…! První díl, měsíční, snový, záměrně jakoby až trochu unylý, vznikal řadu let, od roku 1908, druhý výlet, výlet do minulosti, dějově absurdní, ale ve výjevech a hudebně velmi rázný a skutečný, byl pak už ale hotov za několik měsíců, a to roku 1917. I tady je cítit, že měl velký divadelní instinkt a že dokázal opery, nehledě na téma, formovat jako spádné, sevřené a zhuštěné. Libreto má některé zádrhely, o Čechově předloze se jako o operním námětu hovoří dokonce jako o „bláznivém“, přesto není stínu pochybnosti, že jde o skladatelovo dílo osobité, zcela zralé a definitivní, o zábavnou i jadrnou revue, originální, impulzivní a nenapodobitelnou, jako je tomu vlastně u všech Janáčkových oper.

První zvukový záznam této opery vznikl v Mnichově v roce 1959 jako živý snímek z uvedení v Bavorské státní opeře. Stál za ním dirigent Joseph Keilberth. Ten, který převzal v roce 1940 v Praze jako šéfdirigent orchestr Deutsche Philharmonie, s nímž mimo jiné obnovil hudební provoz v Rudolfinu. Těleso přetrvalo až do posledních dnů války. Keilberth byl po odsunu šéfem Staatskapelle Dresden, v této funkci pořídil první komplet Rusalky. Od roku 1950 do roku 1968 byl pak šéfdirigentem Bamberských symfoniků, kteří vznikli zejména z členů jeho pražského orchestru. Titulní roli Broučka zpívá na Keilberthově mnichovské nahrávce Lorenz Fehenberger, mezi dalšími sólisty jsou Wilma Lipp, Fritz Wunderlich nebo Kurt Böhme.

O premiéře Výletů páně Broučkových v roce 1920 se lze dočíst, že byla přijata celkem vlídně, ale že atmosféra v divadle nebyla příznivá, takže se inscenace dočkala jen devíti repríz… Od té doby se událo mnoho. Leoš Janáček je už dlouho jednoznačně a s velkým náskokem v zahraničí mezi českými skladateli nejhranějším operním autorem. Zájem v cizině ovšem vzbuzují především jeho opery Jenůfa, Příhody lišky Bystroušky, Káťa Kabanová a Věc Makropulos. Opera Z mrtvého domu je uváděna až čtyřikrát méně, Výlety mají podle statistik dokonce desetkrát méně inscenací než Její pastorkyňa. Méně už jich vykazuje jen Šárka, Osud a Počátek románu…

“Brouček“ je hodně napojen na českou historii i český humor. Pokud se v roce 2007 přesto objevil v Londýně, zaujal a byl natočen a vydán, je to malý zázrak. Bělohlávkovo album je moderní, nezastírá, že se jedná o koncertní provedení, ale zároveň mu nechybí divadelní dramatičnost. Získalo pak ve své kategorii dokonce ocenění MIDEM Classical Award 2009 na mezinárodním hudebním veletrhu v Cannes. Jistě proto, že mohlo jít pro mnohého o skutečný objev, ale určitě i proto, že dirigent obsadil do rolí výtečné české pěvce, dobře typově vybrané. Vynikající je Peter Straka, je tu Roman Janál, Maria Haan a Zdeněk Plech… A rozhodně uspěl i proto, že dokázal orchestr BBC, těleso mimořádně tvárné, ochotné a zvídavé, přivést k vynikajícímu hudebnímu výrazu, bez obav popsatelnému po emocionální a pocitové stránce jako dostatečně „český“. Ostatně, dokládají to i jejich další společné projekty. Zvláště pak dokonalý komplet symfonií Bohuslava Martinů…

Foto: Supraphon, Deutsche Grammophon, Orfeo, Národní divadlo