„Svého naplnění došel Zdeněk Mácal v letech 2003 až 2007, kdy byl v pořadí třináctým šéfdirigentem České filharmonie.“

„Raná mozartovská nahrávka není pro Mácala ve světle jeho pozdější kariéry nejtypičtější.“

„Mozarta hraje Pavel Štěpán na Mácalově snímku z roku 1968 zejména v nižších polohách opravdu měkce, v pomalých větách k tomu zasněně.“

Vynikající a ve světě ceněná nahrávka dvou Mozartových klavírních koncertů s Pavlem Štěpánem a Českou filharmonií je dosažitelná jen v digitální podobě, na klasickém nosiči k dispozici není. Stojí za ní Zdeněk Mácal, letos 8. ledna pětaosmdesátiletý. Protože v roce 1968 emigroval, firma Supraphon desku musela zničit. V online podobě, pro zakoupení a stažení, snímek zpřístupnila teprve zase až v roce 2012.

O Zdeňku Mácalovi, původem z Brna, se hovořilo v druhé polovině šedesátých let jako o možném „korunním princi“, který by mohl nastoupit do čela České filharmonie po Karlu Ančerlovi. Ančerl, přeživší holokaust, se začal potýkat se zdravotními problémy a temperamentní, muzikální a suverénní Mácal, vítěz dirigentských soutěží v Besançonu a v New Yorku, se jevil jako jasný a velký talent. Osud si však zahrál s oběma z nich. Ančerl, který byl šéfdirigentem od roku 1950 a dostal filharmonii soustavnou prací, koncerty, nahrávkami a četnými zájezdy mezi světově uznávané orchestry, po okupaci v roce 1968 odešel do ciziny. Dirigoval ještě na Pražském jaru 1969, ale definitivně se usadil v Torontu, kde se stal šéfdirigentem tamního významného symfonického orchestru. Jeho život se uzavřel bohužel už v roce 1973.

Mácal emigroval po srpnu 1968 také. Dirigoval po celém světě, působil postupně jako šéf orchestrů v Kolíně nad Rýnem, v Hannoveru a Sydney a pak léta v USA – u Milwaukee Symphony Orchestra a New Jersey Symphony Orchestra. Do vlasti se jako dirigent poprvé vrátil až v roce 1996, kdy s triumfálním úspěchem dirigoval v Berliozově Fantastické symfonii na Pražském jaru Českou filharmonii. Svého naplnění došel pak v letech 2003 až 2007, kdy byl jejím v pořadí třináctým šéfdirigentem. Post opustil předčasně kvůli „vnitřním i vnějším neshodám,“. Hovořilo se o nesouladu s managementem orchestru i s některými hráči, ale přímým impulsem byly asi i nepříznivé kritiky některých Mácalových koncertů s filharmonií a určitě i dirigentova touha mít přece jen víc času na různá hostování.

Velká část Mácalovy diskografie má ukotvení v zahraničí. Natáčel především pro firmy Delos, Koss, Sony, EMI, Decca, Deutsche Grammophon, točil s americkými orchestry, a to světový repertoár i české autory. Ale i nahrávky s Českou filharmonií, ať už to byl Dvořák, nebo třeba Mahler, vycházely v prvním desetiletí nového tisíciletí především v Japonsku na labelu Octavia Records a byly v Česku těžko dostupné.

Raná mozartovská nahrávka není pro Mácala ve světle jeho pozdější kariéry nejtypičtější. Vedle Berlioze jsme v Praze po roce 1996 zažili řadu jeho dalších kreací, kdy bylo jasné, že mu vyhovuje repertoár, který umožňuje rozpoutat orchestrální gejzír barev, gradací, zvuku, gest a dojmu. A to i v modernější hudbě, včetně autorů ve spektru od Philipa Glasse po Ladislava Vycpálka… Mácal ovládal, inspiroval, rád se ukázal, s potěšením dával najevo, jak se věc daří a jak hudba září. Takovéto kreace nabíjejí posluchače pozitivní energií. Byl zároveň tím typem dirigenta, který uznale děkuje orchestru, který ho umí prodat. Sám se také vždy děkoval jako správný Američan. Při hře to ale nebyla prázdná vnějškovost; vystihoval atmosféru i v opačným polohách výrazového spektra – dovedl se pozastavit a rozvinout cit.

Pavel Štěpán (1925 – 1998) je považován za interpreta, jehož doménou byli hlavně Josef Suk, Vítězslav Novák, Bach a Mozart a naopak zcela jistě ne virtuózní tvorba typu hudby Franze Liszta. Jeho hra bývá spojována s atributy jako stylovost podání a hluboká hudebnost, které se vyhýbají všemu vnějšímu. Byl také vynikajícím komorním hráčem a pravidelně hrál čtyřručně s Iljou Hurníkem. Mozarta hraje na Mácalově supraphonském snímku z roku 1968 zejména v nižších polohách opravdu měkce, v pomalých větách k tomu zasněně. Filharmonici, samozřejmě v nikoli úplně komorním, ale středním obsazení, hrají precizně, vedle krásně plných a zřetelných smyčců je slyšet každou linku dechových nástrojů, puls a artikulace jsou vzorové, rozpětí mezi hravostí a obřadností je podpořeno podrobnou prací s dynamikou. Tempa jsou umírněná, i ve finálních větách, přirozenosti nic nechybí, ani nepřebývá.

V domácím, ale ani v mezinárodním kontextu nešlo o bezvýznamný počin. Svědčí o tom i skutečnost, že nahrávka Mozartových klavírních koncertů č. 23 a 27 získala Štěpánovi a Mácalovi v roce 1971 významné evropské ocenění: Wiener Flötenuhr – Preis der Mozartgemeinde Wien. Uděluje ji od roku 1969 každé dva roky za nejlepší interpretaci Mozartových děl vídeňská Mozartova společnost. Za snímek Koncertu pro klavír č. 24 a Ronda D dur obdržel Pavel Štěpán stejné ocenění ještě jednou, v roce 1982; na druhém snímku hraje s Českou filharmonií a Václavem Neumannem, Ančerlovým nástupcem.

Foto: Česká filharmonie, Janáčkův máj, Petr Grimm, Wikipedie