PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Německý romantik předkládá opulentní fresku – vyhraněně niterné nebo naopak okázale oslavné dramatické obrazy.“

„Druhý díl oratoria dospěje až k Ježíšově slavnostnímu vjezdu do Jeruzaléma, který si křesťané připomínají týden před velikonocemi, na Květnou neděli.“

„Rilling nezastírá, že Lisztovo oratorium není ani tak dějovým vyprávěním, jako spíše velkou symfonickou skladbou, ani to, že vyjadřuje zbožnost spíše okázalou a obřadně církevní než niterně osobní.“

Život Ježíšův od narození po ukřižování a zmrtvýchvstání. Taková je osnova monumentálního, bezmála tříhodinového oratoria Christus od Franze Liszta, které mělo premiéru v roce 1873 v evangelickém kostele ve Výmaru pod autorovu taktovkou a za přítomnosti dcery Cosimy a jejího druhého manžela Richarda Wagnera. Jednou z nejvýraznějších částí díla je pochodové ztvárnění tématu Ježíšova příjezdu do Jeruzaléma, novozákonního tématu vztahovaného při čtení Bible právě k dnešku, ke Květné neděli – poslední neděli před velikonočními svátky… Nahrávek celé skladby moc není. Hledání nakonec vždy skončí u té Rillingovy.

„Mozartova Mše c moll se podle všeho měla stát skutečně velkým, monumentálním slavnostním dílem, v chrámové hudbě označovaným „missa solemnis.“

„Vezme-li se v úvahu, jaký významný mezník představuje Mše c moll v Mozartově skladatelském vývoji, pak v tomto smyslu, i přes její nedokončenost a určitou stylovou nesourodost, jí označení „Velká mše“ náleží plným právem.“

„Prozatím asi k nejodvážnějším (a současně i do jisté míry velmi kontroverzním) náleží rekonstrukce „plně dokončené“ verze díla z pera muzikologa Roberta D. Levina. Prvně zazněla v lednu 2005 v nastudování Helmutha Rillinga.“

Od jedné z nejstarších nahrávek z roku 1955 až po ty nedávné, včetně mnoha historicky poučených s dobovými nástroji, je diskografie Mozartovy Mše c moll mimořádně rozsáhlá. Stejně nepřehledná jako nesčetné pokusy dílo dokomponovat či rekonstruovat. Autorem nedokončenou skladbu popisuje Libor Dřevikovský podrobně z hlediska stylu i okolností. Z nahrávek nevybírá jen jednu, rozhodnutí nechává na uměleckých preferencích posluchače. Z mnoha obalů existujících desek nicméně přece jen jeden zvolil nakonec jako důležitý – ten s nahrávkou Helmutha Rillinga.

„Helmuth Rilling si vysloužil titul ´bachovský papež´. Je nicméně, stejně jako Bach, luterán.“

„Za nejdůležitější vždy považoval zprostředkovat posluchači skladatelovo poselství, to, jak chápe text.“

„Bachovy skladby nejsou pro něj jen koncertními kusy, ale součástí bohoslužeb. Což je moment nikoli zanedbatelný.“

Bachovo Vánoční oratorium není na rozdíl od Matoušových a Janových pašijí jednolitým dílem. Je souborem šesti samostatných nedělních kantát pro svátky od Narození Páně po začátek nového roku. Jejich komplet existuje samozřejmě v řadě nahrávek. Ty nejstarší jsou pomalé a monumentální, ty nejnovější vesměs mnohem rychlejší, odlehčené a radostné. Střídmě uprostřed stojí se svými dvěma snímky stuttgartský dirigent Helmuth Rilling. Na té první z roku 1984 propojil tehdejší západní a východní Německo. Těžko by totiž našel lepšího Evangelistu než drážďanského tenoristu Petera Schreiera.