„Už v době vydání oslnila Smetáčkova nahrávka posluchače – pomineme-li působivou stereofonii – celkovým nasazením, šťavnatým příjemným zvukem a především výkonem jejích interpretů.“

„Beno Blachut a Zdeněk Kroupa jsou pěvecky i výrazově pravými lidovými pastýři zářícími rozšafností a projevem bez sebemenší konvence.“

„Naprosto bezkonkurenční je Pražský filharmonický sbor, strhující jednolitý celek, zářící jak zvukově, tak intonačně.“

Pokud bychom chtěli zjistit, která skladba z oblasti klasické hudby z českého repertoáru je nejčastěji prováděna – a to jak profesionály, tak amatéry, nemusíme chodit daleko. Šťastná melodická invence, ne příliš obtížná partitura – zvláště pro sborové zpívání – a především velká popularita uděluje každoročně primát České mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Odpovídá tomu i počet jejích nahrávek. Která by mohla být referenční? Ta první stereofonní – vybíráme snímek Václava Smetáčka.

Tento fakt platí i přesto, že se jedná o skladbu prováděnou vždy jen v jednom několikatýdenním adventním a vánočním období (dle církevních zásad by to ovšem mělo být poprvé až na Štědrý den o půlnoci!). Kolem Vánoc se prostě toto dílo, nazývané velmi často důvěrně Rybovka (celý původní název zní Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. acomodata in linguam bohemicam musicam – que redacta per Jac. Joa. Ryba), dává takřka všude. Kromě kostela, kterému bylo v roce 1796 určeno, se objevuje v programech skoro každého adventního či vánočního koncertu a o Štědrém večeru se zpívá dokonce na náměstích a návsích českých měst a vesnic. Některé příjemné a líbezné melodie a texty takřka zlidověly! Staly se z nich „hity“, jejichž zjednodušení a některé úpravy (dokonce do podoby folkových písniček) je ovšem do jisté míry dehonestuje.

Situace však není zcela jasná ani při provádění Rybovy mše v původní podobě. Autorský rukopis se bohužel nedochoval, vychází se pouze z opisů. Už v 19. století se objevily různé úpravy, samozřejmě spíše v romantickém duchu, z nichž mnohé se uvádějí dodnes. Nejčastěji se využívá důvěrně známé edice Josefa Hercla z roku 1973, takže jakýsi patent na autenticitu vlastně neexistuje, byť zvláště nová doba se o ni snaží. Hercl vycházel z někdejších edic Romualda Pertlíčka (1930) a Aloise Michla z 50. let minulého století. I přes snahu po autentičnosti nacházíme v partituře prvky, jež se snaží skladbu přiblížit současnosti; v orchestru se připouštějí dokonce trombony. V roce 1995 se o důslednou autenticitu pokusil ve své edici Milan Kuna.

Rybova Česká mše vánoční byla dlouhou dobu známá pouze z jediné komerční nahrávky Supraphonu z roku 1950, kterou ve studiu Domovina natočil Jan Kühn. S příchodem stereofonie nabídl tentýž vydavatel nahrávku Václava Smetáčka pořízenou v Rudolfinu v roce 1966. Potom vznikaly nahrávky další a po roce 1989 jejich počet kvantitativně, ne však vždy kvalitativně, vzrostl. Vybrat tu nejzajímavější je pro každého posluchače či pisatele tvrdým oříškem.

