„Helmuth Rilling si vysloužil titul ´bachovský papež´. Je nicméně, stejně jako Bach, luterán.“

„Za nejdůležitější vždy považoval zprostředkovat posluchači skladatelovo poselství, to, jak chápe text.“

„Bachovy skladby nejsou pro něj jen koncertními kusy, ale součástí bohoslužeb. Což je moment nikoli zanedbatelný.“

Bachovo Vánoční oratorium není na rozdíl od Matoušových a Janových pašijí jednolitým dílem. Je souborem šesti samostatných nedělních kantát pro svátky od Narození Páně po začátek nového roku. Jejich komplet existuje samozřejmě v řadě nahrávek. Ty nejstarší jsou pomalé a monumentální, ty nejnovější vesměs mnohem rychlejší, odlehčené a radostné. Střídmě uprostřed stojí se svými dvěma snímky stuttgartský dirigent Helmuth Rilling. Na té první z roku 1984 propojil tehdejší západní a východní Německo. Těžko by totiž našel lepšího Evangelistu než drážďanského tenoristu Petera Schreiera.

Helmuth Rilling, na jaře roku 2018 už pětaosmdesátiletý, spojil svůj život jako ředitel kůru, sbormistr, varhaník a dirigent s evangelickým kostelem Gedächtniskirche stojícím mimo staré centrum města. Původní novogotický kostel, za války zcela zničený, nahradila v padesátých letech moderní novostavba s červenou cihlovou věží. Helmuth Rilling si vysloužil během let na mezinárodní hudební scéně díky svým koncertům a nahrávkám titul „bachovský papež“. Je nicméně, stejně jako Bach, luterán. A svou hudební kariéru začal a po celý život spoluvytvářel právě v tomto kostele. Po studiích v Itálii a USA založil v roce 1954 v obci nedaleko Stuttgartu pěvecký sbor Gächinger Kantorei, s nímž zde pak desetiletí interpretoval nejen Bacha, ale i novější autory. V šedesátých letech se na nějakou dobu stal v New Yorku dirigentským žákem Leonarda Bernsteina. Roku 1965 stál u zrodu orchestru Bach-Collegium Stuttgart.

Helmuth Rilling byl prvním německým dirigentem, kterému bylo dovoleno vystoupit v Tel Avivu a řídit Izraelskou filharmonii. Padesát let po skončení druhé světové války dal podnět ke vzniku Rekviem smíření, které napsalo čtrnáct skladatelů různých národností. Prosadil také uvedení Mše za Rossiniho, kterou napsalo o století dříve z Verdiho iniciativy třináct italských autorů a měla být provedena k ročnímu výročí úmrtí Gioacchina Rossiniho. Uváděl řadu děl – biblická oratoria Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, díla od Monteverdiho, Händela, Mozarta, Beethovena nebo Dvořáka i od Krzysztofa Pendereckého a Sofije Gubajduliny a mnoho další hudby. Jeho nejvlastnější doménou byla však celoživotně hudba Johanna Sebastiana Bacha. Stal se s oběma svými tělesy světoznámým v oboru duchovní hudby, a to zejména poté, co natočil všechny Bachovy duchovní kantáty. Jsou jich dvě stovky. Ještě nikdo to předtím neudělal. Úkol dokončil k jubilejnímu roku 1985. A k dalšímu výročí – k roku 2000 – pak projekt rozšířil na natočení všech Bachových skladeb.

Za nejdůležitější vždy považoval zprostředkovat posluchači skutečně nejvlastnější skladatelovy myšlenky a záměry, to, jak chápe text, jaké je jeho osobní poselství. Podle vlastního vyjádření k tomu nutně nepotřeboval dobové nástroje, ale nepopíral, že potřebuje vědět co nejvíce o dobové provozovací praxi. Ale úplně nejpodstatnější podle něj bylo rozumět textům, které jsou základem hudby kantora z Tomášského kostela v Lipsku, a to ve všech jejich teologických detailech a souvislostech. Právě tento přístup je hlavním znakem jeho interpretačního přístupu – a z koncertů i nahrávek je to znát.

Ještě po polovině dvacátého století převládal v interpretaci barokní hudby, tedy i Bachových duchovních skladeb, důstojný přednes, do určité míry romantizující, s patosem. Hnutí historicky poučené interpretace směřující k autentickému dobovému zvuku a pocitu přineslo pak živější tempa, menší obsazení a zvuk, civilnější projev. Když dnes posloucháme nahrávky Johna Eliota Gardinera, Tona Koopmana a mnoha a mnoha dalších uměleckých vedoucích barokních souborů, když vzpomeneme na bachovské kreace Václava Lukse a Collegia 1704, vybaví se nám hudba místy citlivě niterná, místy důrazná, jindy téměř roztančená, ve zvuku veskrze cudná, před velkolepostí upřednostňující komornější a detailnější dikci. Takto podaná hudba, ať už je od Vivaldiho, Händela, Porpory, Monteverdiho… a nebo od Bacha, je hudba objevná, skvělá, podmanivě strhující. Vůbec nic proti všem interpretům, poutajícím právě takto naši pozornost muzikalitou, virtuozitou, uměleckou dokonalostí.

Proč se přesto dá o nahrávce Helmutha Rillinga hovořit jako o referenční? Ve své době vnesl do interpretace Bachových duchovní skladeb vokální virtuozitu sboru Gächinger Kantorei, jejich hlasovou pohyblivost, zřetelnou, téměř staccatovou artikulaci. Držel se rozumně uměřených temp. Ale především – za vším je cítit, že pro něj tyto skladby, ať už jde o běžné nedělní kantáty, o pašije, nebo o Vánoční oratorium, nejsou jen koncertními kusy, ale součástí bohoslužeb. Což je moment nikoli zanedbatelný. Platí to, ať už vezmeme jeho snímek Vánočního oratoria z konce devadesátých let, na němž jsou sólisty Sibylla Rubens, Ingeborg Danz, James Taylor, Marcus Ullmann a Hanno Müller-Brachmann, nebo ještě raději tu z roku 1984, kde zpívají Arleen Augér, Julia Hamari, Wolfgang Schöne a tenorista Peter Schreier.

O něm totiž platí totéž, co o Rillingovi. Nejde jen o hudbu, ale i o víru… Peter Schreier, v létě 2018 třiaosmdesátiletý, vyrostl v praxi luterských bohoslužeb, jako chlapec byl členem proslulého sboru u drážďanského kostela Kreuzkirche. V Bachových pašijích je nejen z ryze vokálních, ale právě i z těchto důvodů nepřekonatelným Evangelistou, který dává doslova každému slovu a každé větě přesný, jedinečný a přesvědčivý výraz. Ve Vánočním oratoriu Evangelista tolik textu a tak významnou úlohu jako v pašijích nemá, ale přesto – Schreierův lyrický flétnový rejstřík, jedinečná dikce a pravdivý a autentický přednes biblického příběhu jen těžko hledají srovnání.

Foto: Petr Veber a Holger Schneider