„Je zřejmé, že se Beethoven čím dál víc vzdaloval představě, podle níž by hudba měl především těšit.“

„Smetanovci nepředkládají Beethovena jako podivína, ale střízlivě a přesto plně přesvědčivě jako mistra, který si může dovolit vše.“

„Ludwig van Beethoven byl jejich druhým nejhranějším autorem. Hned po Smetanovi.“

Smetanovo kvarteto v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století natočilo komplet smyčcových kvartetů Ludwiga van Beethovena. Letošní podzim dává trojí důvod k připomenutí ambiciózního nahrávacího projektu, určeného původně pro japonský trh. Jednak všech šestnáct komorních skladeb vyšlo v této interpretaci v tuzemsku poprvé jako celek, a to v remasterované reedici v boxu na sedmi CD, jednak v listopadu uplynulo 75 let od prvního koncertu dnes již legendárního souboru. A pak také právě dnes slavíme 250. jubileum skladatele.

Smetanovci točili Beethovena postupně v letech 1976 až 1985, tehdy samozřejmě na černé LP desky. Celek byl však k dispozici od té doby až doposud jen na japonském trhu. Supraphon obnovil snímky z originálních pásů. Tato čtveřice nikdy nehrála takříkajíc na dřeň, jako třeba v současnosti Kvarteto Pavla Haase, ale vždy předávala hudbu kultivovaně. Ovšem výrazně také s pocitem, že je to „naplno“. Tak, jak to k Beethovenovi patří: v jeho hudbě zaznívá apollónsky čistá srozumitelnost, ale stejně tak i patos a emocionální oheň. Celý komplet českého souboru, zachycující čistou a uměřenou interpretaci, byl a je mimořádným, úctyhodným a obdivuhodným počinem. I díky tomu, že samozřejmě soustavně pečovali o českou tvorbu, ale že právě Beethoven byl jejich velmi oblíbeným a často hraným autorem.

Beethovenovy smyčcové kvartety patří do klasicistního dědictví. Díky peněžní rentě od urozených mužů se mohl Beethoven ve Vídni jako nezávislý skladatel plně věnovat hudbě a jednotlivá díla profilovat umělecky skutečně individuálně a jedinečně, čím dál víc. V některých skladatelovo novátorství ještě jen probleskuje.

Kvartety z opusu 18 z roku 1799 jsou docela „krotké“. Hře souboru, jehož zvuk korunovala neuvěřitelně čistá intonace a dokonalé modelování tónů vycházející od primária Jiřího Nováka, taková hudba naprosto odpovídá. Hudba se odvíjí ve vyšších světlejších polohách, průzračně, v ideálních proporcích časových i souzvukových. Zejména ve scherzech můžeme slyšet, že nejde o nijak dramatický výraz, ale na druhou stranu ani o nic titěrného. I kvartety ze středního období jsou přehlednější, pravidelnější, čitelnější. Smetanovci je hrají barvitě, hutně, se značnými akcenty a výraznými dynamickými rozdíly. Dosáhnou úderné stručnosti, ale spíše cílevědomosti než tragiky. Návraty výrazného motivu zdůrazňují, umějí naznačit zemitost, ale také vědí, jak hudbu pozastavit.

Je zřejmé, že se Beethoven čím dál víc vzdaloval představě, podle níž by hudba měl především těšit. Mnohem bližší mu bylo literární hnutí, které v umění programově hledalo, respektive do umění integrovalo hluboké a vášnivé lidské city. Že se právě proto dostával do sfér, které jeho současníci vnímali už jako nepříliš srozumitelné, v důsledku jeho postupující hluchoty možná i bizarní, je jiná věc.

Smetanovci za čtyři desetiletí svého působení nesčetněkrát hráli nejen Beethovena, ale ještě častěji také Bedřicha Smetanu, romantického, subjektivního, ale docela moderního. A tak je rozhodně zajímavé, jak se dívali na pozdní Beethovenovy kvartety, které jsou temnější, rozervanější, vizionářštější, složitější, náročnější než jeho ranější. A tam kvarteto při své interpretaci neomylně nacházelo prvky a odstíny, závažná mementa a nárazy, které v těch starších ještě nejsou. Sice zároveň neztratilo ve výraze ani svou ušlechtilou uměřenost, a tak například Beethovenův opus 131 se dá zahrát ještě i o něco naléhavěji, moderněji, nicméně i tak je zřejmé, že mimořádně sehranému, vyzrálému a vážně opravdovému souboru nejzralejší díla Ludwiga van Beethovena sluší nejvíc. Díky svému uměřenému, objektivizujícímu, ale přesto dostatečně emotivnímu přístupu nacházel soubor rovnováhu mezi romantizujícím výkladem, k němuž struktura těchto děl může vést, a mezi výkladem tradičním, konzervativním. Z jeho hry je ale nejvíc ze všeho znát zažitost, usazenost.

