„Meta nepřekonatelnosti byla spatřována v Talichově nahrávce z roku 1950.“

„Šejnova nahrávka z roku 1959 zapůsobila velice bouřlivě až senzačně.“

„U Šejny je preferována tanečnost jednotlivých tanců, včetně těch pomalých.“

„Starším pánům kritikům ona ´hlučnost´ naopak vadila.“

„Neprávem zapomínaný Šejna byl dvořákovským dirigentem jako málokdo.“

Měsíc září přináší narozeniny Antonína Dvořáka a tím mimo jiné i programy hudebního festivalu Dvořákova Praha. Dobré důvody připomenout si jednu z legendárních nahrávek jeho hudby – Slovanské tance natočené Českou filharmonií s Karlem Šejnou.

Návraty ke starým nahrávkám nás nejednou přesvědčí, že vůbec nejde o nějaký archiv, nýbrž o hodnoty, jež mají trvalou platnost. Nabízí se otázka: nač tedy pořizovat stále nové a nové snímky téhož titulu?

Odpověď není tak těžká. Jednak nás může příjemně překvapit překonání oněch existujících, jednak je lze pro budoucnost považovat za dokumenty doby, umělecky velmi kvalitní a pro ono období reprezentační. Když byla pořizována nahrávka Dvořákových Slovanských tanců s Českou filharmonií pod taktovkou dlouholetého, ale s malými výjimkami vždy pouze druhého dirigenta Karla Šejny, platil spíše ten první případ. Do té doby byla meta nepřekonatelnosti spatřována v nahrávce Václava Talicha z roku 1950. Jednotlivé tance v Talichově kompletu byly pojaty jako malé symfonické básně, v nichž byla geniálně využita dvořákovská melodičnost a invenční nápaditost. Ač měl tehdy rozhlas i své vlastní nahrávky, až do šedesátých let minulého století dával při souborném provádění vždy přednost Talichovi.

Karel Šejna natáčel „své“ Slovanské tance v červnu roku 1959. Bylo to na počátku stereofonní éry a nahrávka byla nabízena v jednom z prvních ročníků velmi oblíbeného Gramofonového klubu. Zapůsobila velice bouřlivě až senzačně. Pravda, Karel Šejna měl oproti Talichovi výhodu ve stereofonním zvuku, ale nutno si uvědomit, že v té době a ještě několik let poté se u nás stereofonní desky v obchodech nevyskytovaly a LP byly nabízeny pouze v kompatibilním mono. Takže chceme-li konfrontovat Šejnu s Talichem, je to zcela regulérní. Už od prvních taktů jsou patrné výrazné rozdíly. Především je u Karla Šejny preferována tanečnost jednotlivých tanců, včetně těch pomalých. Na druhé straně lyrika a citová vřelost zde není nikterak ochuzena (zvláště v tancích 10, 12 a 16.). Nicméně díky svému energickému nasazení vyvolala tehdy tato nahrávka protichůdná hodnocení. My mladí nadšenci jsme ji přivítali po všech stránkách s jásotem – v neposlední řadě i díky skvěle vypracovaným partům bicích nástrojů. Starším pánům kritikům ona „hlučnost“ naopak vadila. K určité názorové stabilizaci došlo, když se nahrávka objevila v dokonale vyrovnaném zvuku na stereodeskách (jedny z prvních v československých poměrech). A její význam do budoucna nesporně umocnilo opožděné ocenění prestižní cenou Cithare d´Argent – Grand Prix de l´Association Musique Francaise Récréative v roce 1977. V té době již také existovala první Neumannova nahrávka z roku 1971, která vznikla v koprodukci s tehdejší firmou Teldec (dnes ji nabízí Warner v edici Apex), v níž byl spatřován jakýsi „návrat“ k Talichovi.

Soudy o „nepřekonatelnosti“ Šejnovy nahrávky nejsou nikterak přehnané. Česká filharmonie se zde představuje ve své špičkové formě celosvětově uznávané Ančerlovy éry. Neprávem zapomínaný Karel Šejna byl dvořákovským dirigentem jako málokdo z jeho tehdejších kolegů – dokázal to už na starších filharmonických mono-snímcích symfonií a dalších orchestrálních děl. Jeho Slovanské tance nejsou nikde vystavěny na efekt, ale těží z instrumentálního bohatství, jež jejich partitury nabízejí. Mají patřičnou údernost, ale i nádherný barvitý zvuk (zvláště ve smyčcích, dechy tehdy nemohly využívat možností dnešních moderních nástrojů). Ani lyrickým pasážím nezůstává Šejna – jak už bylo naznačeno – nic dlužen. Úctyhodná je výrazová výstavba (například v tancích č. 6, 10, 15 a dalších) i strhující koncovky (například v č. 5, 7, 9, 15). V mnoha atributech dokonalejší novější nahrávky (Kubelíkovy, Košlerovy, Mackerrasovy, Bělohlávkovy a dalších špičkových dirigentů, včetně několika Neumannových) svým celkovým účinem a dojmem, jaký poslech celého kompletu vyvolává, tento stereofonní debut Karla Šejny nepřekonávají.

Foto: supraphon, alchetron.com, archiv