Navrhujeme-li do fiktivního Zlatého fondu nahrávku Smetáčkovu, činíme tak hned z několika hledisek. Vyšla ještě před vydáním dnes nejznámější edice Herclovy, čerpala částečně – podobně jako stařičká nahrávka Kühnova – z verze Pertlíčkovy, ale především A. Ptáčka z Humpolce, upravené za války pro rozhlas Mansuetem Kličkou; tento materiál je bohužel jen v rukopise. Už v době svého vydání oslnila Smetáčkova nahrávka posluchače – pomineme-li působivou stereofonii – celkovým nasazením, šťavnatým příjemným zvukem a především výkonem jejích interpretů. Mužem číslo jedna je zde samozřejmě dirigent. Jeho přítomnost cítíme snad z každého taktu. Pojal důvěrně známou partituru jako dílo oratorní, či dokonce operní, jež zaznívá v působivé podobě tak, jak nikdy nemohla v chrámech ani při tradičních provedeních.  Možná tento fakt může leckomu, zvláště ortodoxnímu zastánci tzv. autentické interpretace vadit, avšak to už záleží na vkusu a názoru posluchače.

Už úvodní Kyrie je oproti staršímu snímku Kühnovu výrazně rychlejší, naléhavější a tím i přesvědčivější. Zajímavé tempové překvapení nám Smetáček připravil v Graduale Vzhůru, bratři. Na počátku zvolí jednotné tempo, jež působí jako příjemně běžící polka. Ono tempo vydrží stejné přes celou část! To znamená, že ignoruje běžné zvyklosti (a pokyny v notách, jež ostatně s největší pravděpodobností nepocházejí od Ryby). Vznikla tím jakási „odlehčující“ část, v níž chybějí slavnostní monumentální koncovky. Ty ovšem zde nejsou ani v Credu, či Offertoriu, ba ani ne v Závěru. Poněkud lyrická až komorní sóla Marie Tauberové, Věry Krilové, Rudolfa Vonáska a Jaroslava Hromádka na starém Kühnově snímku vystřídá u Smetáčka sólistický kvartet mnohem výraznější. Zatímco u Jaroslavy Vymazalové (zde je už trochu za svým zenitem) a spolehlivé Marie Mrázové se ocitáme spíše v operním světě, Beno Blachut a Zdeněk Kroupa jsou pěvecky i výrazově pravými lidovými pastýři zářícími rozšafností a projevem bez sebemenší konvence.

Naprosto bezkonkurenční je Pražský filharmonický sbor (uváděný pod  svým tehdejším názvem Český pěvecký sbor), který zde působí jako strhující jednolitý celek, zářící jak zvukově, tak intonačně. Zvláště krásná je známá mystická střední pasáž Tobě se zde klaníme ve střední části Offertoria, která místo obvyklé statičnosti má úchvatně propracovanou dynamiku. Podíl na tom má jistě nejen skvělý a nezapomenutelný sbormistr Josef Veselka, ale i Václav Smetáček.

Zbývá zmínit se o doprovodném tělese, kterým je Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Opět to je Václav Smetáček, jehož ducha lze z nahrávky vycítit. Od začátku do konce jsme v zajetí jeho vitality a strhujícího nasazení vycházejícího ze znalosti výrazových prostředků, jež dokážou vytvářet barvitý tok kontrastních pasáží, aniž by bylo nutno sáhnout k efektu či samoúčelného patosu. Přesto některé instrumentální vstupy jsou velmi půvabné – vstupy žesťů, zvláště lesních rohů, tympánů… i nádherné flétnové pasáže dlouholetého člena FOKu Jaroslava Josífka. Účinkujícím v žádném případě nešlo o snahu přiblížit se mentalitě lidí z doby Rybovy, o níž beztak mnoho nevíme, nešlo jim o autenticitu, nýbrž o předání důvěrně známé partitury tak, jak ji pociťujeme v dnešní době – s potěšením a radostí.

Dalo se by se jistě ještě hovořit o dalších zajímavých specifických vlastnostech této nahrávky. V každém případě i po padesáti letech neztratila nic ze své radostné atmosféry a místy až strhujícího nasazení. Přiřazená nejznámější Rybova pastorela Rozmilý slavíčku v „dívčím“ podání Heleny Tattermuschové ideálně dotváří poetický obraz, na jaký se vždy o Vánocích těšíme.