„Při pátrání po tom, proč je Pogorelichova hra tak progresivní, se vyplatí věnovat trochu času příběhu o jeho účasti v Chopinově soutěži ve Varšavě v roce 1980.“

„Pogorelich předložil alternativu, která se ale blíží hříchu.“

„Hlavní část Marche funèbre je svižnější, krajnímu tématu vrací Pogorelich tragickou vznešenost.“

Virtuozita Ivo Pogoreliche je nepopiratelná. Nikdo, kdo poslouchá některé z jeho alb, byť je největší tradicionalista, nemůže popřít, že každý tón, každá fráze, která vzniká pod jeho rukama, přináší neustálá překvapení a vzrušení. Bouřliváka, co před čtyřiceti lety rozvrátil Chopinovu soutěž, si připomínáme chopinovským albem o pět let mladším, z roku 1985. A ponecháváme při tom mezinárodně užívanou podobu jeho příjmení, které ovšem v originále vypadá a zní slovanštěji – Pogorelić.

Moje první setkání s Pogorelichem proběhlo při poslechu legendární desky z roku 1983, kde nezaměnitelným způsobem interpretuje skladbu Gaspard de la nuit Maurice Ravela. Byl jsem v tu chvíli doslova konsternován, jak vulgární, zneklidňující a zároveň jemná ta hudba může být. Pogorelich zde hraje neuvěřitelně smyslně: zdá se, že volí nejistě pomalé tempo, přesto z hudby vytahuje tolik vnitřních detailů. Z interpretace sálá fascinující výrazová síla. Překonává v tomto i Marthu Argerich, kterou jsem předtím pokládal za nepřekonatelnou, co se Ravelova Kašpara noci týče. Dnes jsem trochu mírnější a vnímám Marthu Argerich jako jistou alternativu k Pogorelichově nahrávce, přesto se mi jeho interpretace nezastupitelně zapsala do podvědomí. Ačkoliv dávám v klavírním umění přednost jisté střídmosti, což mi dnes dopřávají třeba Krystian Zimerman (když už jsme u toho Chopina) nebo Mitsuko Uchida či Rudolf Buchbinder, nezaměnitelná síla osobnosti, která vychází třeba ze hry Anatola Ugorskiho nebo právě Ivo Pogoreliche, staví tyto dva umělce na můj piedestal jako dva monolity v široké klavírní krajině.

Při pátrání po tom, proč je Pogorelichova hra tak progresivní, tak jiná, se vyplatí věnovat trochu času příběhu o účasti tohoto jednašedesátiletého pianisty v Chopinově soutěži ve Varšavě v roce 1980, od které mimochodem letos uplyne čtyřicet let. Známou kauzu, jak nebyl Pogorelich vpuštěn do finále i přesto, že o něm Martha Argerich prohlásila, že je „génius“, a jak potom na protest odstoupila z poroty soutěže, není potřeba dále připomínat. Umělec pak svým způsobem postavil na tomto příběhu počáteční kariéru a recenzovaná deska je oním úspěšným albem, které vyšlo po soutěži jako „odpověď na Varšavu“. Nebojím se v tomto směru napsat, že deska je opravdovým triumfem a bezprecedentně reaguje na „prohru“ ve Varšavě.

Pogorelich na sebe vzal ve všech směrech roli buřiče a narazil. Nešlo pouze o jeho technicky brilantní klavírní hru „proti dosavadním pravidlům“, ale samozřejmě o širší vzdor vycházející z jeho výstřední povahy. Ta mu mimochodem zůstala dodnes a přesvědčit se o tom mohli posluchači na Dvořákově Praze v minulém roce, kde si mimo osobitou hru neodpustil jistá ne příliš sympatická gesta. (O tehdejším koncertě Ivo Pogoreliće jsme psali zde.)