Vezměme Smyčcový kvartet č. 15, opus 132, díla pětapadesátiletého autora, je v tónině a moll a jeho stopáž přesahuje čtyřicet minut. Je proslulý zejména svou pomalou větou, díkůvzdáním za uzdravení. Ale zajímavý je celý. Včetně finále, které má po výrazném dvouminutovém pochodovém intermezzu, jakémsi scherzu, svůj vlastní tah, myšlenkovou sílu, velkou mohutnost. A nebo Kvartet č. 16 z roku 1826 v nahrávce z roku 1985: to je vysoce individuální, svobodná a soustředěná hudba, hudba vzdálená klasicistní průzračnosti, hudba znějící ve své době určitě neobvykle a i dnes vzbuzující údiv nad tím, jak svými nečekanými nárazy, opakováním a zarputilostí míjí zavedené postupy, jak se neohlíží po konvencích. Smetanovci však i přesto nepředkládají Beethovena jako podivína, ale střízlivě a přesto plně přesvědčivě jako mistra, který si může dovolit vše.

Monumentem, šestivětým dílem, i s Vekou fugou bezmála hodinovým, je Kvartet č. 13, opus 130 z roku 1826. Smetanovo kvarteto natočilo toto komorní veledílo v roce 1982. Zvuku souboru i tady často dominuje neuvěřitelně čistá intonace a dokonalé modelování tónů vycházející od primária Jiřího Nováka. Ale neznamená to, že by se v polyfonii neprosadili i ostatní členové. Některé soubory působí i v tak obsažné a emocionální hudbě, jako je pozdní Beethoven, dokonale, ale chladněji. Jiné v ní působí dokonale virtuózně a radostně. A další dokonale a hodně expresivně. O nahrávkách Smetanova kvarteta se dá hovořit jako o těch, z nichž vedle dalších předností vyzařuje především zralost a nadhled. Cavatina z opusu 130, téměř duchovní hudební výjev, má v sobě v jejich podání velký vnitřní klid; hudba v tomto okamžiku zní doslova a opravdu tak, jak to ke komorním žánrům patří: ušlechtile.

Koncerty i natáčení Smetanova kvarteta se vyznačovaly cílenou hrou zpaměti, aby pulty s notami nerušily a neodváděly pozornost jinam. Pro ničím nerušené zažití a prožívání interpretované hudby… Zcela určitě to na výsledný zvuk a výraz muselo mít vliv, Smetanovci to věděli. A když posloucháme jejich dokonale znějící nahrávky, musíme to potvrdit. Hudebník, který není fixován očima na noty, tvoří svobodněji, uvolněněji, zvládá hrané dílo komplexněji, detailněji, má ho naprosto promyšlené a v neposlední řadě si ještě lépe ohlídá souhru. Pro komorní soubory hra zpaměti nebyla a není vůbec obvyklá. Avšak nešlo o exhibici.

První koncert souboru pod jménem Smetanovo kvarteto se konal v úterý 6. listopadu 1945 v půl osmé večer. Uspořádala ho Krajská rada odborů ve velkém sále Ústřední knihovny v Praze. Na programu byly oba smyčcové kvartety Bedřicha Smetany a Smyčcový kvartet Vítězslava Nováka. Kvarteto v roce 1945 vytvořili Jaroslav Rybenský, Lubomír Kostecký, Antonín Kohout a Václav Neumann. Bylo jim od dvaadvaceti do šestadvaceti let. Neumann po několika letech kvarteto opustil a věnoval se dirigentské dráze. Přišel místo něj Jiří Novák. Později musel ze zdravotních důvodů odejít Rybenský a nahradil ho Milan Škampa. Od poloviny 50. let tak soubor už beze změny tvořili pánové Novák, Kostecký, Škampa a Kohout.

Ve druhé polovině 20. století patřili dlouhodobě ke světově uznávané interpretační špičce. Každoročně na podzim jezdili na řadu týdnů do Japonska. Byli také dokonce u vůbec první digitální nahrávky klasické hudby. Pořídila ji japonská firma Nippon Columbia se Supraphonem v červnu 1975 v kostele v Lučanech nad Nisou, v Jizerských horách, kde měli členové souboru chalupy a kde pravidelně, zejména v létě, cvičili i koncertovali. Za 44 let absolvoval soubor na čtyři tisíce koncertů ve čtyřiceti zemích čtyř kontinentů. Ten poslední se konal v Brně 27. června 1989.

K žákům Smetanovců ve své době ve třídě komorní hry na pražské AMU patřila většina domácích kvartet a některých dalších souborů. Prvním, kdo pak z legendární čtveřice navždy odešel, byl Lubomír Kostecký, hráč druhých houslí; bylo to v roce 2003. Primárius Jiří Novák zemřel roku 2010, violoncellista a zakladatel Antonín Kohout odešel ve věku 93 let v roce 2013. Život nejmladšího člena souboru violisty Milana Škampy se uzavřel v dubnu 2018.

Je spočítáno, že Smetanovy kvartety zazněly v jejich podání za ta léta v sedmnácti stech provedeních. Beethovenovy v patnácti stech provedeních. Ludwig van Beethoven byl tedy hned po Smetanovi jejich druhým nejhranějším autorem…

Foto: Supraphon, smetanovokvarteto.cz