Pogorelich na varšavské soutěži provokoval nejen hrou, ale i excentrickým chováním a vystupováním. Hrál bez formálního oblečení, v kožených kalhotách a nabírané košili. Na YouTube je možné najít několik videí ze soutěže i z improvizované tiskové konference, na které kouří a pije colu. Ve třetím kole šel pianista do otevřené provokace – oproti ostatním soutěžícím pozměnil pořadí skladeb: vůči zažitým pravidlům nejprve zahrál Druhou sonátu, pak si vyžádal potlesk, aby odešel z podia, a následně se vrátil a pokračoval. Hypnotizované publikum je od té doby na jeho straně.

Pogorelich svým chováním podpořil své klavírní činy, které šly proti konzervatismu a dosavadním estetickým kritériím v interpretaci Chopinovy hudby. Výstřednost a buřičství, které jdou s tímto ruku v ruce, platily minimálně do konce devadesátých let, kdy natočil například Musorgského Obrázky z výstavy. Za prozkoumání stojí nicméně další jeho desky: Chopinova sólová tvorba, oba klavírní koncerty pod vedením Claudia Abbada, výběr Brahmsovy hudby, Bach, sonáty od Skrjabina nebo Scarlattiho… Jak moc může Pogorelich pokračovat v buřičství i dnes, je otázka, a proto je lepší zůstat u jeho dřívější diskografie z doby, kdy docházelo v klavírní hře ke vzrušujícím interpretačním proměnám, na kterých se Pogorelich tak nezastupitelně podílel.

Deska z roku 1981 (vydal Deutsche Grammophon) nechává Chopinovu poetiku někde v pozadí. Pogorelichův hypnotický „nový styl“ zde překonává představu Chopina jako vysoce romantického autora – tato interpretační představa podle Pogoreliche neumožňuje hlubší vhledy do hudby a je nahrazována široce uplatňovanou virtuozitou, jež je sice efektní, ale zůstává na povrchu věci. Pogorelich předložil alternativu, která se ale blíží hříchu. Tak například první věta Sonáty pro klavír č. 2 b moll op. 35 je plná dynamických proměn a neuvěřitelných kontrastů mezi lyrickými a dramatickými tématy. Tempově standardní, ale štiplavě ostré Scherzo může být stejně tak sporné. Je postaveno na podobném principu, nebo dokonce ještě výrazněji provokuje: v krajních částech se naléhavě přibližuje k Rachmaninovovi nebo Prokofjevovi. Trio z třetí věty je až pateticky jednoduché a milé. Působí oproti celku jako jiný svět. Hlavní část Marche funèbre je svižnější, krajnímu tématu vrací Pogorelich tragickou vznešenost. Finále nepatří do romantické epochy, vyznívá nadčasově. Schumann kdysi řekl, že „tohle není hudba“. Sebevědomý Pogorelich, hrající prakticky bez pedálu, tento pocit ještě znásobí, když ho podá s analytickým chladem ve fascinující technice.

Sonátu doplňuje další Chopinova hudba. V Preludiu je Pogorelich mistrem jasné hry, ve Scherzu je potom poměrně nekompromisní. Nocturno dosahuje poetiky a vyváženosti hlasů. Za zmínku stojí tři Etudy na závěr desky: brilantní, prozářené a virtuózní. Pogoreliche doprovází aura skandálu i dnes. Svým způsobem je to pravda, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu, jak napověděl pražský koncert. I poslední album z roku 2019 (vyšlo u Sony Classical), kde interpretuje hudbu Ludwiga van Beethovena, je odlišné. Beethovenovy sonáty místy nepoznáváte. Přesto nejlepší vhled do „skandálního Pogoreliche“ nabízí recenzované album. Je to namyšlený, sebevědomý a sebejistý buřič, kterému jeho záměr vyšel a nadále vychází. Proto má deska platnost dodnes. Kdo miluje Chopina, musí alespoň jednou tuhle nahrávku slyšet. Vrátit se k Ivanu Moravcovi může vždycky.

Foto: archiv festivalu Dvořákova Praha, Deutsche Grammophon, Pinterest, Amazon.com